Rusové udělali z Olešek past. Civilisté utíkají po silnici smrti mezi minami a drony. Jiná cesta ven nevede

Olešky bývaly město s téměř 25 tisíci obyvateli, rekreačními plážemi u Dněpru a turisty mířícími k Oleškovským pískům. V dubnu 2026 tu podle ukrajinských zdrojů přežívá zlomek populace, kolem dvou tisíc lidí, včetně nejméně 47 dětí. Žijí ze zavařenin, mouky a toho, co najdou v opuštěných domech. Elektřina vypadává, voda teče nepravidelně, zdravotní péče bez ruského pasu prakticky neexistuje. Ukrajinský ombudsman Dmytro Lubinec v oficiálním newsletteru adresovaném OSN a Červenému kříži nehovoří o životě, ale o přežívání.

Tři zlomy, které město uzavřely

Past nevznikla přes noc. Olešky padly do ruských rukou hned v únoru 2022, ale zpočátku město ještě jakžtakž fungovalo. První katastrofální zlom přišel v červnu 2023 se zničením Kachovské přehrady, záplavy poničily domy, infrastrukturu i cesty. Tisíce lidí odešly, stovky zůstaly.

Druhý, tišší zlom nastal postupně během roku 2024 a 2025, kdy se utahovaly podmínky okupace: tlak na přijímání ruských pasů, omezování služeb pro ty, kdo odmítli, rostoucí riziko odvodů mužů do ruské armády. Zpráva OHCHR z března 2026 potvrzuje tento vzorec napříč okupovanými územími: zdravotní péče, sociální dávky i volný pohyb jsou podmíněny ruským pasem.

Třetí zlom, ten nejtvrdší, přišel na přelomu let 2025 a 2026. Od konce prosince se prakticky zastavilo zásobování. Přístupové cesty pokryly miny. Na silnicích se objevily kovové hroty, které trhají pneumatiky. A nad vším létají drony. V únoru 2026 bylo podle svědectví sesbíraných organizací Skhid SOS zničeno asi šest aut vezoucích potraviny. Další případy popisují mrtvé civilisty zasažené drony u obchodů nebo přímo v autech.

Silnice, kde defekt znamená smrt

Místní říkají „silnice smrti“ výjezdové trase z Olešek do dalších okupovaných sídel na levém břehu Dněpru. Nejde o metaforu jedné události. Dobrovolnice Ksenia Archipovová, která pomáhá s evakuacemi, popsala pro server MOST opakovaný scénář: auto vyjede z města, najede na minu nebo mu hrot protrhne pneumatiku. Řidič zastaví. A pak přiletí dron.

Na trase stojí ruské blokposty. Kontroly jsou nepředvídatelné, někdy propustí, jindy zadrží. Muži v odvodovém věku riskují dvojnásob. Oleksandr Tolokonnikov, zástupce ukrajinské správy Chersonské oblasti, řekl Kyiv Independent věc, která vysvětluje logiku pasti: přítomnost civilistů je pro ruské síly výhodná, protože omezuje možnosti ukrajinských úderů na vojenské pozice v okolí města. Civilisté nejsou jen oběti. Jsou živý štít.

Sám okupační správce Olešek Ruslan Chomenko v březnu 2026 na Telegramu přiznal, že žádná organizovaná evakuace z města neprobíhá. Nikdo ji nenabízí. Nikdo ji neplánuje.

Úniková trasa, která vede přes území okupanta

Kdo se přesto rozhodne odejít, nemíří na svobodné ukrajinské území. Přes frontovou linii na Dněpru bezpečný koridor neexistuje. Reálně používaná trasa vede paradoxně hlouběji do okupace: z Olešek přes levobřežní Chersonskou oblast na Krym, odtud do Ruska a přes Bělorusko k hraničnímu přechodu Domanovo, kde se lidé konečně dostanou na území Evropské unie.

Reportéři Byline Times, kteří v dubnu 2026 pracovali přímo na přechodu Domanovo, popsali příjezd skupiny z okupovaného Chersonska. Z dvaceti lidí, kteří vyrazili, dorazili tři. Ostatní byli cestou zadrženi ruskými úřady nebo skončili v nemocnicích. Ti, kdo dorazili, byli fyzicky vyčerpaní, ve špinavém oblečení, po dlouhé filtraci. Podle dobrovolníků na přechodu tvoří lidé z okupované Chersonské oblasti 70 % všech, kdo tudy procházejí.

Šéf Chersonské oblasti Oleksandr Prokudin v rozhovoru pro Apostrophe začátkem dubna uvedl, že od začátku roku 2026 se podařilo z okupovaného území vrátit 47 dětí. V Oleškách, Holé Prystani a okolních obcích ale stále zůstává přes 150 dětí.

Svět ví. Nic se nemění

Lubinec apeloval na OSN, Mezinárodní výbor Červeného kříže i ruskou ombudsmanku s požadavkem na otevření humanitárních koridorů. Situaci popsala mezinárodní média s vlastními rozhovory a terénním ověřením. Dobrovolnická síť kolem Archipovové a Stefana Voroncova funguje, organizace Helping to Leave deklaruje přes 19 tisíc evakuovaných z okupovaných území a nabízí finanční, právní i psychologickou pomoc.

Jenže téměř měsíc po Lubincově veřejné výzvě se podle svědectví v Kyiv Independent na místě nezměnilo nic. Dvě stě až tři sta lidí čeká na možnost odjet. Zbytek zůstává, buď proto, že nemůže, nebo proto, že až do poslední chvíle věřil, že to nějak přečká. Část starších obyvatel ještě na podzim 2025 odmítala odchod. Dnes žijí z posledních zásob v městě, které se proměnilo zároveň ve vojenský prostor a ve vězení.

Olešky nejsou jediné okupované město na Ukrajině. Ale jsou extrémní ukázkou toho, kam vede kombinace frontové linie, zaminovaných cest, dronového lovu a vědomé absence evakuace, město, z něhož cesta k záchraně vede přes území toho, kdo ho drží v pasti.