17letá partyzánka se pod šibenicí vysmála Němcům do očí. Fotky její popravy obletěly svět a nikdo nevěděl, kdo je

Snímky, které ten den vznikly, měly sloužit jako výstraha. Dokumentace fanatické „banditkinje“, jak ji označilo hlášení pro velitele SS Augusta Schmidhubera. Jenže propaganda se obrátila proti svým tvůrcům. Z fotografií se po válce stal jeden z nejsilnějších obrazů jugoslávského odporu, a přitom desítky let nikdo s jistotou nevěděl, koho vlastně zachycují. Dívka na nich se jmenovala Lepa Radićová.

Z knihovny strýce do partyzánských lesů

Lepa se narodila 19. prosince 1925 v Gašnici nedaleko Bosanské Gradiški. Vyrůstala v rodině, kde se politika nedala oddělit od každodenního života. Strýc Vladeta, přesvědčený komunista, nosil domů zakázané knihy a formoval pohled svých neteří na svět dřív, než to stihla škola v Bistrici a Bosanské Krupě.

V listopadu 1941 ustašovci zatkli celou rodinu. Lepě bylo šestnáct. Z vězení se dostala 23. prosince téhož roku a spolu se sestrou Darou okamžitě odešla k partyzánům. Žádné váhání, žádný přechodový rituál, rovnou do 2. krajišského oddílu jako ošetřovatelka. Během následujících měsíců ošetřovala raněné, organizovala politickou práci s mládeží a ženami, v květnu 1942 vstoupila do Komunistické strany Jugoslávie. Bylo jí šestnáct a půl roku.

Mezitím přicházely zprávy, které by zlomily i dospělého. Otec Sveto a strýc Vladeta padli v létě 1942 v bitvě na Kozaře. Bratr Milan byl odveden do Jasenovce. Nevrátil se.

Zajetí a tři dny, které předcházely šibenici

Na přelomu let 1942 a 1943 zuřila německá ofenzíva na Neretvě. Lepa v té době vedla evakuaci asi sto padesáti žen, dětí a raněných v oblasti Podgrmeče. 8. února 1943 ji Němci zajali i se skupinou, kterou se snažila krýt.

Následovaly tři dny výslechů a mučení. Požadavek byl jednoduchý: prozradit jména komunistů a spolubojovníků. Nabídka taky: život výměnou za zradu. Lepa odmítla. Podle hlášení, které podřízení odeslali veliteli Schmidhuberovi, „banditka oběšená v Bosanské Krupě ukázala nevídanou zarputilost“.

Pravděpodobně 11. února 1943 ji přivedli k provizorní šibenici mezi tunelem a železniční stanicí. Bosa, jen ve vlněných ponožkách, stála na bedně od munice. Co přesně řekla, se v pramenech liší. Pozdější biografická tradice uvádí odpověď typu „Nejsem zrádkyně svého národa.“ Dragoje Lukić v textu z roku 1968 zaznamenal provolání „Ať žijí partyzáni! Ať žije Rudá armáda!“ Doslovný smích doložený není. Co doložené je, a co je na fotografii čitelné i bez znalosti jediné legendární věty, je vzdor. Klidný, tichý, nepřehlédnutelný.

Spolu s Lepou byla popravena i Smiljka Ćosićová-Rašetová. Tento detail se v populárních převyprávěních pravidelně ztrácí.

Fotografie, která ztratila jméno

Snímky pořídil příslušník SS. Přesný osobní motiv neznáme: dokumentační povinnost, sadistická potřeba zaznamenat výkon násilí, možná obojí. Podle knihy Žene heroji fašisté fotografie publikovali jako propagandistický příklad „fanatismu banditky“. Jenže obraz sedmnáctileté dívky s oprátkou kolem krku a vzdorem ve tváři fungoval přesně opačně.

Poválečná cesta snímků je doložená jen v obrysech. Film či negativy byly nalezeny u mrtvého německého vojáka při osvobozování Záhřebu v roce 1945. Odtud se dostaly do muzejních sbírek: jeden ze snímků je dnes veden v Muzeu historie Jugoslávie pod inventárním číslem 5752, druhý v archivu znaci.org.

Paradox: fotografie kolovala, ale dívka na ní zůstávala bez jisté biografické identifikace. Zdroje se rozcházejí v tom, zda chybělo samotné jméno (jedna verze uvádí, že u vojáka byl popisek „Lepa Radićová, zajatá partyzánka“), nebo spíš ověřené propojení jména s konkrétní osobou a životopisem. Jisté je, že k veřejnému potvrzení identity došlo až v roce 1968, kdy fotografii v mostarském Muzeu revoluce poznal Lepin příbuzný. Čtvrtstoletí po popravě dostala dívka na snímku zpět svůj příběh.

Proč zrovna tato fotografie přetrvala

Jugoslávská válka zanechala tisíce dokumentárních snímků poprav. Proč se právě Lepa Radićová stala ikonou? Nejbližší srovnání nabízí jiná slavná fotografie: Stjepan Filipović s rukama vztyčenýma nad hlavou, otevřeně vyzývající své katy. U Filipoviće je v obraze dominantní vnější gesto, dramatické a okamžitě čitelné. U Lepy je to něco jiného: tichá, klidná odolnost. Sedmnáctiletá dívka, která nevykřikuje, ale ani neuhýbá pohledem.

K síle obrazu přispívá i jeho původ. Nepořídil ho spojenec, ale nepřítel. Fotografie měla zastrašit, a místo toho se stala důkazem toho, co chtěla potlačit. Propaganda, která se obrátila o sto osmdesát stupňů.

Lepa Radićová byla 20. prosince 1951, den po svých nedožitých šestadvacátých narozeninách, posmrtně vyznamenána Řádem národního hrdiny. Dnes nese její jméno základní škola v Bosanské Krupě, kulturní spolek v Gradišce, busty stojí v Bistrici i Gradišce a v Gašnici, kde se narodila, vzniká pamětní areál.

Co zůstává nezodpovězené

Přesné datum popravy se v pramenech dodnes liší: 8., nebo 11. února 1943. Kompletní řetězec cesty negativů ze Záhřebu do muzejních sbírek má mezery. Osud sto padesáti civilistů a raněných, které se Lepa snažila krýt, zůstává v otevřených zdrojích neuzavřený. A přesná poslední slova? Těch se asi nikdy nedozvíme s jistotou.

Na tom ale nakonec nezáleží. Stačí se podívat na fotografii. Vzdor na ní nepotřebuje titulky.