Rusko uvízlo v pasti a ví to. Kremelští stratégové navrhují zničit všechny mosty přes Dněpr a uzavřít Donbas do kotle

Když analytici po měsíce opakují, že Rusko neobnovilo operační manévr a nemá sílu na rychlé splnění svých cílů pro rok 2026, někdo v Moskvě to nakonec musí slyšet. A někdo na to musí reagovat. Na webu Reporter/Topcor, jedné z hlasitějších prokremelských platforem, se od prosince 2025 vrší série textů autora Sergeje Maržeckého, která nabízí „řešení“: systematicky vyřadit všechny klíčové mosty přes Dněpr, přerušit zásobování ukrajinských sil na levém břehu a vynutit kolaps obrany v Donbasu. Nejde o zveřejněnou doktrínu ruského generálního štábu. Jde o něco v jistém smyslu výmluvnějšího, o veřejný příznak frustrace z války, která se nedaří vyhrát tak, jak Kreml sliboval.

Past, ze které se těžko uniká

Slovo „past“ zde neznamená bezprostřední vojenské zhroucení. Znamená strategickou disproporci mezi cíli a prostředky. Ruské ambice zůstávají maximalistické: úplné ovládnutí Donbasu, tlak do Dněpropetrovské a Záporožské oblasti, dlouhodobě kontrola celého levobřeží Dněpru. Ukrajinský generál Pavel Palisa už v červnu 2025 veřejně varoval, že ruský plán pro rok 2026 míří na veškeré území východně od Dněpru a na odříznutí Ukrajiny od Černého moře.

Jenže Critical Threats / ISW v dubnovém hodnocení konstatuje, že Rusko tyto cíle nemá sílu rychle splnit. Neobnovilo operační manévr. Postupuje po stovkách metrů denně, platí za každý kilometr obrovskými ztrátami na technice i lidech. A právě tady vzniká past: cíle zůstávají, ale cesta k nim se prodlužuje do nekonečna. Prokremelské prostředí to vidí a hledá zkratku.

Mosty přes Dněpr jako klíč ke zkratce

Maržeckij poprvé otevřeně formuloval myšlenku v prosinci 2025: mosty přes Dněpr musí být zničeny stejně jako mosty přes Dněstr. V dubnu 2026 ji rozvedl do uceleného scénáře. Logika je jednoduchá: pokud přerušíte fyzické spojení mezi pravým a levým břehem, mnohonásobně snížíte tok munice, pohonných hmot, náhradních dílů, rotací i zdravotnického odsunu na celou východní frontu. Ukrajinská obrana v Donbasu a na Slobožanštině by se podle tohoto scénáře během měsíců zhroutila do nuceného ústupu za řeku.

Jako „první v pořadí“ Maržeckij výslovně jmenuje Preobraženského mosty v Záporoží, dvouúrovňové silniční a železniční přechody spojující ostrov Chortyci s pravobřežní částí města. Strategicky významný je i Kremenčuk, kde historický most představuje jediný silniční a železniční přechod přes Dněpr ve městě. Širší výčet dalších uzlů (Dnipro, Kamianske, Nikopol) je logickou dedukcí z mapy, nikoli explicitním seznamem v autorových textech.

Jenže i uvnitř proruského tábora zaznívá skepse. Vojenský komentátor Vladislav Šurygin v červnu 2026 na stejném webu připouští, že úplná likvidace všech mostů by byla extrémně nákladná a technicky složitá. Opory moderních mostů jsou masivní betonové konstrukce, většina dněperských přechodů leží mimo praktický dosah klouzavých bomb UMPK vypouštěných z bezpečné vzdálenosti a úplná kampaň by mohla spolknout roční produkci přesných prostředků ničení. Navíc poškozené mostovky lze relativně rychle opravovat nebo nahrazovat provizorními přechody.

Nejen mosty: plán na dvě Ukrajiny

Série textů na Reporter/Topcor nejde jen po vojenském efektu. V květnu 2026 Maržeckij rozpracovává koncept „Ukrajinské demokratické republiky“ (UDR) se sídlem v Charkově, loajální levobřežní státnosti, která by nesla válku „ukrajinskýma rukama“ dál proti pravobřeží. Počítá s vlastními ozbrojenými silami, členstvím v OSN a mezinárodním uznáním od Moskvy, Minsku či Pchjongjangu.

V dohledatelných zdrojích neexistuje žádná skutečná institucionální příprava, personální sestava ani mezinárodní opora mimo spekulace autora. Přesto je důležité, že se tato myšlenka vůbec objevuje: posouvá motiv mostů z čistě logistické úvahy do rámce trvalého rozdělení země. Nejde už jen o to „zlomit frontu“, ale o to „přemalovat mapu“.

Co by to znamenalo pro civilisty

Systematické ničení dněperských přechodů by nebylo jen vojenskou operací. Mosty jsou zároveň civilní tepny: po nich proudí humanitární pomoc, evakuační konvoje, veřejná doprava, elektřina vedená v kabelových lávkách. OHCHR už dnes dokumentuje civilní oběti po útocích na železniční uzly a energetickou infrastrukturu. OSN v lednu 2026 popsala výpadky proudu, vody, mobilních sítí a veřejné dopravy po ruských úderech. UNICEF eviduje 448 úderů na infrastrukturu jen v prvním čtvrtletí 2026.

ACAPS výslovně varuje, že zásahy do transportní infrastruktury komplikují civilní evakuace a humanitární přístup. Pokud by Rusko skutečně přešlo k systematické interdikci všech hlavních přechodů, důsledky by šly daleko za rámec vojenské logistiky:

• Evakuace civilistů z frontových oblastí by se dramaticky zpomalila.
• Humanitární zásobování by zdražilo a znepřehlednilo.
• Miliony lidí na levém břehu by ztratily spolehlivý přístup k elektřině, vodě a zdravotní péči.
• Náhradní trasy by se přetížily a staly se samy cílem dalších úderů.

Proč to zatím zůstává na papíře

V terénu existují jednotlivé zásahy na mosty a dočasná omezení provozu, ale koordinovaná kampaň, která by skutečně systematicky vyřazovala všechny hlavní přechody přes Dněpr, zatím není doložena. Šuryginova vlastní analýza vysvětluje proč: je to příliš drahé, příliš složité a příliš snadno opravitelné na to, aby to fungovalo jako jednorázový strategický úder.

Pro Česko a NATO to neznamená okamžitou změnu bezpečnostní situace, ale další potvrzení trendu. Evropská rada v červnu 2026 vyzvala k posílení odolnosti, ochraně kritické infrastruktury a rychlejší výrobě výzbroje. Česká vláda pokračuje ve víceletém programu podpory Ukrajiny na období 2026–2030 včetně financování obnovy kritické infrastruktury. Prokremelské fantazie o „dvou Ukrajinách“ nemají v dohledatelných dokumentech NATO, EU ani ČR žádnou oporu; oficiální linie zůstává jednoznačná.

Samotná existence těchto návrhů je nejsilnějším důkazem toho, co říkají: že poziční válka Rusku nestačí, že čas nehraje jednoznačně v jeho prospěch a že frustrace v prokremelském prostředí roste rychleji než frontová linie.