Poslední křižníky amerického námořnictva nesou 122 raket a radar, který vidí všechno najednou. Nikdo je nedokázal nahradit

V aktivní službě amerického námořnictva zůstává pouhých deset křižníků třídy Ticonderoga. Nástupce neexistuje a pokus koupit si čas modernizací stál miliardy, a selhal.

Křižník třídy Ticonderoga USS San Jacinto i Zdroj fotografie: Rawpixel
                   

Když se 23. března 2026 USS Gettysburg vracela do přístavu v Norfolku po misi v Jižním velitelství, vypadala jako každá jiná šedá válečná loď. Jenže Gettysburg je jednou z posledních tří Ticonderog, kterým námořnictvo loni v listopadu oficiálně prodloužilo život do fiskálního roku 2030. Důvod je prostý: nikdo zatím nedokázal postavit loď, která by převzala všechno, co tyto křižníky umí najednou, od protivzdušného deštníku celé úderné skupiny přes odpalování útočných střel s plochou dráhou letu až po velení obraně letové skupiny. A právě v tom je jádro problému, který americká flotila řeší už přes dekádu.

122 buněk, které změnily pravidla

Číslo 122 neznamená 122 konkrétních raket pevně přišroubovaných v podpalubí. Jde o 122 buněk vertikálního odpalovacího systému Mk 41, dvě sady po 61, které pozdější lodě třídy (od CG-52 USS Bunker Hill dál) nesou místo starších mechanických odpalovačů Mk 26. Rozdíl byl revoluční. Zatímco starší systém musel fyzicky natočit odpalovač ke každému odpalu, Mk 41 vystřelí raketu z jakékoli buňky během sekund, bez pohyblivých částí na palubě.

Do těch 122 buněk se vejde proměnlivý mix: protivzdušné střely SM-2 a SM-6, útočné Tomahawky, protiponorkové VL-ASROC, čtyřbalení ESSM pro bližší obranu, a u lodí zařazených do protiraketové architektury i balistické interceptory SM-3. Přesná skladba se mění podle mise a veřejně se nepublikuje. Podstatné je, že žádný současný americký torpédoborec třídy Arleigh Burke takovou kapacitu nemá; Burke Flight IIA nese 96 buněk. Těch 26 buněk navíc není jen číslo na papíře; v praxi to znamená víc střel pro delší boj, širší mix munice a menší nutnost vracet se do přístavu k přebití. Mimochodem, právě na Chosinu, jedné z prodloužených Ticonderog, námořnictvo loni v říjnu poprvé za plavby přeložilo raketový kontejner přímo do VLS. Pro Pacifik, kde jsou přístavy daleko, je to zásadní logistický posun.

Radar, který nemusí čekat

Srdcem každé Ticonderogy je bojový systém AEGIS s radarem AN/SPY-1, pasivní fázové pole, které nepotřebuje mechanicky rotovat anténou. Místo toho elektronicky řídí svazek paprsků a zvládá současně prohledávat prostor, sledovat přes sto cílů a navádět střely k zásahu. Jedna loď tak v jednom okamžiku řeší více hrozeb bez čekání na otočku klasického radaru.

Říct, že „vidí všechno najednou“, je zjednodušení; SPY-1 má své limity v dosahu, rozlišení i v tom, kolik cílů současně dokáže zpracovat. Ale v kontextu flotily je klíčové něco jiného: Ticonderoga se systémem AEGIS tradičně zastává roli velitele protivzdušné obrany celé úderné skupiny. Je to loď, která koordinuje obranu letadlové lodi, přiděluje cíle ostatním eskortám a sama střílí. Burke tuto roli technicky zvládne, ale nebyl pro ni primárně navržen, nemá stejný velitelský prostor ani tu kapacitu buněk.

Novější Burke Flight III přitom přináší výrazný senzorový skok: radar AN/SPY-6(V)1, který námořnictvo samo popisuje jako „obrovský nárůst schopností“ pro protivzdušnou i protiraketovou obranu. Lepší oči ale nejsou totéž co větší loď. Flight III má stále 96 buněk a trup torpédoborce.

Modernizace za miliardy, která nevyšla

Námořnictvo si bylo vědomo, že Ticonderogy stárnou, a vsadilo na modernizační program, který měl vybraným lodím přidat pět let služby a přiblížit je současným standardům. Výsledek popsal prosincový report GAO z roku 2024 nemilosrdně: z plánovaných sedmi lodí dokončí modernizaci jen tři. Čtyři křižníky byly vyřazeny ještě před návratem do služby a 1,84 miliardy dolarů (zhruba 44 miliard korun) padlo na lodě, které už nikdy nevyplují. Celkové náklady na program dosáhly asi 3,7 miliardy dolarů, a ani zbývající tři trupy nezískají slibovaných pět let navíc.

Je to příběh, který se v americkém námořnictvu opakuje: ambiciózní plán narazí na stáří trupů, nekvalitní loděnickou práci a rozpočtovou realitu. Mezitím hodiny tikají.

Nástupce, který je zatím jen program

Budoucnost se jmenuje DDG(X), „trvalý velký hladinový bojový program“, jak ho označuje NAVSEA. Má spojit moderní senzory s větším trupem a vyšší kapacitou než současné Burky. Jenže DDG(X) je zatím programová kancelář založená v roce 2021, ne loď ve vodě. Mezi vyřazením posledních Ticonderog a příchodem první DDG(X) do operační služby zeje mezera, kterou dnes vyplňuje jen naděje a stárnoucí ocel.

A není to jen americký problém v izolaci. Čína mezitím zařadila do služby osm torpédoborců Type 055 Renhai, lodí o výtlaku přes 12 000 tun se 112 buňkami VLS a moderním fázovým radarem. Analytický materiál amerického ministerstva obrany je označuje za mimořádně silné hladinové bojové jednotky. Systém AEGIS přitom nechrání jen americké letadlové lodě. Pozemní verze Aegis Ashore se střelami SM-3 stojí v rumunském Deveselu a staví se v polském Redzikówě jako součást protiraketové obrany NATO, z níž Česko jako člen aliance přímo profituje.

Oficiální seznam námořnictva z dubna 2025 uvádí deset aktivních Ticonderog ze sedmadvaceti kdy postavených. Sedmnáct už je pryč. Tři mají garantovaný život do roku 2030. Zbytek čeká na rozhodnutí, které nikdo nechce udělat, protože to, co přijde po nich, ještě neexistuje.

Proč USA nemají náhradu za křižníky třídy Ticonderoga?

Diskuze Vstoupit do diskuze
Autor článku

Stanislav Havel

Zobrazit další články