Rusko samo nemá, ale poslalo do Guineje vzácné bitevní vrtulníky Mi-35P Phoenix. „Aspoň je Ukrajinci nesestřelí“

Když se v první polovině června na sociálních sítích vynořily fotografie bitevních vrtulníků Mi-35P Phoenix parkujících na guinejské základně, analytici zpozorněli. Ne kvůli počtu, dva stroje nepřekreslí žádnou regionální rovnováhu. Ale kvůli tomu, co ty dva kusy říkají o ruských prioritách uprostřed války na Ukrajině. Moskva vzala platformu, jejíž sériová výroba běží teprve od roku 2020 a jejíž přesný počet v ruské výzbroji nikdo veřejně nezná, a místo na frontu ji poslala k Atlantiku. Proč právě tam a proč právě teď, to je zajímavější než samotné vrtulníky.

Co je Mi-35P Phoenix a proč o něm téměř nikdo neslyšel

Rodina Mi-24/35 létá od sedmdesátých let a za tu dobu prošla desítkami variant. Phoenix je zatím poslední z nich. Rostec jej veřejně představil v roce 2018 jako „znovuzrození legendárního Krokodýla“ a sériovou výrobu spustil v roce 2020, přičemž první sériová várka šla rovnou zahraničnímu zákazníkovi, nikoli ruskému ministerstvu obrany.

Technicky jde o starou siluetu s novým nervovým systémem:

• Zaměřovací stanice OPS-24N-1L s termovizí třetí generace a TV kanálem
• Digitální avionika KNEI-24E-1 a autopilot PKV-8-35 místo analogových přístrojů
• Pohyblivá 23mm věž NPPU-23 namísto starších čtyřhlavňových kulometů
• Řízené střely Ataka-VM a Vichr pro boj s obrněnou technikou
• Volitelný sebeochranný komplet Prezident-S/Vitěbsk proti naváděným střelám
• Zachovaný zatahovací podvozek a šest závěsníků pod krátkými křídly

Agentura TASS jej v roce 2018 popsala jako levnější alternativu k Mi-35M. Levnější neznamená zastaralý, znamená to, že výrobce cílil na exportní trhy, kde zákazník potřebuje moderní senzory, ale nechce platit za úplně nový drak. Právě tahle exportní logika vysvětluje, proč Phoenix najdeme v Conakry dřív než v ruských inventářích.

„Rusko samo nemá“: titulková zkratka, nebo realita?

FlightGlobal ve svém přehledu World Air Forces 2026 eviduje u ruského letectva 322 vrtulníků rodiny Mi-24/35 a u námořního letectva další dva. Jenže toto číslo zahrnuje všechno: staré Mi-24V z osmdesátých let, modernizované Mi-35M i případné Phoenixy. Samostatný řádek pro Mi-35P Phoenix v žádném veřejně dostupném inventáři neexistuje.

A tady vzniká paradox. Sériová výroba běží šest let, ale nikdo veřejně neví, kolik kusů sjelo z linky ani kolik jich Rusko převzalo do vlastní služby. Primární firemní zdroje mluví o „první sériové várce pro zahraničního zákazníka“, nikoli o dodávkách pro ruskou armádu. Přímý veřejný důkaz, že právě Phoenixy létají nad Ukrajinou, se v otevřených zdrojích neobjevil; komentáře pracují se širší rodinou Mi-24/35 bez rozlišení podtypů.

Titulkové „samo nemá“ je tedy zkratka, ale ne nesmyslná. Rusko totiž celkově nemá techniky nazbyt, a konkrétně Phoenixy veřejně téměř nevykazuje, ale přesto je umí exportně dodat. Dva kusy na frontě by nikdo nezaregistroval. Dva kusy v Conakry s guinejskými kokardami zaregistroval celý svět otevřených zdrojů.

