„Rusové jsou naprosto neschopní. Od vojáků po generály,“ rozcupoval kremelský bloger vlastní armádu

Na jaře 2026 se v ruském proválečném segmentu Telegramu rozběhla debata, která by v jiném kontextu vypadala jako protiválečný manifest. Dva anonymní kanály, „Neopoznané tělo“ a „Hlas ze sklepa“, publikovaly série příspěvků, v nichž systematicky rozebírají selhání ruské armády od pěchoty po generální štáb. Jejich příspěvky rychle obíhaly dalšími nacionalistickými kanály. Nejde přitom o liberální opozici ani o exilové kritiky. Oba autoři píšou jazykem ultrapatriotického prostředí a válku jako takovou nezpochybňují. Kritizují to, že ji stát neumí vést.

Co přesně znamená „neschopní“

Autor kanálu „Neopoznané tělo“ formuluje výtku lapidárně: ruská armáda nedokázala pochopit roli bezpilotních prostředků a integrovat je do bojové doktríny. Pěchota podle něj nemá ani standardní armádní transport, mechanizace je nedostatečná a celý systém od vojáka po generála selhává v základních kompetencích.

Kanál „Hlas ze sklepa“ jde hlouběji. Rozkládá problém na vrstvy: dole „masomlýnek bez práva hlasu“, nahoře negativní personální selekce, kde kariéru dělá ten, kdo podává „krásné hlášení“, ne ten, kdo umí velet v boji. Spojení nefunguje, průzkum nefunguje, motivovaní dobrovolníci byli podle autora „spáleni“ v útočných operacích místo toho, aby se z nich stali specialisté na drony nebo elektronický boj. Výsledkem je systém, který odměňuje loajalitu a trestí iniciativu.

Nejde o jednorázový výbuch frustrace. Oba kanály stavějí argumentaci na konkrétních provozních selháních a zasazují je do historického rámce. „Hlas ze sklepa“ explicitně odkazuje na Gerasimovovy představy o budoucí válce, které akcentovaly síťové velení, robotiku, bezpilotní prostředky a propojení průzkumu s palbou. Tyto teze byly v ruských vojenských kruzích známé už od poloviny desátých let. Chyběla vůle je prosadit.

Proč to Kreml toleruje

Klíč k pochopení celé debaty je v tom, odkud kritika přichází. Oba autoři nekritizují invazi, kritizují její provedení. Mluví z pozice „je třeba to dělat tvrději a chytřeji“. A právě tento typ hlasů Kreml dlouhodobě částečně toleruje.

Už po ruském ústupu od Charkova na podzim 2022 Carnegie Endowment popisovalo, jak ultrapatriotické telegramové kanály masivně kritizovaly vojenské vedení a Kreml s nimi spíš pracoval, než aby je umlčel. Proválečná kritika totiž ventiluje nespokojenost vlastního tábora, aniž by zpochybňovala legitimitu války samotné. V červnu 2024 nový ministr obrany Andrej Belousov dokonce svolal schůzku s vybranými milblogery, signál, že je považuje za politicky relevantní skupinu.

Současně ale platí, že prostor pro kritiku je selektivní, ne garantovaný. Ruské zákony o „diskreditaci armády“ jsou široké a represivní. Human Rights Watch eviduje stovky trestních stíhání. Anonymita obou autorů není náhoda. Je to pojistka.

Systém, který inovuje jen mimo sebe

Nejpozoruhodnější teze „Hlasu ze sklepa“ zní: pochopení existuje, vůle ne. Ruská armáda podle něj dokáže absorbovat inovaci jedině tehdy, když vznikne mimo její vlastní hierarchii. Neformální dronové komunity, civilní dobrovolníci, improvizované výcvikové skupiny, to všechno fungovalo. Jakmile to ale měl převzít oficiální systém, narazilo to na byrokratickou zeď.

Částečně mu dává za pravdu i realita. Podle analýzy CSIS vstoupilo Rusko do plnohodnotné války na Ukrajině bez dostatečných dronových kapacit, výcvikových programů a technického zázemí. Adaptovalo se až dodatečně a pod tlakem. V srpnu 2024 ministerstvo obrany zřídilo centrum Rubikon, bojovou i výcvikovou strukturu, která měla institucionalizovat dronové know-how vzniklé zdola. Rubikon funguje, ale právě proto, že jde o vybranou, prioritní jednotku. Zbytek armády zůstává pozadu.

Tady je jádro problému, které oba blogeři popisují shodně: ruská armáda umí vytvořit ostrůvek efektivity, ale neumí z něj udělat standard. Inovace se šíří selektivně a se zpožděním. Systém jako celek preferuje poslušnost nad kompetencí.

Stará nemoc, nový válečný terén

Kdo sleduje ruské vojenské dějiny, nemůže přehlédnout kontinuitu. Už po první čečenské válce v polovině devadesátých let zaznívala totožná obvinění: špatné velení, mizerná koordinace mezi složkami, slabý výcvik, komunikační problémy, nekompetentní generálové. Kanadská armádní analýza i starší hodnocení druhé čečenské války popisují rozpad struktury, který se nápadně podobá dnešním stížnostem.

Rozdíl je v tom, že na staré strukturální vady se dnes vrství nová technologická vrstva, drony, elektronický boj, síťové bojiště. Část poučení se přenesla, ale ne dost na to, aby odstranila jádro problému. RUSI k tomu dodává, že korupce v ruských ozbrojených silách zasahuje i základní zásobování výstrojí a ochrannými prostředky, což přímo podkopává morálku.

Z našeho pohledu je podstatné jedno: interní kritika neznamená, že Rusko přestává být hrozbou. NATO ve svém strategickém konceptu označuje Rusko za nejvýznamnější bezpečnostní riziko pro spojence. Spíš se potvrzuje scénář dlouhé vyčerpávající války, armády, která umí absorbovat obrovské ztráty a dílčím způsobem se přizpůsobovat, ale kterou pořád táhnou ke dnu systémové slabiny v kvalitě velení, logistice a lidském kapitálu.

Nejostřejší diagnózu ruské armády tak nepíšou její nepřátelé. Píšou ji lidé, kteří chtějí, aby vyhrála, a vidí, že takhle to nepůjde.