Trump zrušil vlastní zákaz z roku 2019 a dá Turecku F-35. Izrael zuří, Kongres chystá blokádu

Dne 7. července 2026 stál Donald Trump na summitu NATO v turecké Ankaře a řekl něco, co by jeho vlastní administrativa z roku 2019 označila za bezpečnostní hazard. Oznámil, že zvedne sankce proti Turecku a „určitě zváží“ prodej stíhaček F-35 Lightning II, tedy přesně těch letounů, jejichž dodávku sám před sedmi lety zablokoval. Erdoğan se usmíval, izraelský premiér Netanjahu zuřil a na Kapitolu se začaly psát dopisy, které mají celý obchod zastavit dřív, než vůbec začne. Trumpovo gesto je skutečný politický obrat. Jenže mezi politickým „ano“ Bílého domu a fyzickým předáním letadel leží propast, kterou nelze přeskočit jediným prohlášením na tiskové konferenci.

Co Trump v roce 2019 zastavil a proč

Příběh začíná v létě 2019, kdy Ankara navzdory opakovaným varováním Washingtonu převzala první komponenty ruského protivzdušného systému S-400. Pentagon reagoval 17. července 2019 oznámením, že Turecko bude vyřazeno z programu F-35. Argument byl technický i kontrarozvědný: provozovat současně ruský radar a americký stealth letoun znamená vystavit nejcitlivější leteckou technologii NATO potenciálnímu sběru dat protivníkem. Turecko přitom nebylo jen zákazníkem, mělo objednaných až sto kusů F-35 a jeho průmysl vyráběl díly pro celý program. Vyřazení tedy bolelo obě strany.

Ještě v červnu 2019 Pentagon říkal, že kroky nejsou nevratné. Stačilo, aby Ankara S-400 nepřevzala. Převzala. A dveře se zavřely. Osm letounů původně určených pro turecké letectvo bylo v roce 2020 oficiálně převedeno k americkému letectvu. Prvních šest kusů, které Turecko nikdy nepřevzalo, skončilo v dlouhodobém skladování na americké půdě. Žádné „turecké F-35″ dnes nečekají v hangáru na okamžité předání.

Trumpův obrat: osobní diplomacie místo bezpečnostních pravidel

Obrat se rýsoval měsíce. Už v dubnu 2026 americký velvyslanec v Ankaře Tom Barrack prohlásil, že spor o S-400 se má „brzy vyřešit“ a že z Trumpova pohledu je návrat Turecka do programu přijatelný. Viceprezident J. D. Vance 24. června potvrdil, že administrativa prověřuje, jak to udělat v souladu se zákonem. A Trump sám před odletem do Ankary naznačil, že udělá něco, co Turky „velmi potěší“.

Na summitu pak přišel konkrétní signál: sankce dolů, F-35 na stůl. Proč takový obrat u člověka, který zákaz sám spustil? Ve veřejných výstupech se skládají tři motivy. Zaprvé osobní vazba na Erdoğana, Trump ho opakovaně chválí jako silného lídra. Zadruhé jeho pohled na Turecko jako na loajálnějšího spojence než řada jiných zemí NATO, což v Ankaře doslova řekl. A zatřetí snaha jeho týmu „vyřešit“ spor o S-400, aniž by Ankara musela systém veřejně a ponižujícně vrátit Moskvě.

Co přesně Erdoğan nabídl na oplátku, veřejně doloženo není. Paralelně s jednáním o F-35 ale Washington tlačil prodej motorů F110 pro turecký národní stíhací program KAAN, další signál, že jde o širší strategický balíček, ne o izolované gesto.

Proč Izrael zuří

Den před summitem, 6. července, vystoupil Benjamin Netanjahu v americké televizi Fox News s varováním, které bylo těžko přeslechnout. Prodej F-35 Turecku by podle něj „narušil rovnováhu sil na Blízkém východě“, rovnováhu, kterou drží izraelská vzdušná převaha. A dodal argument, který míří na emoce amerických zákonodárců: Erdoğan podle Netanjahua „otevřeně volá po zničení Izraele“.

Izraelský odpor má dvě roviny. Ta technická říká, že F-35 v rukou země provozující ruský S-400 je bezpečnostní riziko pro všechny operátory letounu, tedy i pro izraelské letectvo, které F-35 aktivně nasazuje. Ta politická říká, že dávat nejmodernější zbraně vůdci, který vede ostrou protiizraelskou rétoriku, je strategická chyba bez ohledu na technické parametry. Obě roviny spolu rezonují a obě mají v americkém Kongresu pozorné publikum.

Kongres: zákon, dopisy a reálná páka

A právě Kongres je místo, kde se Trumpův slib může zadrhnout nejtvrději. Nejde jen o politický odpor, jde o zákon. Ministr zahraničí Marco Rubio na slyšení ve Sněmovním výboru pro zahraniční věci 4. června 2026 výslovně řekl, že celá věc „je svázaná zákonem“. Zákonné podmínky jsou jasné: Ankara nesmí dál vlastnit S-400, musí zaručit, že podobný ruský systém znovu nepořídí, a musí potvrdit, že nepřijala další dodávky ohrožující integritu F-35.

Kongresová aktivita nabírá na intenzitě:

• 2. července 2026 – bipartijní dopis kongresmanů Lawlera a Shermana žádá Trumpa, aby zákaz zachoval.
• 6. července 2026 – osmnáct poslanců vedených Dinou Titus vyzývá vedení Sněmovny, aby v případě pokusu o návrat Turecka do programu použilo formální rezoluci o zamítnutí (Joint Resolution of Disapproval).

I bez těchto kroků má Kongres standardní procedurální nástroj: u zbrojních prodejů spojencům z NATO běží patnáctidenní lhůta na přezkum po formální notifikaci. Neformální námitky samy o sobě závazné nejsou, ale statutární podmínka navázaná na S-400 ano. Trump může tlačit, může vyjednávat, může hrozit. Nemůže ale jednoduše přeskočit zákon, který jeho vlastní administrativa pomáhala vytvořit.

Co to znamená pro NATO a pro Česko

Krátkodobě se v Alianci fyzicky nemění nic. Žádné F-35 Turecku předány nebyly a v nejoptimističtějším scénáři jde o horizont let, ne měsíců. Musely by doběhnout právní kroky, kongresová notifikace, nová kontraktace, konfigurace letounů i výcvik tureckých pilotů.

Dlouhodobě je ale případ zásadní pro všechny spojence včetně České republiky. Testuje totiž, zda pro nejcitlivější technologii NATO platí předvídatelná bezpečnostní pravidla, nebo zda je může Bílý dům přepisovat podle momentální politické kalkulace. Rubio a Kongres ukazují, že pojistky existují. Trump ukazuje, že politická vůle je dokáže ohýbat. Pro spojence, kteří F-35 provozují nebo plánují provozovat, je to současně zpráva o flexibilitě Washingtonu i o jeho nepředvídatelnosti.

Trumpovo gesto z Ankary je reálné a bezprecedentní: americký prezident veřejně obrátil vlastní bezpečnostní rozhodnutí, aby vyšel vstříc spojenci, který stále drží ruský zbraňový systém. Ale mezi slibem a prvním tureckým F-35 na ankarské ranveji stojí zákon, který zatím nikdo nezrušil, Kongres, který se chystá bojovat, a osm letounů, které už dávno létají v amerických barvách.