„Na hranicích Izraele nezůstala jediná teroristická armáda,“ hlásí Netanjahu. Sousedé ho za to nenávidí ještě více

Benjamin Netanjahu tuto linii opakuje od únorového projevu v roce 2026 a pokaždé ji přitvrdí. Žádná teroristická armáda prý nesedí přímo na izraelské hranici, ani Hamás v Gaze, ani Hizballáh v Libanonu, ani ozbrojené skupiny na syrské straně Golanských výšin. Jenže „nesedí na hranici“ neznamená „přestala existovat“. Znamená to, že Izrael vybudoval kilometry široké nárazníkové zóny na cizím území a hodlá je držet. Jak dlouho? Na to odpověď nezní. A právě v tom spočívá problém, kvůli kterému Palestinci, Libanonci i Syřané vnímají Netanjahuova slova jako provokaci, ne jako dobrou zprávu.

Bezpečnostní pásy: kde a jak velké

Rozsah izraelské vojenské přítomnosti za vlastními hranicemi nemá v moderní historii státu obdobu. Reuters v dubnu 2026 popsal novou doktrínu jako budování „bezpečnostních pásů hluboko za našimi hranicemi“ a shrnul ji do tří oblastí:

• