Kreml vytáhl taktiku Vietkongu z roku 1965 a nasadil ji proti Ukrajincům. Unikátní Grad-P se vrací na bojiště

Začátkem června 2026 zaznamenal ukrajinský 7. sbor na pokrovském směru neobvyklý nález: pozice jednoranových odpalovačů, které svým principem odpovídají sovětskému systému Grad-P z roku 1965. Podle analýzy Critical Threats a ISW za nimi stojí nedostatek standardních salvových raketometů v daném úseku a rostoucí riziko přesunu větší techniky v prostředí, kde ukrajinské drony vytvářejí hlubokou „kill zone“ přes patnáct kilometrů na obě strany od linie dotyku. Nejde o návrat do šedesátých let v celé ruské armádě. Jde o lokální symptom toho, jak dronová válka mění pravidla hry a jak se na ně Rusko adaptuje.

Zbraň pro džungli, která skončila ve stepi

Označení 9P132, známější jako Grad-P, vzniklo v polovině šedesátých let v konstrukční kanceláři Splav. Generální konstruktér Nikolaj Makarovec dostal zadání, které znělo jednoduše: vyrobit něco, co vietnamští partyzáni donesou na zádech, složí za pár minut a odpálí z maskované pozice dřív, než je nepřítel stihne lokalizovat. Výsledkem byla odpalovací trubka o hmotnosti 27 kilogramů a trojnožka se zaměřovačem a dálkovým odpalem vážící 28 kilogramů. Dvě břemena pro dva muže. Střela 9M22M kalibru 122 milimetrů nesla zhruba 6,4 kilogramu výbušniny na vzdálenost kolem 10,8 kilometru; modernizovaná verze dosáhla přibližně patnácti.

Od klasického BM-21 Grad, vozidlového raketometu se čtyřiceti trubkami na podvozku Uralu, se liší zásadně. Žádná salva, žádné nasycení plochy, žádný rychlý přesun po silnici. Místo toho skrytost, rozložitelnost a minimální logistická stopa. Přesně to, co potřeboval Vietkong v džungli, a co dnes zjevně potřebuje ruská armáda v pásmu pokrovského směru.

Proč zrovna tady a zrovna teď

Ukrajinská strana na pokrovském směru popisuje zónu zvýšeného rizika dronových zásahů sahající více než patnáct kilometrů od fronty. V takovém prostředí je každý přesun většího systému (raketometu na podvozku, tahače s houfnicí, zásobovacího vozidla s municí) potenciálně smrtelný. Standardní BM-21 potřebuje silnici, posádku, zásobovací řetězec. Grad-P potřebuje dva muže a kus rovné země.

Rusko tím získává nižší viditelnost a levnější úder. Ztrácí ale prakticky všechno ostatní: objem palby, tempo opakování, schopnost zasytit větší prostor. Jeden výstřel, pak přemístění. Proti krytým postavením nebo menšímu logistickému bodu v dosahu je to reálná hrozba. Jako náhrada za chybějící salvové raketomety je to ale nouzové řešení, ne taktická volba z pozice síly.

Systém přitom není na ukrajinském bojišti novinkou. Už v říjnu 2025 jeho zničení hlásila 30. mechanizovaná brigáda, v prosinci téhož roku pak 28. brigáda na kostjantynivském směru. Rusové navíc koncept oživují i průmyslově: v únoru 2026 se objevily zprávy o variantě Kozerog-1, která princip jednoranového přenosného odpalovače přebírá do modernějšího provedení.

Druhá strana mince: rekordní kampaň klouzavých pum

Zatímco na zemi u Pokrovsku improvizuje s technikou z roku 1965, ve vzduchu Rusko drží tempo, které nemá v této válce obdoby. Podle ukrajinského ministerstva obrany překonal leden 2026 hranici 5 700 klouzavých pum za měsíc, přičemž rekord jednoho dne činil 316 kusů. Hlavním nosičem je Su-34, bombardér, který podle ukrajinské vojenské rozvědky nese moduly UMPK a novější UMPB a odpaluje je ze vzdálenosti mimo dosah části ukrajinské protivzdušné obrany.

Právě tady se obraz ruské armády rozpadá do dvou zdánlivě neslučitelných polovin. Na jedné straně průmyslová kapacita, která udržuje stovky leteckých úderů denně. Na druhé straně frontový úsek, kde chybí běžné raketomety a kde se pěchota spoléhá na zbraň navrženou pro partyzány v deltě Mekongu. Obě poloviny ale mají společného jmenovatele: adaptaci na prostředí, kde drony a přesné údery mění cenu každého pohybu.

Třetina podniků v kooperačním řetězci Su-34 přitom podle dat ukrajinské rozvědky z března 2026 stále nebyla pod sankcemi koalice. To je strukturální detail, který pomáhá vysvětlit, proč letecká kampaň neklesá a proč si Rusko může dovolit investovat do vzduchu, i když na zemi v některých úsecích šetří.

Co to říká o válce v létě 2026

Nasazení Grad-P není důkazem, že ruské armádě „došlo všechno“. Je to ale velmi přesný indikátor toho, kde a jak ji ukrajinské drony a údery do logistiky tlačí k levnějším, rozptýlenějším a méně komfortním řešením. Ukrajinská bezpilotní kampaň přitom necílí jen na frontovou techniku. Začátkem června 2026 zasáhly ukrajinské drony během jediné noci pět ruských plavidel v Mariupolu a Berďansku. V únoru šly k zemi dva systémy Tor a ropný sklad. V dubnu dostala zásah logistická základna centra Rubikon v Manguši.

Každý takový úder prodražuje Rusku zásobování a zvyšuje motivaci sahat po technice, kterou lze přenést na zádech místo na korbě Uralu. Grad-P je v tomto smyslu symptom, ne celé nemoci, ale konkrétního zánětu v konkrétním místě.

Válka v létě 2026 tak ukazuje armádu, která současně láme rekordy v leteckých úderech a současně vytahuje ze skladů šedesát let staré odpalovače. Není to paradox. Je to portrét konfliktu, ve kterém se síla a improvizace nevylučují, jen se projevují na různých patrech téhož bojiště.