Ruský plukovník speciálních jednotek: „Elity v Kremlu chtějí zastavit válku. Ale přijetí správného rozhodnutí bude pro Rusko porážka“

Jenže „zastavit“ a „prohrát“ jsou v jeho slovníku totéž. Matvijčuk v ruském mediálním prostoru tvrdí, že uvnitř kremelských struktur existuje skupina, která by dala přednost příměří a stabilizaci systému před pokračováním války. Zároveň ale dodává, že kdyby Moskva takové rozhodnutí skutečně přijala, tedy zastavila boje, aniž by si vynutila všechny své maximalistické cíle, znamenalo by to pro Rusko absolutní porážku. Nejde přitom o porážku vojenskou v klasickém smyslu. Jde o přiznání, že válka nedosáhla toho, co měla.

Co Matvijčuk myslí „elitami v Kremlu“

Žádná jména nepadla. Matvijčuk mluví neurčitě o části ruského establishmentu, která by preferovala pauzu, ekonomickou stabilizaci a snížení nákladů konfliktu. Analytici z Chatham House i britského think-tanku RUSI dlouhodobě popisují existenci technokratických a systémově opatrných kruhů v Moskvě, pro které je důležitější přežití režimu než dobytí posledního kilometru Donbasu. Jenže síla těchto kruhů není doložená a rozhodování o válce zůstává silně centralizované kolem jednoho muže, Vladimira Putina. Bez jeho souhlasu žádná „frakce elit“ boje sama nezastaví.

Důležité je proto rozlišovat: Matvijčukův výrok není ověřeným únikem z kremelských kuloárů. Je to interpretace plukovníka v záloze, který se pohybuje v ruském prorežimním mediálním prostoru. Původní rozhovor ani přepis se nepodařilo dohledat, takže nelze posoudit, z jakých kontaktů či dokumentů čerpá. I tak ale jeho slova ukazují něco podstatného: i uvnitř tvrdé proválečné linie se příměří začíná popisovat jako reálná, byť z jejich pohledu katastrofální varianta.

Proč by příměří bylo „absolutní porážkou“

Odpověď je v tom, co dnes Evropa a Ukrajina pod „zastavením války“ skutečně myslí. Červnové společné prohlášení lídrů Francie, Británie, Německa a Ukrajiny formuluje pět jasných podmínek: okamžité příměří, současná linie dotyku jako výchozí bod jednání, právně závazné bezpečnostní garance pro Kyjev, mnohonárodní síla na ukrajinském území a ponechání zmrazených ruských aktiv až do zaplacení kompenzací. Lednová Pařížská deklarace „Koalice odhodlaných“ jde ještě dál: při budoucím ruském útoku počítá s vojenskou, zpravodajskou i logistickou podporou Ukrajiny a novými sankcemi.

Z pohledu Matvijčuka a jemu podobných jestřábů by to znamenalo následující: Rusko zastaví boje, aniž si vynutí neutralitu Ukrajiny. Kyjev dostane bezpečnostní rámec, který ho ukotví na Západě. Ukrajinská armáda se přezbrojí a posílí. A zmrazená ruská aktiva za stovky miliard zůstanou v západních rukách. To není „strategická pauza“. To je scénář, ve kterém Moskva ztrácí iniciativu a Ukrajina získává čas i oporu.

Oficiální kremelská linie přitom stojí na zcela jiných požadavcích. Putin na svém prosincovém bilancování roku 2025 znovu hovořil o „odstranění prvotních příčin“ konfliktu, což Moskva překládá do neutrality Ukrajiny, zákazu vstupu do NATO, omezení ukrajinských ozbrojených sil a uznání ruských územních zisků, tedy zhruba 19 % mezinárodně uznaného území Ukrajiny včetně Krymu, celé Luhanské oblasti, většiny Donbasu a velkých částí Záporožské a Chersonské oblasti. Matvijčuk k této už tak tvrdé pozici přidává ještě ostřejší jazyk: cokoli pod touto laťkou je porážka.

Co je reálně na stole, a co ne

Brzké zastavení bojů z dostupných zdrojů potvrzené není. Diplomatická aktivita je intenzivní, evropský rámec pro příměří existuje na papíře, ale RUSI ve své analýze z února 2026 upozorňuje, že Rusko pravděpodobně bude ve válce pokračovat a že křehké příměří by pro Evropu mohlo být riskantnější než pokračující konflikt. Chatham House varuje, že špatně nastavené zastavení palby by Moskvě umožnilo přeskupení sil, dozbrojení a přesun tlaku do kyberprostoru, sabotáží a politického zasahování.

Podle nás je klíčové právě toto napětí: i kdyby část ruských elit skutečně chtěla válku zastavit, podmínky, za kterých by příměří proběhlo, by z pohledu kremelských jestřábů nebyly přijatelné. A podmínky, které by přijatelné byly (neutralita Ukrajiny, uznání anexí, omezení její armády), jsou nepřijatelné pro Kyjev a Evropu. Matvijčukův výrok proto neodhaluje blížící se mír. Odhaluje hloubku pasti, ve které se ruské rozhodování nachází.

Český rozměr: co by příměří znamenalo pro Prahu

Česko je součástí evropského podpůrného rámce, ale jeho pozice je opatrnější než francouzsko-britská linie. Premiér Babiš po lednovém jednání Koalice odhodlaných potvrdil pokračování české muniční iniciativy, ale odmítl vyslání českých vojáků. Ministr zahraničí Macinka při návštěvě Kyjeva v lednu 2026 zdůraznil, že Ukrajina už učinila významné ústupky a nyní je řada na Rusku. Česká diplomacie zároveň projevila zájem o ukrajinské know-how v oblasti protidronové obrany, přímou lekci z války, která se dotýká i bezpečnosti střední Evropy.

Příměří by mělo i konkrétní domácí dopad. Česká republika na úrovni EU prosadila, že v případě zastavení bojů by se pozastavilo vydávání dočasné ochrany pro nově příchozí uprchlíky z Ukrajiny. Pro stovky tisíc Ukrajinců, kteří už v Česku žijí, by se ale nic neměnilo; jejich ochrana byla prodloužena do března 2026.

Pauza, nebo porážka

Celý spor, který Matvijčuk otevírá, se dá zúžit na jednu otázku: je zastavení bojů přestávka, po které Rusko pokračuje silnější, nebo definitivní ztráta šance vynutit si kapitulaci Ukrajiny? Evropský bezpečnostní rámec je navržený tak, aby platila druhá varianta. A právě proto ji plukovník speciálních jednotek v záloze nazývá absolutní porážkou: ne proto, že by Rusko přišlo o armádu, ale proto, že by přišlo o příběh, kvůli kterému tu armádu poslalo na Ukrajinu.