Conakry jako brána do Sahelu

1. května 2026 se na hlavní letecké základně v Conakry odehrála oficiální ceremonie. Guinejský prezident Mamadi Doumbouya přebíral ruský vojenský materiál za přítomnosti ruského velvyslance a vysokého představitele ruského ministerstva obrany. Guinejský tisk akci popsal jako „posílení operačních schopností ozbrojených sil díky guinejsko-ruské spolupráci“. O Phoenixech se tehdy výslovně nepsalo; ty se na fotografiích vynořily až o šest týdnů později, bez fanfár.

Proč ale Moskva investuje vzácnější techniku právě sem? Odpověď leží na mapě. Investigativní organizace The Sentry v dubnovém reportu popsala Conakry jako logistickou bránu pro ruské dodávky směrem do Mali, kde operuje Africa Corps. Carnegie Endowment ve své analýze z února 2026 zařadila Guineu mezi vstřícné pobřežní uzly, které Moskvě usnadňují projekci vlivu v západní Africe a pomáhají oslabovat její mezinárodní izolaci po roce 2022.

Guinea přitom není žádný vojenský gigant. Její letectvo před touto dodávkou čítalo podle FlightGlobal tři starší Mi-24/25, dva Mi-17 a dva francouzské SA330 Puma. Přidání dvou Phoenixů je skok v kvalitě senzorů a avioniky, ale otázka zůstává, kdo za jejich kniplem skutečně sedí. Guinejští piloti mají zkušenost se sovětsko-ruskými vrtulníky a v březnu 2026 se jednalo o výcviku guinejského personálu v Rusku. Prvotní provoz ale bude podle všeho záviset na ruské instruktáži. Defense Express navíc výslovně připouští, že stroje s guinejskými insigniemi mohly být fakticky určeny ruskému kontingentu; veřejné potvrzení jednoho, nebo druhého scénáře chybí.

Malé balíky, velký signál

Guinejská dodávka není osamocená. 1. dubna 2026 Rusko s obdobnou ceremonií předalo Madagaskaru dva obrněné vozidla BMP-3, munici, lehké zbraně a balistickou výstroj. Vzorec je nápadný: malý počet kusů, politicky hlučná předávka, přítomnost ruských představitelů, vazba na Africa Corps nebo širší bezpečnostní síť.

Kvantitativně jde o kapku v moři: 322 vrtulníků rodiny Mi-24/35 v ruské službě, 4 237 aktivních vojenských letadel celkem. Dva stroje do Guineje frontovou rovnováhu na Ukrajině nezmění. Ale formát prozrazuje strategii. Moskva si za války, sankcí a potřeby šetřit cennější platformy vybírá dávky, které jsou levné na kusy, ale drahé na politický efekt. Každá ceremonie v Conakry nebo Antananarivu je fotka pro africká média, důkaz pro místní juntu, že spojenectví s Ruskem přináší hmatatelný hardware, a zároveň signál pro Západ, že Moskva v Africe necouvá.

Co to znamená pro evropskou bezpečnost

Z našeho pohledu nejde o dva vrtulníky v západní Africe. Jde o to, že Rusko si navzdory válce na Ukrajině systematicky udržuje exportní a vlivové opěrné body na kontinentu, který Evropská unie dlouho považovala za svůj rozvojový dvorek. Conakry funguje jako přístav, logistický uzel i politická pojistka, a Moskva tam teď parkuje techniku, kterou veřejně ani nevykazuje ve vlastním inventáři.

Podle Carnegie slouží africká přítomnost Rusku k rozšiřování vlivu i k praktickému obcházení izolace. Pro evropskou sankční politiku je to nepříjemná připomínka: zatímco Brusel počítá balíky sankcí, Moskva počítá letecké základny. A Phoenixy v Conakry jsou důkazem, že i relativně vzácnou technikou se dá koupit prostor, který má dlouhodobější návratnost než jeden bojový let nad Donbasem.

Dva vrtulníky Guineu v regionální mocnost nepromění. Ale pro Moskvu nikdy nešlo o Guineu samotnou; šlo o bránu, přes kterou teče vliv, materiál a politická loajalita směrem do celého západoafrického vnitrozemí. A ta brána je teď o kus modernější.