Ruský vědec potvrdil, že na dně Japonského moře leží loď se zlatem. Sto let ji nikdo nedokázal vyzvednout a možná už je pozdě

Začátkem června 2026 promluvil pro agenturu RIA Novosti Alexej Kondratjuk, vedoucí sekce podvodních výzkumů Ruské geografické společnosti v Přímoří. Řekl věc, kterou místní potápěči tuší už roky: poloha Varjaginu je známá, archivní záznamy potvrzují cenný náklad včetně zlatých mincí a loď leží v hloubce kolem 25 metrů v Usurijském zálivu. Jenže dostat se dovnitř je dnes prakticky nemožné. Varjagin není ztracený poklad. Je to poklad zazděný přírodou.

Malá loď, velká katastrofa

Varjagin byl osobně-nákladní parník o výtlaku pouhých 950 tun. 7. října 1906 vyplul z Vladivostoku směrem do zátoky Kangauz (dnešní Suchodol) s více než dvěma stovkami cestujících a smíšeným nákladem. Na palubu nastoupil i úředník s ozbrojeným doprovodem, který převážel hotovost. Podle dobového listu Dálnij Vostok šlo o zlaté mince v hodnotě kolem 60 tisíc tehdejších rublů. Kondratjuk ve svém vyjádření pracuje s nižší částkou, 40 tisíc rublů, a mluví obecněji o „cenném nákladu“. Přesná suma se dnes ověřit nedá, archivy se rozcházejí. Jisté je, že loď vezla víc než jen pasažéry.

K výbuchu došlo ještě téhož dne. Vyšetřování dospělo k závěru, který příběhu přidává hořkou ironii: Varjagin nenarazil na japonskou minu, ale na ruskou. Zůstala v oblasti po rusko-japonské válce, která skončila rok předtím. Loď šla ke dnu rychle. Počet obětí se v různých zdrojích liší, ale šlo o desítky lidí.

Vrak, který nikdo neztratil

Na rozdíl od klasických pokladových legend typu „nikdo neví, kde loď leží“ je příběh Varjaginu jiný. Jeho poloha byla v paměti regionu přítomná prakticky nepřetržitě. V polovině desátých let 21. století byl vrak znovu lokalizován a zdokumentován potápěči spolupracujícími s Ruskou geografickou společností.

Co našli, vypadalo ale jinak, než čekali. Trup je po více než století pohlcený ilovým masivem až po palubu. Vstupy do podpalubí jsou neprůchodné. Kondratjuk popisuje situaci bez příkras: dostat se k nákladu by znamenalo nasadit speciální injektory a provádět dlouhodobý podvodní odkryv, který připomíná spíš ražení štoly než běžný potápěčský průzkum. Hledat zlato na Varjaginu podle něj „už sotva dává smysl“.

První pokusy o průzkum přitom narážely na překážky už krátce po válce, kombinace hloubky, tehdejších technických limitů a přítomnosti lidských ostatků ve vraku odrazovala jednu expedici za druhou.

Kolčakovo zlato a síla legendy

Jméno Varjaginu se v populárních textech občas splétá s jiným, mnohem slavnějším příběhem, s takzvaným Kolčakovým zlatem. Alexandr Vasiljevič Kolčak byl admirál carského námořnictva, polární badatel a v letech 1918–1920 vůdce bílého hnutí, který se prohlásil „nejvyšším vládcem Ruska“. Při ústupu přes Sibiř převážel ve svém vlaku část imperiálních zlatých rezerv. V lednu 1920 ho v Irkutsku vydala československá legie protivníkům a Kolčak byl popraven. Co se stalo se vším zlatem, dodnes není jasné, a právě z té mlhy se rodí legendy o potopených lodích v přímořských vodách.

Kondratjuk ale upozorňuje, že spojení Varjaginu s Kolčakovým zlatem nemá v archivech oporu. Varjagin se potopil v roce 1906, dvanáct let před začátkem občanské války. Zlaté mince na palubě byly běžnou hotovostní zásilkou, ne částí carského pokladu. Legenda je atraktivní, ale fakta ji nepodporují.

Zákon, který chrání i to, co nedokáže pojmenovat

I kdyby se našel investor ochotný financovat podvodní odkryv, narazil by na právní zeď. Podle článku 243.2 ruského trestního zákoníku je nelegální vyhledávání a vyjímání archeologických předmětů pod vodou trestným činem; za kulturní vrstvu se považuje vrstva v zemi nebo pod vodou se stopami lidské existence staršími než sto let. Hrozí pokuta až milion rublů (zhruba 250 tisíc korun) nebo odnětí svobody až na šest let.

Legální cesta existuje jen přes takzvaný otevřený list, státní povolení pro práce na archeologickém dědictví. Jenže odborníci citovaní ruskými parlamentními médii už v roce 2017 upozorňovali, že samotný pojem „podvodní kulturní dědictví“ v ruském právu pořádně neexistuje a Rusko neratifikovalo ani příslušnou úmluvu UNESCO z roku 2001. Vraky jako Varjagin tak visí v právním vakuu: jsou chráněné, ale nejsou jasně definované.

Problém, který neřeší čas

Varjagin je učebnicový případ vraku, který se neztratil v mapě, ale v sedimentu. Každý rok přibývá další vrstva ilu, další centimetry mezi palubou a jakoukoliv nadějí na přístup k nákladu. Kondratjuk to shrnuje střízlivě: místo je známé, přístup k němu ne.

Zlaté mince za desítky tisíc carských rublů tak zřejmě zůstanou tam, kde jsou, dvacet pět metrů pod hladinou Japonského moře, zapečetěné ve vraku, který pomalu přestává být lodí a stává se součástí mořského dna.