Rusové pokazí úplně vše: Evropa se bála „nezastavitelné“ superrakety Orešnik, ale zbytečně. Analýza ukázala, že neumí mířit

V noci z 23. na 24. května 2026 odpálilo Rusko na ukrajinské území dvě balistické střely Orešnik. Jedna zasáhla oblast cíle. Druhá podle analýzy ISW/CTP zřejmě selhala a dopadla v okupované Doněcké oblasti, možná poblíž vlastních ruských pozic. Útok, který měl demonstrovat sílu, místo toho otevřel otázku, kterou si analytici kladou od prvního nasazení Orešniku v listopadu 2024: je tahle střela opravdu tak přesná, jak tvrdí Moskva? Odpověď, která se skládá z ukrajinské forenzní analýzy trosek, obecné hypersonické fyziky a konkrétních výsledků květnového úderu, zní: nejspíš ne.

Superzbraň ze součástek z roku 2004

Čtyři dny po květnovém útoku ukázala ukrajinská prezidentská kancelář evropským ambasadorům v Kyjevě rozložené desky z trosek Orešniku. Elektronika uvnitř pocházela výhradně z ruské a běloruské produkce, vyrobená mezi lety 2004 a 2014. Žádné západní čipy nové generace, žádná špičková technologie, komponenty staré přes deset let v raketě, kterou Kreml prezentuje jako vrchol svého zbrojního průmyslu.

Ukrajinští experti při rozboru identifikovali klíčový detail: Orešnik používá inerciální navigaci. Nespoléhá na satelitní navedení typu GLONASS, nemá veřejně doložený optický hledač ani jiný systém terminálního navedení, který by korigoval dráhu v posledních sekundách letu. Jak to shrnul Kyiv Independent na základě ukrajinské prezentace: střela „není špičková“.

Fyzika, kterou nelze obejít propagandou

Inerciální navigace sama o sobě nemusí být fatální, záleží na tom, jestli střela dokáže průběžně korigovat svou polohu pomocí vnějších signálů. Jenže právě tady naráží Orešnik na problém, který řeší celý hypersonický obor už od šedesátých let a dodnes ho spolehlivě nevyřešil.

Při rychlostech, jakých Orešnik dosahuje, se kolem tělesa vytváří vrstva ionizovaného plynu, plazma. Ta funguje jako štít, který blokuje rádiové signály. GPS, GLONASS, komunikace s pozemní stanicí, nic z toho plazmovým obalem spolehlivě neprochází. Technická studie NASA z roku 2010 popisuje tento jev jako zásadní překážku navigace a komunikace při hypersonickém letu a uvádí, že existující řešení jsou složitá a kompromisní.

Spojme si to dohromady: střela s inerciální navigací, která během nejrychlejší fáze letu nemůže přijímat korekční signály zvenčí. Výsledkem je zbraň, která letí velmi rychle, je velmi těžké ji sestřelit, ale její schopnost trefit konkrétní budovu nebo sklad je přinejmenším sporná.

Pro srovnání: ruský Iskander-M, taktická balistická střela kratšího doletu, dosahuje podle CSIS přesnosti kolem 50 metrů se satelitní navigací a 10–20 metrů s optickým hledačem. Analytici z RUSI u verzí s hledačem mluví dokonce o jednotkách metrů. U Orešniku žádné srovnatelné veřejné číslo neexistuje. A to je výmluvné samo o sobě.

Drahý výbuch bez jasného vojenského efektu

Květnový úder to potvrdil v praxi. ISW/CTP ve svém hodnocení z 24. května 2026 označilo nasazení Orešniku jako z velké části symbolické a vojensky nejasně užitečné. Někteří ruští vojenští blogeři, tedy lidé, kteří rozhodně nejsou na straně Kyjeva, útok kritizovali jako příliš drahý na to, jak málo přinesl.

Den poté, 25. května, přibyl další nepříjemný detail: ISW/CTP zaznamenalo na základě videí a OSINT materiálů, že druhý Orešnik z téhož útoku mohl selhat. Střela zřejmě nedoletěla k zamýšlenému cíli a dopadla v okupované části Doněcké oblasti. Stoprocentní potvrzení chybí, ale samotná možnost, že balistická střela za stovky milionů rublů skončí na vlastním území, vypovídá o spolehlivosti systému víc než jakákoli tisková konference v Kremlu.

Německý deník WELT 27. května shrnul situaci pod hlavičkou „rozhodující slabina Orešniku“. Paradox Putinovy superzbraně, tak článek nazval rozpor mezi propagandistickým obrazem a technickou realitou.

Proč ho Rusko přesto používá

Pokud je Orešnik tak nepřesný a drahý, proč ho Moskva vůbec odpaluje? Protože přesnost není jeho hlavní účel. CSIS vede Orešnik jako operační balistickou střelu středního doletu s doletem 3 500 až 5 470 km a konfigurací MIRV, tedy více nezávisle naváděných hlavic na jednom nosiči. Už útok z listopadu 2024 mohl být historicky prvním bojovým použitím MIRV vůbec.

Orešnik je především nástroj signalizace. Říká NATO: „Máme střelu, která dolétne kamkoli v Evropě a kterou těžko sestřelíte.“ Říká domácímu publiku: „Máme superzbraň.“ A říká Kyjevu: „Můžeme vás zasáhnout kdykoli.“ Že ta střela netrefí konkrétní hangár? Pro psychologický efekt to nehraje roli.

ISW/CTP výslovně uvedlo, že květnový úder mohl sloužit k odvádění pozornosti od ruských neúspěchů na frontě a k projekci síly směrem dovnitř i ven. Vojensko-politický signál, ne chirurgický zásah.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Dolet Orešniku geometricky pokrývá celou střední Evropu včetně České republiky. To je fakt, který žádná analýza přesnosti nezmění. I nepřesná balistická střela s více hlavicemi zůstává hrozbou, zvlášť proti plošnějším nebo měkkým cílům.

Zelenskyj 27. května znovu psal Bílému domu a americkému Kongresu s naléhavou žádostí o antibalistické střely. Ukrajina hlásí zásadní deficit v této oblasti. Německo a Ukrajina v dubnové strategické deklaraci dohodly urychlení společného vývoje antibalistické protivzdušné obrany. Berlín už buduje systém Arrow 3, izraelský interceptor určený k záchytům balistických cílů mimo atmosféru, tedy přesně v té vrstvě, kde by Orešnik letěl.

Debata se posouvá. Ne „jestli“ budovat protiraketovou obranu, ale jak rychle a v kolika vrstvách. Patriot zvládne nižší patro, Arrow 3 horní. Mezi nimi zeje mezera, kterou by měl vyplnit systém typu THAAD. Žádná z těchto vrstev zatím není na Ukrajině k dispozici v dostatečném počtu.

Orešnik není zázračná zbraň. Je to drahý, ne zcela spolehlivý nosič se slabou konvenční přesností, který Rusko umí prodat lépe, než ho umí navést na cíl. Ale právě proto je nebezpečný jinak, než jak si Kreml přeje: ne jako chirurgický nástroj, ale jako důkaz, že Moskva je ochotná odpalovat strategické střely na civilní území a spoléhat na to, že samotný strach bude stačit.