„Kolik mrtvol bude ještě třeba, aby Putin přiznal porážku?“ Ruští vojáci na frontě zuří a cupují ho na kusy

Dne 6. května 2026 se z ruského vězení dostal na Telegram text, který si přečetlo přes 187 tisíc lidí. Napsal ho Igor Girkin, někdejší velitel separatistů na Donbasu a jedna z nejhlasitějších figur ruského ultranacionalismu. Girkin, odsouzený v lednu 2024 ke čtyřem rokům za extremismus, v něm píše o „těžké a neúspěšné válce“, v níž „vítězství není vidět ani na horizontu“. Varuje před „zhrouceními a rozpadem“. A míří přímo na Putina, ne jako na zrádce, ale jako na neschopného správce války, kterou sám rozpoutal. Girkin přitom není osamělý hlas. Je součástí širší vlny, která na jaře 2026 nabírá na síle a která Kremlu komplikuje život způsobem, na jaký nemá jednoduchou odpověď.

Ztráty, které nikdo nepočítá nahlas

Z-blogeři, jak se označuje proválečná telegramová komunita, většinou neoperují s přesnými čísly padlých. Mluví obrazy: nekonečné pohřby, slepá ulička, těla bez konce. Tvrdá data ale existují jinde. Projekt Mediazona/BBC, který průběžně ověřuje ruské ztráty z veřejně dostupných zdrojů, uvádí nejméně 352 tisíc mrtvých ruských vojáků do konce roku 2025. A 27. května 2026 šéfka britské zpravodajské služby GCHQ Anne Keast-Butlerová ve své výroční přednášce řekla, že nové zpravodajské informace ukazují na „téměř půl milionu“ zabitých od začátku invaze.

Půl milionu. To je číslo, které Kreml nikdy nevysloví. Ale z-blogeři ho cítí, v prázdných vesnicích, v nekončících mobilizačních vlnách, v logistice, která se hroutí. Kanál Vojennyj osvedomitel, sledovaný zhruba 600 tisíci odběrateli, v květnu detailně popsal kolaps zásobovací trasy R-280 na Krym kvůli ukrajinským dronům a minování. Nejde o abstraktní politickou kritiku. Jde o konkrétní selhání, které stojí životy.

Kritika zprava, ne zleva

Zásadní je pochopit, odkud tato palba přichází. Nejsou to liberálové, protiváleční aktivisté ani emigranti. Jsou to lidé, kteří válku chtějí, jen ji chtějí vést jinak. Girkin kritizuje, že země čtvrtý rok vede těžký konflikt, ale ekonomika a legislativa jedou „v mírovém čase“. Kanál Ramzaj tlačí na reformu protivzdušné obrany a ostře útočí na gerontokratické velení. Další účty řeší zneužívání statusu „účastníků speciální vojenské operace“ a korupci v zásobování.

Agregátorový kanál „Na Zzzzzápadnom fronte bez peremen“ soustřeďuje tyto hlasy do jednoho proudu, a ten proud je plný výrazů jako „idioti ve vedení“, „selhání logistiky“ a „zastaralé myšlení generálů“. Požadavek není mír. Požadavek je tvrdší, funkčnější a méně zkorumpovaný válečný režim.

A právě proto je to pro Kreml citlivější než jakákoli liberální opozice. Protiválečné hlasy může režim snadno diskreditovat jako „zrádce“ a „agenty Západu“. Ale co uděláte s lidmi, kteří vám vyčítají, že válčíte málo a špatně?

Kreml mezi tolerancí a represí

Putinova odpověď na tuto kritiku je dvojkolejná a paradoxní. Na jedné straně exemplární tresty: Girkin sedí ve vězení. Na druhé straně řízená tolerance: stovky dalších kanálů fungují dál, protože pro režim plní užitečnou funkci. Jak popisuje analytická zpráva varšavského Centra pro východní studia (OSW), milblogery Kreml opakovaně kooptuje a usměrňuje, protože suplují věrohodnost tam, kde oficiální propaganda už nefunguje.

Nejlépe tento paradox ilustruje samotný Telegram. Kreml platformu omezuje, ale sám na ní dál funguje. V únoru 2026 mluvčí Dmitrij Peskov otevřeně přiznal, že prezidentská tisková služba používá VPN, aby obešla vlastní restrikce a udržela oficiální kanál v provozu. Telegram je pro stát zároveň problém i nástroj. Vypnout ho jedním řezem by znamenalo oslepit i sebe.

Model tedy není svoboda slova. Je to řízená ventilace s exemplárním trestem pro ty, kdo překročí neviditelnou čáru. Girkin ji překročil. Ostatní zatím balancují těsně pod ní.

Proč to není druhý Prigožin, a proč je to možná horší

Srovnání s Jevgenijem Prigožinem, jehož ozbrojený pochod na Moskvu v červnu 2023 otřásl režimem, se nabízí. Ale kulhá. Prigožin měl vlastní armádu, vlastní velení, vlastní logistiku. Současná vlna z-blogerské kritiky nic z toho nemá. Jsou to rozptýlené kanály, často anonymní, bez jednotné struktury. Operativně je to pro Putina mnohem méně nebezpečné.

Jenže dlouhodobě je to možná jedovatější. Prigožinova vzpoura trvala den a půl. Eroze důvěry uvnitř vlastního proválečného tábora trvá měsíce a roste. Dobře to ukázala reakce na článek Dmitrije Krasnova v Moskovském komsomolci z 24. května 2026. Krasnov, nikoli opozičník, ale autor mainstreamového proruského listu, napsal text o tom, že prohrané války a „ponižující příměří“ někdy Rusku historicky prospěly. Z-blogerská scéna explodovala. Samotné slovo „porážka“ v jakémkoli kontextu spustilo hysterickou reakci. To je indikátor: v tomto táboře je už i pouhá úvaha o neúspěchu toxická.

A přitom Kreml dál drží maximalistické podmínky. 7. května 2026 prezidentský poradce Jurij Ušakov prohlásil, že další mírová jednání nedávají smysl, dokud Ukrajina nestáhne vojska z Donbasu. O dva dny později Kreml oznámil pauzu v rozhovorech. Propast mezi realitou na frontě a politickými cíli se rozevírá, a z-blogeři stojí přímo na jejím okraji.

Co to znamená pro válku

Pro Prahu, pro NATO, pro kohokoli, kdo sleduje vyhlídky na konec konfliktu, je klíčové jedno rozlišení: tato kritika netlačí k míru. Tlačí k účinnějšímu vedení války. Může vést stejně dobře k personálním čistkám ve velení, k většímu důrazu na logistiku a protivzdušnou obranu, nebo k dalšímu utažení režimu, jako k jakémukoli kompromisu. Signál pro bezpečnostní architekturu střední Evropy je jednoznačný: období nejistoty nekončí, spíš se prohlubuje.

Putinovi dnes nehrozí puč. Hrozí mu něco pomalejšího a hůře řešitelného, ztráta víry těch, kteří ho dosud nesli.