„Rusko už nemá ve válce iniciativu, Ukrajina ho vyčerpala,“ hodnotí soused. Pomyslet na NATO nemůže už vůbec

Sikorski to řekl přímo, bez diplomatického mlžení. V rozhovoru pro CBS News zveřejněném 26. června 2026 polský ministr zahraničí a vicepremiér shrnul stav ruské invaze do čtyř bodů: Ukrajina vyhrála v Černém moři, Rusko nemá vzdušnou nadvládu, pozemní válka se zasekla a Kyjev získal palebnou kontrolu nad klíčovou zásobovací trasou z Donbasu na Krym. Z toho Sikorski vyvozuje jednoznačný závěr: stát, který je takto vázaný a opotřebovaný, si nemůže dovolit otevřít druhý front proti NATO. Nejde o osamělý hlas. Čísla z bojiště i výroky dalších západních představitelů ukazují stejným směrem.

Co znamená „ztráta iniciativy“ v praxi

Ztráta iniciativy neznamená, že Rusko přestalo útočit. Znamená, že přestalo určovat, kde, kdy a jak se bojuje. Rozdíl je zásadní. Ještě v roce 2025 Moskva postupovala v Doněcké oblasti tempem, které vypadalo hrozivě, podle analýzy Reuters s odkazem na skupinu Black Bird a DeepState získala ruská armáda jen v květnu 2025 celých 538 km². Ve stejném měsíci letošního roku to bylo 82 km². V dubnu 94 km² oproti loňským 226. V březnu pouhých 25 km² proti 185.

Čísla mluví jasně: tempo ruského postupu se propadlo na zlomek loňských hodnot. Fronta dlouhá 1 200 kilometrů se proměnila v zónu přesycenou drony, kde se bojuje o každý úsek příkopu a kde rozostřená linie dotyku vytváří širokou „šedou zónu“. Boje zuří dál, u Pokrovsku, Oleksandrivky, Huljajpole, ale čisté územní posuny jsou malé a extrémně drahé.

Na druhé straně Ukrajina podle svého vrchního velitele Oleksandra Syrského získala od začátku roku 2026 zpět více než 600 km² území, z toho zhruba 100 km² čistého zisku jen za květen. Tato čísla pocházejí z ukrajinských zdrojů a je třeba je brát s příslušnou atribucí, ale i nezávislé analytické skupiny potvrzují trend: Rusko ztrácí operační dynamiku.

Cena každého metru roste

Sikorski mluví o vyčerpání. Co to znamená konkrétně? Podle ukrajinského ministerstva obrany vzrostla cena ruského postupu ze 67 vojáků na jeden čtvereční kilometr v říjnu na 179 vojáků na kilometr čtvereční v dubnu. Generální tajemník NATO Mark Rutte na společné tiskové konferenci se Zelenským 3. června hovořil o ruských ztrátách přesahujících 30 tisíc zabitých nebo těžce raněných měsíčně. Ukrajinské ministerstvo obrany udává čísla ještě vyšší, přes 35 tisíc.

K personálnímu vyčerpání se přidává logistické. Kyjev systematicky ničí sklady munice, velitelská stanoviště a systémy protivzdušné obrany v operační hloubce. Klíčovým úspěchem je palebná kontrola nad koridorem R-280, více než 500 kilometrů dlouhou hlavní zásobovací tepnou vedoucí z Donbasu přes Berďansk a Melitopol až na Krym. Ukrajinské ministerstvo obrany v červnu oznámilo, že tato trasa i logistické uzly v Luhanské oblasti jsou pod systematickou palbou střednědobých úderných prostředků. Pro ruské jižní uskupení to znamená jediné: zásobování se stává noční můrou.

A pak je tu Černé moře. Ukrajina pomocí námořních dronů a protilodních raket donutila zbytky Černomořské flotily stáhnout se z Krymu. Rusko ztratilo na moři desítky plavidel včetně vlajkové lodi Moskva a dnes nedokáže zajistit námořní dominanci ve vlastním operačním prostoru. Sikorski to shrnuje jednou větou: „Ukrajina vyhrála v Černém moři.“

Proč Rusko na NATO „nemůže ani pomyslet“

Stát, který ztrácí 30 tisíc vojáků měsíčně, nedokáže zajistit zásobování vlastního jižního křídla a přišel o kontrolu nad Černým mořem, nemá volnou kapacitu pro otevření nového frontu. Tím spíš ne proti alianci 32 zemí s článkem 5.

NATO dnes drží na východním křídle devět mnohonárodních bojových uskupení, od Estonska po Bulharsko, s nejnovějším devátým ve Finsku. Po sérii ruských provokací v roce 2025 Aliance spustila operaci Eastern Sentry zaměřenou na ochranu vzdušného prostoru a kritické infrastruktury. České jednotky přispívají do bojových uskupení v Lotyšsku a Litvě.

Sikorski přitom netvrdí, že ruská hrozba zmizela. Výslovně nevyloučil možnost falešné záminky nebo omezené provokace. Jeho argument je užší a přesnější: Rusko dnes nemá dostatečné kapacity k účinnému konvenčnímu útoku na východní křídlo NATO. Rutte v březnu na tiskové konferenci k výroční zprávě Aliance řekl totéž jinými slovy: Rusko zůstává „nejvýznamnější a přímou hrozbou“, ale v horizontu několika let, nikoli zítra ráno.

Co to znamená pro Česko

Česká obranná strategie z roku 2023 situaci pojmenovává střízlivě: bezprostřední riziko přímého vojenského ohrožení České republiky je nízké, ale pravděpodobnost útoku na ČR nebo jiného člena NATO je nejvyšší od konce studené války. Sikorského slova tento rámec potvrzují: akutní konvenční hrozba je díky ukrajinskému odporu a aliančnímu odstrašení menší, dlouhodobé riziko trvá.

Na výdajích se to neprojeví směrem dolů. Rozpočet českého ministerstva obrany na rok 2026 počítá se 184,7 miliardy korun, tedy zhruba 2,1 % HDP. NATO po summitu v Haagu 2025 navíc směřuje ke společnému cíli 5 % HDP do roku 2035. Rutte mezi pokračující nástroje podpory Ukrajiny výslovně zařadil i českou muniční iniciativu.

Válka nekončí, ale mění charakter

Zpomalení Ruska neznamená blízký konec války. Sikorski sám říká, že pokud je Putin připraven na příměří, „najde si Zelenského číslo“, ale nic nenasvědčuje tomu, že by ho hledal. Boje pokračují, Rusko sází na masivní letecké útoky a drony, Ukrajina odpovídá inovacemi a útoky do hloubky.

Změnil se ale charakter konfliktu. Rusko už neurčuje pravidla hry. Postupuje draze, pomalu a pod neustálým tlakem, od frontové linie přes logistické uzly až po Černé moře. Právě proto, podle Sikorského, dnes nemůže realisticky uvažovat o eskalaci směrem k NATO. Ne proto, že by nechtělo. Proto, že nemůže.

Hrozba z Moskvy nezmizela, přelila se z představy bleskové konvenční ofenzivy do reality opotřebovací války, sabotáží a hybridního tlaku. Pro východní křídlo Aliance i pro Česko to znamená jediné: ostražitost neklesá, i když se akutní nebezpečí zmenšilo.