„Bát byste se měli našich dovedností, ne počtů,“ vzkazují Rusové. Přesto Ukrajinci frontu otáčí a nelítostně je drtí

Koncem listopadu 2025 odvysílala ruská státní televize Vesti reportáž z donbaské fronty, v níž voják skupiny „Vostok“ do kamery prohlásil, že jeho jednotka „nebere počtem, ale uměním“. Dvojice průzkumníků prosakuje ukrajinskými pozicemi, další malá skupina obsazuje terén, drony navádějí palbu. Žádné čelní vlny, žádné masové nápory, jen chirurgická infiltrace. Jenže totéž velení, které si tuto taktiku cení natolik, že ji posílá do hlavního vysílacího času, nedokázalo na limanské ose za celé roky proměnit adaptaci v průlom. A právě v tom je jádro příběhu: Lyman není jen jedno město na severu Doněcké oblasti. Je to test, zda ruská armáda umí víc než draze kupovanou poziční válku.

Co Rusové myslí „uměním“

Slovo „dovednosti“ v podání ruských vojenských médií neznamená technologickou převahu ani průmyslovou sílu. Znamená konkrétní taktický postup: útočná dvojice provede průzkum, druhá skupina využije mezeru a obejde obránce, dronový operátor koriguje palbu v reálném čase. Místo mechanizovaného klínu o desítkách vozidel jde o průsak malými skupinami, které se snaží vyhnout přímému střetu. Podle reportáže Vesti z listopadu 2025 je to vědomá volba, reakce na to, že velké formace se na dronově nasyceném bojišti stávají snadným cílem.

Takticky to dává smysl. Problém nastává ve chvíli, kdy se z taktické adaptace má stát operační výsledek. Infiltrace dvojkou dokáže obsadit zákop nebo lesní pás. Nedokáže ale prolomit souvislou obrannou zónu, pokud za ní nestojí síla schopná průlom rozšířit. A přesně to se u Lymanu opakovaně neukazuje.

Tři roky, tři roviny stagnace

Formulace „tři roky stagnace“ vyžaduje zpřesnění, protože nejde o tři roky pouličních bojů v jednom městě. Celý limanský směr se stal vleklým nejpozději na podzim 2023, kdy Rusko na kupjansko-lymanské ose znovu zesílilo tlak a nasadilo prvky 25. armády s cílem znovudobýt město ztracené při ukrajinské protiofenzivě v říjnu 2022. Podle tematické studie ISW měl Lyman otevřít směry k řece Oskil a ke Slovjansku, tedy k severnímu křídlu aglomerace, kterou Rusko označuje za strategický cíl.

Přímé boje o přístupy k městu se veřejně vyostřily na přelomu listopadu a prosince 2025. Náčelník ruského generálního štábu Gerasimov tehdy hlásil „průlom“ u Lymanu. Ukrajinský 3. armádní sbor to v prohlášení z 3. prosince popřel a uvedl, že na přístupech k městu probíhá kolem čtyřiceti útoků denně, ale ruské jednotky se dostaly nanejvýš na okrajové přístupy, nikoli do města samotného.

K červnu 2026 tentýž sbor na svém kanálu shrnuje situaci jednou větou: „Rok bez postupu vojsk RF“ v jeho obranné zóně. ISW ve svém hodnocení z téhož období konstatuje, že ruská jarně-letní ofenziva 2026 kolem Lymanu nepřinesla významný posun a velení přesouvá pozornost na kostjantynivskou osu jižněji.

Proč Lyman není jen „jedno město“

Na mapě vypadá Lyman jako středně velké město s železničním uzlem. V operačním kontextu je ale klíčem k severnímu přístupu na pás Slovjansk–Kramatorsk, poslední velkou ukrajinskou aglomeraci v Doněcké oblasti. Bez kontroly Lymanu nemůže Rusko smysluplně tlačit na Slovjansk ze severovýchodu. Útok by musel běžet z nestabilního výběžku bez zajištěného křídla u Oskilu, což je přesně situace, v níž se ruské síly nacházejí dnes.

Srovnání s jinými úseky fronty je výmluvné. Na novopavlivské ose ISW v červnu 2025 evidoval ruský přechod přes administrativní hranici Doněcké a Dněpropetrovské oblasti a snahu „rovnat frontu“. U Lymanu ve stejné době zapsal totéž co obvykle: útoky bez potvrzeného postupu. Mediálně víc táhnou průlomy než měsíce opotřebovávání, a proto se o Lymanu mluví méně, než by odpovídalo jeho strategickému významu.

Ukrajinská obrana v číslech

Třetí armádní sbor tvrdí, že drží nejdelší úsek fronty v celé ukrajinské armádě, přes 150 kilometrů, tedy zhruba dvanáct procent aktivní linie dotyku. Zároveň uvádí, že vlastní ztráty na tomto úseku klesly dvakrát až třikrát, zatímco nepřátelské rostou až pětinásobně. Čísla pocházejí z ukrajinského zdroje a je třeba je brát s odpovídající rezervou, ale i po korekci naznačují, že obranná zóna funguje: kombinace dronové a dělostřelecké palby, souvislých pozic a cílené destrukce ruských přechodů a pontonů drží útočníka v pasti opakovaných neúspěšných pokusů.

Právě sem míří i český příspěvek. Bezpečnostní rada státu v lednu 2026 potvrdila pokračování české muniční iniciativy v roli zprostředkovatele. Lyman je přesně typ úseku, kde pravidelná dodávka velkorážné munice a dronových systémů nedělá spektakulární titulky, ale brzdí ruské opotřebovací útoky den za dnem.

Sebedůvěra bez průlomu

Náčelník generálního štábu Syrskyj v březnu 2026 popsal, že Rusko plánovalo od 1. března širokou ofenzivu na třinácti hlavních směrech, ale bylo nuceno přesouvat část sil z pokrovského a očeretynského směru jinam. Logika ukrajinské strany je jasná: nevyčkávat pasivně, ale protiútoky a tlakem na slabší místa vynucovat redistribuci ruských rezerv. Výsledkem je, že ruské velení rozptyluje útočný potenciál, místo aby ho soustředilo, a u Lymanu je to vidět nejostřeji.

Ruská sebedůvěra ve vlastní „umění“ přitom není zcela neopodstatněná. Taktická adaptace na dronové bojiště je reálná, malé skupiny přežívají déle než mechanizované kolony. Jenže operačně to nestačí. Podle ISW Rusko u Lymanu pravděpodobně nedosáhne vítězství nad celým obranným pásem a každý měsíc bez postupu oslabuje i vyjednávací argument Moskvy, že si další územní zisky vynutí na bojišti dřív, než dojde k dohodě.

Lyman tak zůstává tím, čím je už tři roky: místem, kde se ruská armáda snaží dokázat, že umí víc než jen posílat další vlnu. Zatím to nedokázala.