Rusko válku prohrává: nemá čím a za co bojovat. Evropa na to není připravena, Česko už vůbec

Čísla z bojiště za duben mluví jasně: podle analytického centra ISW vykázalo Rusko čistou územní ztrátu 116 čtverečních kilometrů. Tempo ruského postupu klesá nepřetržitě od listopadu 2025. Ani po čtyřech letech invaze Moskva plně neovládla Donbas, strategický cíl, který si sama vytyčila. Na druhé straně fronty stojí armáda, která podle ukrajinského ministerstva obrany přišla jen v dubnu o více než 35 000 vojáků zabitých nebo těžce raněných. Celkové odhadované ruské ztráty překročily 7. května hranici 1,3 milionu osob. A přesto: konec války nikde na obzoru. Kreml 9. května prohlásil, že mír je „ještě velmi daleko“. Problém ale neleží jen v Moskvě. Leží i v Bruselu a v Praze.

Válka, kterou si Rusko nemůže dovolit

Ruská ekonomika nezkolabovala. Ale dusí se. Stockholmský mírový výzkumný institut SIPRI vyčíslil ruské vojenské výdaje za rok 2025 na téměř 16 bilionů rublů, tedy 7,5 % HDP a 38 % veškerých vládních výdajů. Civilní sociální politika v rozpočtu na rok 2026 klesla zhruba na dvě třetiny úrovně roku 2020. Kreml přesunul peníze z nemocnic a důchodů do tanků a munice.

Centrální banka drží úrokovou sazbu na 14,5 %. Inflace se v prvním čtvrtletí 2026 pohybovala kolem 5,7 % a odhad růstu HDP spadl na 0,5 až 1,5 %. Drahé peníze, zpomalující ekonomika, vyčerpávající se pracovní síla. Ukrajinské ministerstvo obrany tvrdí, že ruské ztráty už pátý měsíc v řadě převyšují mobilizační tempo. To neznamená, že Rusku dojdou vojáci příští týden. Znamená to, že každý další měsíc války je dražší než ten předchozí, v lidech, v rublech, v politickém kapitálu.

Evropa se chystá na rok 2030. Problém je teď

Když Evropská unie v únoru 2026 zveřejnila svůj obranný dokument White Paper – Readiness 2030, řekla tím dvě věci najednou. Za prvé: bereme obranu vážně. Za druhé: připraveni budeme za čtyři roky. Samotný název je přiznání.

Brusel spustil program SAFE s úvěry do 150 miliard eur, nakreslil rámec pro až 800 miliard eur dodatečných obranných výdajů, začal řešit vojenskou mobilitu a společné nákupy. NATO ve výroční zprávě z března 2026 poprvé oznámilo, že všichni spojenci překročili dvouprocentní hranici výdajů na obranu. Generální tajemník Mark Rutte přitom otevřeně řekl, že evropské státy byly „příliš dlouho“ nadměrně závislé na americké vojenské síle.

Jenže scénář, na který se Evropa připravuje, je pomalý a řízený. Co když bude rychlý a chaotický?

Co přijde po Putinovi, může být horší

Varšavský analytický institut OSW v březnové studii popsal ruský mocenský systém jako síť, v jejímž středu stojí jeden garant, Putin. Majetek, loajality, kariéry, celá byznysová impéria jsou navázána na jeho osobu. Pokud by přestal fungovat jako garant, ať už porážkou, nemocí, nebo vnitřním převratem, hrozí podle OSW ostrý střet zájmových skupin, svévolné přerozdělování aktiv a brutalizace politického i ekonomického prostředí.

Jinými slovy: porážka Ruska na bojišti automaticky neznamená stabilnější Evropu. Může znamenat jadernou mocnost v chaosu. A na tento scénář nemá Brusel ani Praha hotový plán.

Trump 8. května prosadil třídenní příměří, o čtyři dny později tvrdil, že konec války je „velmi blízko“. Kreml ve stejný den říkal pravý opak. Zatykač Mezinárodního trestního soudu na Putina podle vyjádření ICC zůstane v platnosti i při případné amnestii v mírové dohodě. Právně mu hrozí Haag. Prakticky by to vyžadovalo jeho zadržení státem, který s ICC spolupracuje, nebo dramatický zvrat uvnitř Ruska. Ani jedno není na pořadu dne.

Česko: dva kroky vpřed, tři dozadu

Česká republika v roce 2024 poprvé po dvaceti letech splnila aliančních závazek dvou procent HDP na obranu, konkrétně 2,09 %. Vláda schválila Program Ukrajina 2026–2030 s roční alokací jedné miliardy korun na rekonstrukci a bezpečnostní spolupráci. Česko udělilo dočasnou ochranu více než 850 000 lidem prchajícím před ruskou agresí, téměř 400 000 jich v zemi zůstává.

To všechno jsou reálné kroky. Problém je v tom, co chybí:

• Veřejný scénář pro postputinovské Rusko. Nenašli jsme žádný český strategický dokument, který by pracoval s variantou rychlého kolapsu nebo transformace ruského režimu.
• Dlouhodobý obranný závazek. Dvě procenta po dvaceti letech nesplnění nejsou strop, ale startovní čára. Evropský průměr roste a česká armáda potřebuje víc než jednorázový skok.
• Napojení na poválečnou obnovu. Program Ukrajina existuje, ale kdo nebude připraven na rekonstrukční závod včas, přijde o kontrakty i vliv.
• Migrační a energetická odolnost. Další destabilizace regionu by se znovu propsala do české sociální a integrační kapacity, která už teď pracuje na hraně.

Evropa buduje připravenost s horizontem roku 2030. Česko dosáhlo základní rozpočtové laťky až pod tlakem probíhající války. Obojí je pozdě, pokud se ruský systém začne drolit rychleji, než bruselské plány předpokládají.

Rusko slábne. To je doložitelný fakt. Otázka, na kterou Praha ani Brusel zatím nemají odpověď, nezní, jestli Moskva prohrává. Zní, co budeme dělat, až prohraje.