Kreml se bojí, Zelenský ho sráží na kolena. Chtěl by jednat s Evropou, ale diktuje si podmínky, koho odmítá

Načasování nebylo náhodné. Zatímco ruská protivzdušná obrana likvidovala trosky nad předměstími hlavního města a gubernátor Moskevské oblasti hlásil nejméně tři mrtvé a dvanáct zraněných přímo v Moskvě, Dmitrij Peskov poskytl rozhovor kremelskému reportérovi Pavlu Zarubinovi. Řeč nebyla o obraně vzdušného prostoru. Peskov mluvil o tom, s kým by Rusko v Evropě bylo ochotno jednat – a s kým rozhodně ne. Jméno, které výslovně vyškrtl, patřilo šéfce unijní diplomacie Kaje Kallasové. Podle Peskova „není v jejím zájmu“ být vyjednavačkou s Ruskem. Přeloženo z kremelštiny: je příliš tvrdá.

Drony nad Moskvou jako kulisa pro diplomacii

Útok ze 17. května patřil podle agentury Reuters k největším ukrajinským úderům na ruskou metropoli za více než rok. Osmdesát jedna dronů mířilo přímo na Moskvu a její okolí. Volodymyr Zelenskyj ho označil za „zcela oprávněný“ a dodal, že Ukrajina dokáže překonávat soustředěnou protivzdušnou obranu kolem hlavního města.

Pro Kreml je tohle jiný druh problému než frontové ztráty na Donbase. Válka, která se vrací k Moskvě, narušuje obraz nedotknutelného zázemí – ten samý obraz, na kterém Putin staví domácí legitimitu. AP to popsala přesně: právě takové zásahy přinášejí Kremlu „nejvíce nevítaný“ tlak, protože ho přenášejí domů, mezi obyčejné Rusy.

A právě v tomto kontextu Peskov začal mluvit o jednání. Ne z pozice síly, ale z pozice, kterou potřeboval rychle přerámovat.

Filtr na vyjednavače: kdo smí a kdo ne

Peskovův výrok nebyl osamocený. Už 11. května, po oslavách Dne vítězství, otevřel Vladimir Putin téma evropského vyjednavače. Padlo jméno Gerharda Schrödera – bývalého německého kancléře, dlouholetého lobbistu ruských státních firem. Kallasová to přeložila bez diplomatických kudrlinek: Putin chce Schrödera proto, že by „seděl na obou stranách stolu“.

Moskva tak nenavrhuje dialog. Navrhuje casting. Pravidla jsou jednoduchá:

• Partner nesmí být vůči Rusku veřejně kritický.
• Debata se nemá týkat jen Ukrajiny, ale širší „evropské bezpečnostní architektury“ – tedy tématu, kde má Kreml větší manévrovací prostor.
• Vyjednávání nesmí Moskvu předem politicky izolovat.

Italský ministr zahraničí Antonio Tajani reagoval jasně: evropského vyjednavače si vybere Evropa, ne Rusko. Nejdřív je ale třeba vidět, zda Moskva skutečně chce mír. Kallasová šla dál – v oficiálním vyjádření po Radě pro zahraniční věci řekla, že Rusko stále drží maximalistické požadavky a nejedná v dobré víře. Evropa se nemá „ponižovat prosbami o dialog“.

Evropa není jednotná – a Kreml to ví

Tvrdá linie Kallasové a Tajaniho ale není celý příběh. V Evropě existuje měkčí křídlo, a právě na něj Moskva sází.

Belgický premiér Bart De Wever v březnu 2026 otevřeně mluvil o normalizaci vztahů s Moskvou po uzavření dohody a návratu k levné ruské energii. Slovenský premiér Robert Fico odmítá logiku, že další finanční podpora Ukrajiny automaticky oslabí Rusko, a připouští slovenskou roli při monitorování příměří – byť sám sebe vidí spíš jako souseda u stolu, ne jako hlavního prostředníka. Na březnovém summitu EU Fico nepodpořil závěry k Ukrajině kvůli sporu o ropovod Družba.

Kreml nemusí přesvědčit celou Evropu. Stačí, když prohloubí trhliny mezi tvrdým a měkčím táborem natolik, aby si vyjednal partnera podle vlastního filtru. Čím víc evropských hlasů volá po rychlé normalizaci nebo energetickém resetu, tím větší prostor Moskva získává pro dohodu, která konflikt spíš zmrazí, než vyřeší.

Česko drží linii, ale sleduje terén

Český postoj formuluje ministr zahraničí Petr Macinka, ve funkci od prosince 2025. Už v lednu 2026 při návštěvě Kyjeva řekl, že Ukrajina učinila významné ústupky a nyní je řada na Rusku. Na svém prvním zasedání Rady pro zahraniční věci v Bruselu dodal, že dokud ruská agrese pokračuje, má pokračovat sankční tlak. V březnu pak Česko nabídlo praktické řešení sporu o Družbu formou nezávislé energetické mise na Ukrajinu.

Praha tedy kombinuje technickou operativu s pokračujícím tlakem – žádný reset, žádný návrat k běžnému byznysu. Pokud by se Fico nebo jiný středoevropský politik pokoušel vystupovat jako prostředník, pro českou diplomacii by to znamenalo nutnost ještě hlasitěji zdůrazňovat rozdíl mezi svou linií a měkčím přístupem Bratislavy.

Taktika, ne kapitulace

Bylo by naivní číst Peskovův signál jako kapitulaci. Kreml neskládá zbraně – zkouší přesunout hřiště. Vojenský tlak, který ukrajinské drony přenášejí až k moskevským předměstím, je reálný a Kallasová sama mluví o slabší Putinově pozici, ztrátách a nespokojenosti v ruské společnosti. Jenže právě proto Moskva potřebuje diplomacii: ne jako cestu k míru, ale jako nástroj, kterým převede nevýhodný vojenský moment do vyjednávání na vlastních pravidlech.

Unijní debata o seznamu požadavků vůči Rusku přitom běží nejméně od konce dubna 2026, kdy ji Kallasová avizovala po jednání severských a baltských ministrů v estonském Kuressaare. Peskov tedy nereaguje jen na drony. Reaguje na to, že Evropa začíná formulovat vlastní pozici – a snaží se do ní vstoupit dřív, než se zpevní.

Osmdesát jedna dronů nad Moskvou nezměnilo válku. Ale změnilo tón, kterým o ní Kreml mluví. A právě ten tón – nikoliv jeho obsah – je to, co by Evropa měla číst nejpozorněji.