„Kdo může zastavit Rusko na Ukrajině?“ ptá se Zelenskyj. Tvrdí, že mu Čína zakázala použít atomovky, Rusové se smějí

Informace nepochází z žádného čínského dokumentu, memoranda ani tiskové konference. Pochází z úst ukrajinského prezidenta, který ji dostal od evropských lídrů, kteří ji zase údajně slyšeli od čínských představitelů. Řetězec je tedy trojitý, a na jeho konci stojí Volodymyr Zelenskyj před novináři na online briefingu 9. července 2026, den po skončení summitu NATO. Právě tam popsal, co mu evropští partneři převyprávěli: Peking prý reagoval na ruské mediální úvahy o jaderném úderu proti Ukrajině „velmi tvrdě“ a dal najevo, že o něčem takovém „nemůže být ani pomyšlení“. Zelenskyj sám použil slovo „ultimátum“. A právě to slovo rozvířilo debatu, ve které se mísí diplomacie, propaganda a přání.

Co přesně Zelenskyj řekl, a co ne

Na briefingu, jehož obsah zachytila Ukrainska Pravda, Zelenskyj popisoval své rozhovory s Donaldem Trumpem i s evropskými lídry o tom, kdo má reálnou páku na Moskvu. V této souvislosti zmínil Čínu jako aktéra, jehož slovo má v Kremlu váhu. Podle jeho slov mu někteří evropští představitelé sdělili, že Peking dal Rusku jednoznačně najevo svůj odpor k jakémukoli použití jaderných zbraní ve válce na Ukrajině, a to „i ve formě ultimáta“.

Důležité je, co v dohledatelných zdrojích chybí. Oficiální záznam schůzky Zelenskyj–Trump na webu ukrajinského prezidenta zmiňuje protivzdušnou obranu, diplomacii a blíže nespecifikované „ideje, které by mohly posílit pozice Ukrajiny“. O Číně ani o ultimátu ani slovo. Téma se do veřejného prostoru dostalo až z následného briefingu s novináři, tedy z jiného formátu, s jinou mírou kontroly nad sdělením.

Zelenskyj sám přiznal, že detaily své debaty s Trumpem o Číně chce nechat mezi nimi. Veřejně doložená Trumpova reakce na údajný čínský vzkaz neexistuje.

Peking mlčí, ale jeho linie je konzistentní

Čínské ministerstvo zahraničí na tiskové konferenci 10. července 2026, tedy den po Zelenského briefingu, žádné ultimátum Moskvě nepotvrdilo. Mluvčí Mao Ning opakovala obecnou linii: dialog, deeskalace, politické řešení. Totéž zaznělo i na květnové tiskové konferenci téhož ministerstva.

To ale neznamená, že by Peking v jaderné otázce mlčel úplně. Historické precedenty existují a jsou veřejně doložené:

• V listopadu 2022 se čínský prezident Si Ťin-pching sešel s americkým protějškem Bidenem na Bali. Čínský záznam mluví o míru a jednáních, ale nepotvrzuje žádné ultimátum Moskvě.
• Německý kancléř Olaf Scholz po jednáních se Si v listopadu 2022 veřejně řekl, že se shodli na tom, že „nukleární válka se nesmí stát realitou“.
• V dubnu 2024 Scholz po další návštěvě Pekingu uvedl, že Si Ťin-pchinga žádal, aby svůj vliv na Rusko použil, a že oba jsou proti použití i hrozbě použití jaderných zbraní.

Vzorec je zřetelný: Peking opakovaně signalizuje odpor k jaderné eskalaci, ale činí tak obecně, diplomatickým jazykem a bez veřejného adresování Kremlu. Mezi tím a „ultimátem“ je propast.

Smějí se Rusové, a čemu vlastně?

Ruští komentátoři a prokremelská média tvrzení o čínském zákazu zpochybňují. Skepse míří na samotnou představu, že by Peking Moskvě cokoli „zakazoval“; v ruské optice jde o narušení suverenity, které si Kreml nenechá líbit od nikoho, natož od partnera, s nímž buduje „strategické partnerství bez hranic“.

