„Rusko opustí Krym do roku 2027,“ je přesvědčený generál. Ukrajina vyhraje válku i bez vojáků

Hodgesův scénář nestojí na představě mohutného průlomu frontovou linií. Stojí na něčem jiném: na válce proti zázemí. Izolovat poloostrov, přesekat logistiku, zasahovat rafinerie a rozvodny stovky kilometrů za frontou. A dělat to tak dlouho, dokud se ruská přítomnost na Krymu nestane vojensky neudržitelnou. K tomu se přidává miliardář Bill Ackman, který na sociální síti X napsal, že „Ukrajina válku s Ruskem vyhraje, protože lepší technologie poráží živou sílu ve všech budoucích válkách.“ Oba muži míří na stejný bod: drony a přesné údery mění ekonomiku boje natolik, že početní převaha přestává být rozhodující.

Kdo je Ben Hodges a proč mu naslouchat

Ben Hodges velel americkým pozemním silám v Evropě v letech 2014–2017, tedy v období, kdy Rusko anektovalo Krym a rozpoutalo válku na Donbasu. Dnes působí jako fellow analytického centra CEPA a NATO Senior Mentor for Logistics. Má přímou zkušenost s plánováním zásobovacích řetězců pro operace na evropském kontinentu, a právě logistika je jádrem jeho argumentace.

Zároveň je fér říct, že Hodges se v minulosti prokazatelně mýlil v tempu. V říjnu 2022 prohlásil, že Krym může být osvobozen už v létě 2023. Nestalo se. V červnovém rozhovoru pro server Hvylja to sám přiznal: byl „příliš optimistický“ a předpokládal větší a rychlejší západní pomoc, než jaká přišla. Tentokrát ale jeho prognóza nevychází z jednorázového úderu, nýbrž z kumulativního tlaku, který Ukrajina na ruské zázemí stupňuje už měsíce.

Mechanika izolace: jak má Krym padnout

Hodgesova logika, jak ji popsal v rozhovorech pro Ukrinform a The Sun, má několik konkrétních pilířů:

• Pozemní koridor na Krym. Ukrajinské údery cílí na silniční a železniční spojení vedoucí přes Džankoj, hlavní dopravní uzel na severu poloostrova. Přerušení tohoto koridoru by dramaticky omezilo zásobování ruských jednotek.
• Kerčský most. Již dvakrát poškozený, stále fungující, ale zranitelný. Každý další zásah snižuje jeho kapacitu a zvyšuje logistickou závislost Ruska na pozemních trasách.
• Letiště a zbytky Černomořské flotily. Ukrajina už dříve donutila většinu ruských válečných lodí opustit Sevastopol. Pokračující tlak na letecké základny omezuje ruskou schopnost vzdušné podpory.
• Ropná a plynová infrastruktura. Tohle je strategická rovina. Hodges opakovaně zdůrazňuje, že útoky na ruské rafinerie a exportní uzly nejen oslabují zásobování fronty, ale podkopávají samotné financování války.

A nejde jen o teorii. Začátkem července ukrajinské bezpilotní síly během 48 hodin zasáhly 12 rozvoden a jednu plynovou distribuční stanici v okupovaných územích; deset z těch rozvoden bylo na Krymu. V červnu Ukrajina vyřadila z provozu moskevskou rafinerii a zasáhla ropný terminál v Petrohradu. Agentura AP přinesla reportáž o tom, že ve více než polovině ruských regionů se objevily problémy s dodávkami paliv. Putin sám veřejně přiznal potíže.

Drony jako násobič síly, ne zázračná zbraň

Ackmanovo tvrzení, že technologie poráží živou sílu, zní kategoricky. Realita je nuancovanější, ale směřuje stejným směrem. Ukrajinské Síly bezpilotních systémů, samostatná vojenská složka zřízená v roce 2025, uvádějí, že více než 80 % nepřátelských cílů je ničeno drony. Analytici z Carnegie Endowment popisují drony jako „násobič živé síly“: rozšiřují zasažitelnou zónu na desítky až stovky kilometrů za frontou a snižují počet vojáků nutných v první linii.

Jenže, a to je klíčové, drony samy o sobě neumějí vzít a držet území. Atlantic Council v únorové analýze výslovně varoval, že robotické systémy jsou pro rok 2026 zásadní, ale nenahradí pěchotu. War on the Rocks doplňuje, že nový způsob vedení války vyžaduje víc než jen novou technologii; bez doktríny, logistiky a lidí na zemi se průlom nekoná.

Ukrajina nemusí posílat stovky tisíc vojáků do frontálních útoků, protože drony přebírají stále větší díl práce. Ale „bez vojáků“ neznamená doslova bez jediného vojáka. Znamená to s dramaticky menší potřebou vystavovat lidi přímému kontaktu.

Evropa sází na drony, i penězi

Hodgesova a Ackmanova teze nezůstává jen v rovině komentářů. Evropská unie 30. 6. 2026 vyplatila první tranši 3,9 miliardy eur (zhruba 97 miliard korun) určenou přímo na drony pro Ukrajinu. Jde o součást přibližně šestimiliardového balíku v rámci devadesátimiliardového úvěru, který EU Kyjevu poskytuje. Česká republika se na podpoře Ukrajiny podílí vojenskou pomocí v objemu kolem 6,4 miliardy korun ročně a celková dosavadní česká pomoc přesáhla 17 miliard korun.

Tyhle peníze nejsou charita. Jsou to investice do scénáře, který Hodges popisuje: udržet tempo hlubokých úderů, zajistit nepřerušenou technologickou podporu a nedovolit Rusku najít účinnou obranu svého zázemí.

Rok 2027 jako podmíněný horizont

Datum „do konce roku 2027″ není proroctví. Je to podmíněný horizont, jehož motorem je dlouhá válka proti ruskému zázemí. Hodges v rozhovorech opakuje tři předpoklady: Ukrajina musí udržet současné tempo úderů, Západ musí pokračovat v dodávkách technologií a Rusko nesmí najít způsob, jak efektivně chránit svou logistiku a energetickou infrastrukturu.

Pokud se tyto podmínky splní, Krym se pro ruskou armádu stane pastí, poloostrovem, který nelze zásobit, bránit ani využívat jako základnu. Odchod by pak nebyl výsledkem kapitulace, ale vojensko-logického kolapsu. Politicky by to změnilo celou geometrii případných mírových jednání: Ukrajina by získala přístup k Azovskému moři a Rusko by ztratilo možnost z Krymu ohrožovat lodní dopravu z Oděsy.

Hodges se v tempu už jednou spletl. Tentokrát ale jeho logiku potvrzují hmatatelné výsledky: hořící rafinerie, prázdné čerpací stanice v ruských regionech a miliardy eur, které Evropa posílá na drony. Otázka nezní, jestli tlak funguje. Otázka zní, jestli vydrží dost dlouho.