Putinovi úředníci si kupují druhý mobil a deaktivují mikrofon. Bojí se FSB více než Ukrajiny a Západu

Není to gesto odporu ani disidentská póza. Podle rozsáhlé reportáže Reuters z 13. června 2026 jde o tiché, pragmatické chování lidí, kteří stojí uvnitř systému a nemají v úmyslu ho opouštět. Oddělují státem podporovanou aplikaci MAX od zbytku svého digitálního života, protože za nejbezprostřednější hrozbu nepovažují západní sankce ani ukrajinské drony, ale domácí bezpečnostní službu. „Nikdo nechce, aby FSB četla jeho zprávy,“ shrnuje jeden z anonymních zdrojů z okolí Kremlu logiku, která se šíří aparátem jako tichá epidemie.

MAX není jen messenger, je to státní infrastruktura

Na první pohled vypadá MAX jako běžná komunikační aplikace: chat, hlasové a videohovory, posílání souborů do čtyř gigabajtů, miniaplikace, chatboti, platební systém. Jenže oficiální uživatelská smlouva a politika ochrany soukromí odhalují širší záběr. MAX je koncipovaný jako „mnohofunkční servis výměny informací“ napojený na státní informační systémy včetně takzvaného Digital ID, ruské digitální identity provázané s portálem Gosuslugi. Při ověření účtu aplikace přebírá z tohoto systému jméno, datum narození a další statusy.

Sbíraná data zahrnují telefonní číslo, IP adresu, typ operačního systému, polohu, informace o aktivitě v aplikaci i obsah adresáře po udělení souhlasu. Vše se ukládá na serverech v Rusku a může být předáno státním orgánům na zákonnou žádost. Od září 2025 musí být MAX povinně předinstalovaný na všech zařízeních prodávaných v Rusku.

Pro kremelského úředníka to znamená jediné: telefon s MAX je potenciálně průhledný. Proto druhý přístroj. Proto vytržený mikrofon.

Dva internety, jeden stát

Rusko se v letech 2025 a 2026 posunulo k modelu, který analytici přirovnávají k digitální železné oponě, byť technicky méně elegantní než čínský Velký firewall. V srpnu 2025 začal stát omezovat hlasové funkce WhatsAppu a Telegramu, dvou platforem, které v zemi používaly desítky milionů lidí. V dubnu 2026 přišel další krok: banky, státní úřady a velké e-shopy začaly odmítat přístup uživatelům s aktivní VPN.

Výsledkem je rozštěpený digitální režim. Běžný Rus dnes přepíná VPN podle potřeby, zapne ji pro WhatsApp, vypne pro nákup jízdenky na vlak. Průzkum Levada Center z března 2026 ukázal, že VPN používá 36 % uživatelů internetu, z toho pětina pravidelně. Většina respondentů přitom blokace zahraničních messengerů nepodporuje.

Praktické důsledky jsou hmatatelné. Po dubnovém zpřísnění blokací VPN se zhroutila část platebního provozu. Moskevské metro krátce pouštělo cestující bez placení, e-commerce hlásila propad návštěvnosti. Pavel Durov, zakladatel Telegramu, veřejně upozornil, že Rusko si blokováním VPN rozbilo vlastní platební infrastrukturu.

Strach uvnitř systému

Klíčový posun není v tom, že autoritářský stát sleduje občany, to dělá každý autoritářský stát. Podstatné je, kdo se bojí. Reuters nepopisuje disidenty ani aktivisty. Popisuje loajální vládní úředníky, kteří plní pokyny Kremlu a zároveň se chrání před jeho bezpečnostním aparátem.

FSB pro zasvěceného představuje okamžitou a osobní hrozbu. Může zasáhnout do komunikace, ovlivnit kariéru, iniciovat vyšetřování. Západní sankce nebo ukrajinská ofenzíva jsou v tomto srovnání abstraktní, zasahují stát jako celek, ne konkrétního člověka v jeho kanceláři. Odtud logika druhého telefonu: nejde o to obejít blokaci, ale omezit vlastní vystavení dohledu.

Zároveň FSB disponuje nejen represivní, ale i infrastrukturní mocí. Podle Reuters to byla právě bezpečnostní služba, kdo od loňska nařizuje telekomům vypínat mobilní internet v celých regionech. Oficiální zdůvodnění zní protidronově. Praktický efekt je kontrolní.

Kreml ví a nervózně reaguje

Že vnitřní nespokojenost dorazila až na vrchol, naznačuje reakce samotného Kremlu. V dubnu 2026 Putin vyzval vládu, aby „nevsázela jen na zákazy“. Mluvčí Peskov následně veřejně přiznal, že internetové restrikce vyvolávají nespokojenost, a označil je za dočasné; budou prý zrušeny, jakmile pomine bezpečnostní hrozba. Reuters zároveň psal o hněvu části elit.

Přitom režim si selektivně nechává průchod. Kirill Dmitrijev, šéf Ruského fondu přímých investic, pravidelně publikuje na síti X, která je v Rusku blokovaná, a své používání VPN nijak neskrývá. Formální výjimka pro prominenty doložená není, jde spíš o pragmatickou toleranci pro ty, kdo slouží vnější propagandě.

Srovnání s Čínou ukazuje, proč ruský model produkuje víc vedlejších škod. Peking budoval centralizovaný, vícevrstvý filtrační systém desítky let: blokování na úrovni DNS, HTTP, TCP portů, centrální filtrace na internetových uzlech. Moskva přešla k ad hoc směsi blacklistů, throttlingu a regionálních výpadků teprve po roce 2022. Výsledek je chaotičtější a pro vlastní ekonomiku bolestivější.

Digitální fragmentace není jen ruský patent

Podobné vzorce se objevují i jinde v blízkosti Evropy. Bělorusko během lednových voleb 2026 plošně blokovalo internet a VPN, Freedom House eviduje omezení přístupu k pěti tisícům „extremistických“ zdrojů. Turecko po zadržení istanbulského starosty zpomalovalo sociální sítě a podle Human Rights Watch blokuje přes milion webů. Logika fragmentace (povolený internet versus nepovolený internet) je v autoritářských režimech univerzální. Dva telefony jako standard zatím doložené nejsou, ale směr je zřejmý.

V Česku je situace zásadně odlišná. Český telekomunikační úřad popisuje blokace jen u konkrétních sankcionovaných subjektů, NÚKIB pracuje s VPN jako s bezpečnostní infrastrukturou, ne jako s nástrojem obcházení cenzury. Rozdíl není jen v míře, je v samotné architektuře vztahu mezi státem a internetem.

Kremelský úředník s dvěma telefony a vytrženým mikrofonem je přesným obrazem systému, který svou vlastní digitální infrastrukturou nakonec děsí i ty, kdo ji pomáhali budovat.