Nejmladší ukrajinský generál o Rusech: „Na papíře hrůza, na bojišti paralýza. My víme, proč válku vyhrajeme“

Dne 27. května 2026 ráno se na stránkách Ukrajinské pravdy objevil text, který nečetl jako válečný bulletin ani jako motivační projev. Prokopenko, muž, který velel obraně Azovstalu, prošel ruským zajetím a dnes řídí pět brigád Národní gardy, v něm systematicky rozebírá, proč Západ před invazí špatně odhadl sílu obou stran. A proč si myslí, že ukrajinský model velení má v dlouhé válce vyšší strop než ruský. Nejde o slib rychlého vítězství. Sám píše, že bitva o Donbas je v plném proudu. Jde o něco jiného: o přesvědčení, že rozhoduje kvalita velení, ne množství železa.

Milionová armáda, která neumí improvizovat

Prokopenkova formule „na papíře hrůza“ míří na způsob, jakým svět před 24. únorem 2022 četl ruskou vojenskou sílu. Milionová armáda, tisíce tanků, stovky letadel, masivní dělostřelecké arzenály. V tabulkách a inventářích to vypadalo děsivě. Jenže tabulky nezachycují morálku, kulturu velení ani schopnost adaptace.

„Na bojišti paralýza“ pak popisuje důsledek sovětské velitelské vertikály: každý krok reguluje vyšší stupeň, mladší důstojníci se bojí převzít odpovědnost, a když plán nefunguje, systém raději opakuje nefunkční postup („posiluje neúspěch“), dokud shora nepřijde nový rozkaz. Loajalita režimu je v tomto modelu důležitější než kompetence. Výsledkem jsou podle Prokopenka starší velitelé ochotní obětovat obrovské množství lidí, jen aby neodstoupili od záměru nadřízeného.

Není to jen jeho pohled. Nezávislá analýza britského think-tanku RUSI z roku 2022 konstatovala, že taktická kompetence ruské armády byla výrazně nižší, než čekala řada západních pozorovatelů, a že chronickou slabinou zůstává vedení na nižších stupních velení, tedy právě ta vrstva, která v decentralizovaném modelu rozhoduje o tempu boje.

Sbor jako odpověď, ne jako značka

Prokopenkův argument nestojí jen na kritice protivníka. Jádrem eseje je popis toho, co Ukrajina buduje jako alternativu: velení založené na důvěře, decentralizovaném rozhodování a logice velení posláním. Velitel dostane cíl a záměr, způsob provedení je na něm. Není to ukrajinský vynález (americká armáda tento princip kodifikovala v doktríně ADP 6-0), ale v ukrajinském kontextu vyrostl zdola, z válečné praxe dobrovolnických a bojově adaptovaných jednotek.

Institucionálním výrazem je sborová reforma. 15. dubna 2025 vznikl 1. sbor Národní gardy „Azov“, operačně-taktický celek s vlastním štábem, organickými dronovými, dělostřeleckými, ženijními a prvky elektronického boje. Zahrnuje pět brigád: Burevij, Azov, Červona Kalyna, Kara-Dag a nově vytvořenou Lubart. Vrchní velitel Oleksandr Syrskyj reformu popsal jako „odlehčení a optimalizaci“ velení; sbor přebírá odpovědnost za celé pásmo, mizí problémy na stycích mezi brigádami, roste řiditelnost.

Už v květnu 2025 štáb sboru absolvoval výcvik podle metodiky MDMP za účasti západních partnerů. Prokopenko tedy nesrovnává Ukrajinu jen s Ruskem, ale i s aliančními postupy, a tvrdí, že jeho lidé se jim přibližují.

Dobropillja jako důkaz, ne jako slogan

Esej by zůstala akademickým cvičením, kdyby neobsahovala konkrétní příklad. Prokopenko popisuje situaci na dobropiljském směru, kde ruské síly dosáhly hlubokého průlomu. Sbor „Azov“ ve spolupráci s ukrajinskými výsadkovými silami průlom zastavil, protiútokem obnovil ztracené postavení a stabilizoval obranu. Velitel výsadkových sil Oleh Apostol na oficiálním webu DŠV potvrdil, že šlo o společnou operaci.

Není to příběh o zastavení celé války. Je to příběh o tom, jak sborová architektura umožnila rychle koordinovat několik brigád, přesunout zálohy a reagovat na situaci, kterou rigidní systém řeší pomaleji. Právě v tom Prokopenko vidí rozhodující asymetrii: ne v počtu granátů, ale v rychlosti rozhodovacího cyklu.

Co to znamená pro západní podporu

Prokopenkův text posouvá metriku pomoci. Vedle počtů dodaných houfnic a obrněnců klade důraz na štábní výcvik, systémy velení a řízení, dronovou integraci, ženijní kapacity a zdravotnické řetězce, tedy na vše, co z brigád a sborů dělá funkční operační celky. Česká armáda v rámci mise EUMAM UA už část této logiky naplňuje: podle ročenky AČR cvičí nejen jednotlivce, ale i štáby praporů a velitele čet a rot.

Samozřejmě platí, že lepší model velení neruší materiální asymetrii. Syrskyj sám přiznává, že nepřítel výrazně navýšil počty a reforma je teprve ve druhé fázi. RUSI upozorňuje, že ruské zbraňové systémy mohou být při správném použití účinné a že i Moskva se umí alespoň částečně učit. Prokopenkova esej je názorový text, ne neutrální studie.

Ale její nejsilnější místo není samotné slovo „vyhrajeme“. Je to definice vítězství: převaha v adaptaci a velení, ne rychlý konec války. V opotřebovacím konfliktu, kde se fronty hýbou o stovky metrů, může být právě tohle rozdíl, který tabulky nezachytí.