Nová stíhačka 6. generace na scéně: Německo-španělský pakt má udat budoucnost Evropy a letectva NATO

Na berlínském leteckém veletrhu ILA 2026 se v červnu neodhalil nový letoun. Odhalila se nová mocenská architektura. Airbus Defence and Space svolal pod hlavičku Team Gen 6 osm německých a šest španělských firem, od výrobců radarů přes raketové specialisty až po motoráře, a veřejně oznámil, že Evropa bude mít vlastní cestu k pilotované stíhačce šesté generace. Bez Dassaultu, bez Paříže, s jiným rozložením sil. Jenže mezi průmyslovým manifestem a létajícím prototypem leží propast, kterou zatím nepřeklenul ani jeden podpis vlády.

Co se vlastně rozpadlo a co z toho vzniká

Příběh začal v roce 2017, kdy se Emmanuel Macron a Angela Merkelová dohodli na společném evropském bojovém systému budoucnosti (FCAS). Pilotovaný stíhací prvek, označovaný NGF, měl být jeho srdcem. Dassault Aviation držel roli hlavního konstruktéra, Airbus měl být silným partnerem. Španělsko se přidalo později.

Jenže spor o to, kdo skutečně řídí vývoj, kdo vlastní klíčové technologie a jak se dělí práce, program paralyzoval. Šéf Airbusu Guillaume Faury v únoru 2026 na tiskové konferenci otevřeně mluvil o patové situaci v otázce řízení a vedení programu. Pilotovaný pilíř se zastavil. Ostatní vrstvy FCAS, bojový cloud, bezpilotní platformy, senzorová síť, formálně žijí dál, ale bez nové stíhačky ztratily gravitační střed.

Team Gen 6 je odpovědí na tuto situaci. Není to státní program. Je to průmyslové seskupení, které se snaží předběhnout politické rozhodnutí a nadefinovat, kdo bude držet klíče k budoucímu evropskému stíhacímu letounu.

Třináct firem, dvě deklarace, jeden cíl

Německá strana podepsala strategický poziční dokument. Vedle Airbusu jsou v něm HENSOLDT (radary a senzory), MBDA Germany (řízené střely), MTU Aero Engines (pohonné jednotky), Diehl Defence, Rohde & Schwarz, Liebherr a AUTOFLUG. Španělská strana vydala společnou deklaraci závazku se šesti signatáři: Airbus, GMV, Grupo Oesia, Indra Group, ITP Aero a Sener.

Počty vypadají impozantně, osm plus šest, ale Airbus figuruje v obou seznamech. Unikátních firem je tedy třináct. A právě Airbus je tmelícím prvkem: drží hlavní roli na obou stranách a de facto definuje průmyslovou architekturu celého záměru.

Co má šestá generace přinést? Podle Airbusu jde o vyšší úroveň technologií stealth, výrazně silnější avioniku, umělou inteligenci v kokpitu, schopnost řídit a spolupracovat s bezpilotními platformami a fungování jako uzel v síťovém „systému systémů“. Vstup do služby? Kolem roku 2040.

GCAP je o patro výš, a to je problém

Kdo chce pochopit skutečnou pozici Team Gen 6, musí se podívat přes Lamanšský průliv. Britsko-italsko-japonský program GCAP, dříve známý pod názvem Tempest, už má:

• mezivládní smlouvu podepsanou v prosinci 2023,
• společný podnik Edgewing založený v červnu 2025,
• první mezinárodní kontrakt v hodnotě přes 21 miliard korun z dubna 2026,
• cíl vstupu do služby už v roce 2035.

Team Gen 6 nemá nic z toho. Žádnou mezivládní smlouvu, žádný společný podnik, žádný financovaný vývojový kontrakt. Má průmyslový konsensus a veřejný tlak na Berlín s Madridem, aby se pohnuly. Rozdíl je zásadní: GCAP je program, Team Gen 6 je předpolí programu.

Finanční náročnost naznačuje italský příklad: Řím schválil pro počáteční fáze GCAP 8,77 miliardy eur, celkové rané fáze počítají s 18,6 miliardami. Plnohodnotný šestogenerační stíhací program je záležitost řádově desítek miliard eur. Německo má sice obranný rozpočet přes 108 miliard eur na rok 2026 a Španělsko právě získalo od Rady EU flexibilitu pro růst obranných výdajů, ale to ještě neznamená, že jsou obě země schopné takový program utáhnout ve dvou.

Co to znamená pro Česko a pro NATO

Česká republika má podepsaný nákup 24 stíhaček F-35A s průmyslovou spoluprací za 15,3 miliardy korun a zapojením třinácti českých podniků a univerzit. Základnou má být Čáslav od roku 2031. Team Gen 6 na tomto rozhodnutí nic nemění, a v dohledné době měnit nebude.

Zajímavější je dlouhodobější horizont. Pokud se Team Gen 6 přetaví ve skutečný program, otevře se prostor pro subdodavatelské zapojení v elektronice, kompozitech, softwaru nebo údržbě. Airbus sám mluví o potřebě „dalších evropských partnerů“. Ale to je hudba vzdálené budoucnosti.

Pro NATO nejde o aliančně řízený program, nýbrž o evropskou průmyslovou iniciativu. Její úspěch by posílil evropský pilíř kolektivní obrany, tedy vlastní schopnost dodat špičkové bojové letectvo bez závislosti na americkém ekosystému F-35. Zároveň ale zvyšuje soutěž uvnitř Evropy: proti GCAP, proti francouzské cestě kolem Dassaultu, proti švédskému Saabu, který má vlastní studie budoucího stíhacího systému za 2,6 miliardy švédských korun.

Skutečná bitva se nevede ve vzduchu, ale u stolu

Nejdůležitější na celém Team Gen 6 není obrázek futuristické stíhačky, který Airbus ukázal na ILA. Je to otázka, kdo bude hlavním dodavatelem, kdo bude navrhovat, integrovat a vlastnit jádro příštího evropského bojového letounu. Právě spor o tuto roli zabil NGF. A právě proto Airbus tentokrát přišel s hotovou průmyslovou koalicí dřív, než vlády stihly zadat pravidla hry.

Chytrý tah má ale časový limit. Airbus paralelně tlačí přemosťovací řešení: bezpilotní bojovou platformu UCCA s evropským řídicím systémem MARS, propojenou s Eurofighterem, s cílem operačního nasazení už v roce 2029. Tím ukazuje, že nestaví jen vzdálené vize, ale i mezikroky. Pokud se však státní objednávka na pilotovanou šestou generaci nezačne rýsovat v letech 2026–2027, GCAP odskočí tak daleko, že evropský kontinent skončí s jedinou reálnou šestogenerační stíhačkou, a ta nebude mít na trupu ani německý, ani španělský praporek.