V otevřených primárních ruských zdrojích se nepodařilo dohledat jeden konkrétní nosný citát, který by šlo bezpečně použít jako přímý důkaz výsměchu. Reakce se ale šíří v komentářových sekcích a na sociálních sítích v předvídatelném duchu: Zelenskyj si vymýšlí, Čína by si to nedovolila, Západ manipuluje. Je to typická reakce na cokoli, co narušuje kremelský narativ o neotřesitelném rusko-čínském spojenectví.

Reálně ovšem vztah Pekingu a Moskvy není tak bezpodmínečný, jak ho ruská propaganda prezentuje. Čína je pro Rusko ekonomicky nepostradatelná: odběratel surovin, dodavatel technologií, diplomatický štít v OSN. Právě proto má Peking páku, kterou jiní nemají. A právě proto je představa, že by Si Ťin-pching za zavřenými dveřmi řekl Putinovi „tohle ne“, méně absurdní, než se na první pohled zdá. Jenže důkaz, že se to stalo, zatím stojí na slovech jednoho muže, který to slyšel od jiných mužů, kteří to slyšeli od dalších.

Český kontext: Ankara nebyla jen o Zelenském

Summit NATO v Ankaře 7.–8. července 2026 byl pro Česko významný i z domácích důvodů. Podle Úřadu vlády se ho zúčastnil premiér Andrej Babiš, který oznámil navýšení obranného rozpočtu o 36 miliard korun s cílem dosáhnout dvou procent HDP. Na summitu byli i ministr zahraničí Petr Macinka, ministr obrany Jaromír Zůna a podle české ambasády v Ankaře rovněž prezident Petr Pavel.

Ministerstvo obrany dokonce předem vysvětlovalo, proč do Ankary mířila dvě letadla s českými představiteli; detail, který ukazuje, jak citlivě domácí instituce vnímaly optiku summitové logistiky. Čeští představitelé tedy byli součástí těch „evropských lídrů“, od nichž Zelenskyj čerpal informace. Zda právě oni patřili mezi ty, kteří mu převyprávěli údajný čínský vzkaz, veřejně známo není.

Diplomacie z druhé ruky jako nástroj odstrašení

Nejpodstatnější na celé epizodě není otázka, zda Čína Rusku skutečně poslala ultimátum. Podstatnější je zjištění, jak funguje jaderné odstrašení v roce 2026: částečně přes neveřejné diplomatické signály, které se ven dostávají z druhé ruky a jejichž pravdivost nelze nezávisle ověřit.

Zelenskyj tím, že informaci zveřejnil, plní dvojí funkci. Zaprvé ukazuje domácímu i mezinárodnímu publiku, že i Peking, tedy stát, který Rusko považuje za klíčového partnera, údajně stojí proti jaderné eskalaci. Zadruhé nutí Moskvu reagovat: buď potvrdit, že takový vzkaz dostala (což by bylo ponižující), nebo ho popřít (což oslabuje narativ o bezpodmínečném čínsko-ruském spojenectví). Obojí je pro Kreml nepohodlné.

Podle nás je právě toto hlavní hodnota Zelenského výroku, ne jako ověřený fakt, ale jako diplomatický manévr. Otázka „kdo může zastavit Rusko na Ukrajině“ nemá jednoduchou odpověď. Trump může tlačit sankcemi a zbraněmi, evropští lídři mohou zvyšovat vojenskou pomoc, Čína může za zavřenými dveřmi signalizovat červené linie. Žádný z těchto nástrojů sám o sobě nestačí. Ale dohromady vytvářejí prostředí, ve kterém je jaderná eskalace pro Moskvu stále nákladnější, i kdyby čínské ultimátum existovalo jen v převyprávěné podobě na novinářském briefingu v Kyjevě.

Jedno je jisté: dokud Peking veřejně nepotvrdí, že Kremlu něco takového řekl, zůstává „čínský zákaz“ tím, čím je, silným diplomatickým signálem bez ověřitelného podpisu.