V Kremlu roste tiché zklamání z Putina. V Rusku sílí pocit, že země míří ke katastrofě. Nikdo neví, kudy ven

„Dělá naprosto nesmyslná a sebedestruktivní rozhodnutí,“ řekl Guardianu anonymní, ale redakcí jako dobře napojený popsaný ruský byznysmen. Není sám. Podle rozsáhlé reportáže publikované 24. května 2026 se v okolí Kremlu, v podnikatelských kruzích i mezi západními zpravodajskými činiteli opakuje stejný motiv: hluboké zklamání z prezidenta, který žije ve vlastním informačním oblaku a odmítá slyšet špatné zprávy. Nejde o morální procitnutí. Jde o studený výpočet lidí, kteří vidí, že válka nemá jasný konec, ekonomika drhne a stát si sám ničí nástroje, které potřebuje k fungování.

Tři fronty jedné krize

Frustrace elit neroste z jednoho zdroje. Kumuluje se ve třech rovinách najednou, a právě jejich souběh je nový.

Válka bez průlomu. Putin podle zdrojů Guardianu stále věří, že ruská armáda dobude celý Donbas do konce roku 2026. Analytici RUSI i Carnegie to považují za nerealistické. Jack Watling z RUSI v únorové analýze napsal, že Rusko bude ve válce pokračovat, dokud nezačne platit výrazně vyšší cenu, ale ani prodlužování konfliktu nepřináší strategický zlom. Kreml mezitím dostává přikrášlené reporty z bojiště, což podle analytičky Carnegie Tatiany Stanovayi znamená, že prezident rozhoduje na základě zkreslených dat.

Ekonomický tlak. Od ledna 2026 platí zvýšení základní sazby DPH z 20 na 22 procent, rozšíření povinnosti DPH na část menších podnikatelů a pokračující progresivní zdanění příjmů fyzických osob. Rosstat za duben hlásil meziroční inflaci 5,58 % s výrazným růstem cen služeb. Válečná ekonomika přestává být abstraktním pojmem; promítá se do účtů domácností i firem.

Internet jako bojiště uvnitř režimu. Tohle je překvapivě nejcitlivější bod. Kreml v roce 2026 přistoupil k systematickému omezování internetu: vypínání mobilních dat, whitelist povolených webů, tlak na Telegram, přesun dohledu nad Runetem pod druhou službu FSB. Chatham House mluví o testování ruské obdoby čínského Velkého firewallu. Jenže restrikce poškozují nejen běžné uživatele, ale i firmy, státní řízení a dokonce armádní komunikaci. Podle Guardianu se Dmitrij Peskov i Sergej Kirijenko soukromě snažili Putina od nejtvrdších kroků odradit. Neuspěli.

Proč je nespokojenost tichá

Otevřený odpor je v Putinově Rusku stále mocensky sebevražedný. Po Prigožinově vzpouře v létě 2023 režim znovu vystužil represivní aparát a zastrašil každého, kdo by mohl pomýšlet na organizovanou akci. Podnikatelské elity čelí konfiskacím a trestním stíháním lidí z okolí bývalého ministra obrany Šojgua. Oligarchové jsou podle Guardianu spíš v režimu „ruské rulety“ než organizovaného odporu; každý čeká, kdo půjde první, a nikdo nechce nést celé riziko.

Rozdíl oproti roku 2023 je v povaze krize. Tehdy šlo o náhlý otřes: ozbrojená kolona mířící na Moskvu, zpochybnění monopolu násilí, improvizovaná oprava propagandou. Rok 2026 přináší něco jiného, chronické rozežírání systému zevnitř. Válka bez konce, technokrati odsunutí na vedlejší kolej, bezpečnostní služby s rostoucí mocí i tam, kde to rozbíjí technické fungování státu. Carnegie Politika označuje spor o internetové restrikce za první viditelný vnitřní rozkol elit od roku 2022.

Režim umí problémy uzavírat, ne řešit

Podle nás je nejsilnější signál právě v tom, co chybí: neexistuje žádná koordinovaná alternativa, žádný vyzyvatel, žádný plán B. Guardian výslovně odmítá představu bezprostředního puče. Council on Foreign Relations počítá se změnou shora až ve chvíli hlubšího otřesu, ať už vojenské porážky, těžké ekonomické krize, nebo fyzické neschopnosti Putina vládnout. Jako potenciální systémové nástupce (ne aktivní vyzyvatele) analytici OSW zmiňují jména Alexeje Ďumina, Kirijenko, Sergeje Sobjanina či Dmitrije Patruševa.

Putinova moc zatím stojí na čtyřech pilířích: bezpečnostní aparát a represe, fragmentace elit, které si navzájem nevěří, patronáž uvnitř systému a válečná ekonomika, na níž je část regionů existenčně závislá. Loajalita ale není totéž co přesvědčení. Zdroje popisují spíš pasivní poslušnost a čekání.

Data státního pollstera VCIOM to ilustrují: schvalování prezidenta kleslo ze 70,1 % na konci března na 65,6 % k 19. dubnu, ale k 17. květnu se částečně vrátilo na 69,4 %. Žádný volný pád, ale ani stabilita, na kterou byl Kreml zvyklý.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Vnitřní tlak v Rusku neznamená automaticky ústup. Carnegie píše, že dokud je Putin u moci a v rozpočtu jsou peníze na zbraně, k zásadním ústupkům ve válce nedojde. Spíš naopak: analytické práce pro Evropu varují, že tlak dovnitř může jít ruku v ruce s agresivnější hybridní kampaní navenek, tedy sabotážemi, kyberútoky a pokusy štěpit NATO.

Pro Česko to není abstrakce. V dubnu 2026 Vojenské zpravodajství zasáhlo proti infrastruktuře skupiny APT28 napojené na ruskou GRU, která sbírala informace i proti cílům v ČR. Vláda zároveň přijala nový akční plán proti hybridním hrozbám na roky 2026–2027. Ruská nestabilita neznamená menší nebezpečí; může znamenat nepředvídatelnější.

Začátek nejtěžší fáze

Říct, že tohle je začátek konce Putinovy éry, by bylo předčasné. Říct, že je to nejproblematičtější období jeho vlády, už předčasné není. Poprvé od roku 2022 režim zároveň ztrácí komfortní pozici u aparátu i u lidí, kterým dosud stačilo, že válka nezasahovala jejich každodenní život. Teď zasahuje: v cenách, v daních, ve vypnutém internetu.

Evropský zpravodajský činitel citovaný Guardianem to shrnul střízlivě: elity jsou ve fázi uznání problému, ne ve fázi hledání řešení. Systém, který umí jen utahovat šrouby, jednoho dne narazí na bod, kdy už není co utáhnout.