Rusko si po roce 1991 zničilo protivzdušnou obranu, a teď platí účet. „Ukrajinské drony si dělají, co se jim zlíbí,“ stěžují si Rusové

Na konci osmdesátých let disponovalo sovětské Vojsko protivzdušné obrany přes 500 tisíc lidí, 1 400 strategických odpalovacích stanovišť protiletadlových řízených střel a zhruba 10 tisíc pozemních přehledových radarů. Šlo o nejhustší síť protivzdušné obrany na planetě, navrženou tak, aby viděla a zasáhla prakticky cokoliv nad celým územím. Po rozpadu SSSR v roce 1991 se tahle mašinérie začala rozpadat, ne výbuchem, ale postupným škrtáním rozpočtů, slučováním struktur a tichým přiznáním, že na všechno nejsou peníze. V roce 1998 Moskva sloučila PVO s letectvem, v srpnu 2000 velitel vzdušných sil Anatolij Kornukov oznámil, že část raketových jednotek přestane držet trvalou bojovou pohotovost. Z plošného systému, který hlídal celé nebe, se stal užší, levnější model ochrany toho, co Kreml považoval za nejdůležitější. Teď, uprostřed války s Ukrajinou, se tahle volba vrací jako účet s vysokým úrokem.

Od plošné sítě k ostrůvkům ochrany

Sovětská PVO fungovala jako samostatný druh vojsk s vlastním velením, vlastní doktrínou a vlastní kulturou. Její smysl byl jasný: vidět všechno, všude, pořád. Když se v devadesátých letech rozpočet propadl a personál klesl zhruba na 200 tisíc lidí, Rusko udělalo pragmatické rozhodnutí: přestalo se snažit hlídat celý vzdušný prostor a soustředilo zbývající kapacity kolem strategických sil, jaderných zařízení a Moskvy. Analýza Army University Press výslovně konstatuje, že ruské protiletadlové systémy jsou účinné v bodové obraně, ale mají omezenou schopnost projekce síly do širšího prostoru. Jinými slovy: Rusko si nezničilo protivzdušnou obranu tím, že by přestalo mít rakety. Zničilo si schopnost hlídat celé nebe.

Sloučení PVO s letectvem v roce 1998 rozpustilo specializovanou kulturu velení v širší struktuře. A oznámení z roku 2000 o utlumení trvalé pohotovosti části jednotek znamenalo, že i ty systémy, které zůstaly, nebyly vždy připravené reagovat. Tím vznikla architektura, která na mapě vypadá impozantně (bubliny S-400 s dosahem stovek kilometrů), ale v praxi nechává obrovské kusy území bez spolehlivého pokrytí.

Proč ani S-400 nezastaví dron letící padesát metrů nad zemí

Exportní materiály systému S-400 Triumf uvádějí dosah proti aerodynamickým cílům až 380 kilometrů a minimální výšku zásahu 10 metrů. Na papíře to zní drtivě. Jenže papír neřeší fyziku.

Pozemní radar nevidí skrze zakřivení Země. Technický manuál americké Národní geoprostorové zpravodajské agentury vysvětluje, že dosah proti nízko letícím objektům limituje radarový horizont, který závisí na výšce antény a výšce cíle. Americký Kongresový rozpočtový úřad uvádí, že povrchový radar proti cíli letícímu ve výšce kolem 90 metrů má horizontem omezený dosah zhruba 40 kilometrů. U dronu letícího 30–50 metrů nad terénem je to ještě méně. Dlouhý dosah S-400 proti vysoko letícímu bombardéru je v takovém scénáři irelevantní.

K fyzikálnímu limitu se přidává problém zahlcení. Krátkodosahový systém Pancir, určený právě k obraně proti malým cílům, dokáže současně ostřelovat jen omezený počet dronů. Sám Rostec, ruský státní zbrojní konglomerát, přiznává vývoj nové varianty s až 48 miniraketami místo dosavadních 12, právě proto, že masové dronové nálety přesahují kapacitu stávajícího systému. Když pošlete desítky levných dronů na jeden objekt, obránce musí na každý z nich vydat střelu, která stojí násobně víc. A když mu střely dojdou, další drony projdou.

Účet: rafinerie, letiště, bombardéry

Důsledky se měří v konkrétních škodách. V červnu 2026 agentura Reuters informovala o útoku na největší rafinerii zásobující moskevský region, který vedl k zastavení provozu. V březnu téhož roku musel přerušit provoz závod Kirishi, rafinerie, která v roce 2024 zpracovala 17,5 milionu tun ropy, tedy 6,6 procenta celkové ruské rafinační kapacity. Reuters zároveň uváděl, že od začátku roku 2026 se ukrajinské útoky na rafinerie zdvojnásobily a tlačí dolů výrobu benzínu, nafty i leteckého paliva.

Nejde přitom jen o paliva. V červnu 2025 provedla Ukrajina operaci Spider’s Web, koordinovaný dronový útok na ruské letecké základny hluboko v týlu, při kterém byly zasaženy strategické bombardéry. Žádné zázemí už není automaticky bezpečné.

Analytický server Meduza v červnu 2026 shrnul proč: Rusko stále nemá integrovaný celostátní systém proti bezpilotním prostředkům. Chybí pokrytí všech pohraničních regionů i hlubšího týlu, chybí automatické sdílení dat mezi senzory a prostředky ničení. Obrana je založena na bodové ochraně jednotlivých objektů, kterou lze snáz zahltit větším počtem cílů.

Rusové to cítí, a říkají to nahlas

Frustrace se šíří napříč ruskou společností. Jamestown Foundation v červnu 2026 zaznamenala, že jen za první tři a půl měsíce roku novináři napočítali asi 2 000 hlášení o přeletech dronů nad ruskými regiony. Loajalistický vojenský expert Rustem Klupov konstatoval, že počet bezpilotních prostředků zasahujících Rusko od začátku roku vzrostl o 250 procent. V dubnu 2026 byl poprvé zasažen Jekatěrinburg, město vzdálené přes 1 500 kilometrů od ukrajinské hranice. I zastánci války začali připouštět, že žádné zázemí už neexistuje.

Čísla z průzkumů to potvrzují. VCIOM v dubnu 2026 uváděl 25 procent respondentů v tísnivé či úzkostné náladě. Levada Center v červnu 2026 naměřila 64 procent podpory přechodu k mírovým jednáním, výrazný nárůst oproti 35 procentům v únoru 2025. Dronové útoky samy o sobě Kreml nezlomí, ale systematicky zvyšují domácí tlak a zhoršují komfortní zónu, ve které Moskva vyjednává.

Lekce, která se týká i NATO

Ruský problém není unikátní, je jen nejviditelnější. Sestřelovat dron za pár tisíc korun raketou za miliony je dlouhodobě neudržitelné pro každou armádu. Státy NATO už proto nakupují levné interceptory: Defense News v květnu 2026 popisoval nákup systému Merops za zhruba 375 tisíc korun za kus, jehož jediným smyslem je narovnat nákladovou asymetrii. Izrael mezitím testuje integraci laserového systému Iron Beam do společného velení s Iron Dome, aby mohl levně ničit drony i rakety ve velkých objemech.

Praktický závěr je prostý: vrstvit senzory, elektronický boj, levné interceptory a sdílení dat. Nespoléhat na jednu „velkou“ protiletadlovou bublinu. Přesně to, co Rusko po roce 1991 přestalo dělat, a co mu teď ukrajinské drony každý den připomínají.

Moskva se pokouší mezery zacelit za pochodu: nové varianty Panciru, hustší senzorové sítě, improvizované protidronové hlídky. Jenže vybudovat integrovanou architekturu obrany celého vzdušného prostoru uprostřed probíhající války je jako opravovat střechu v bouřce. Bouřka nečeká.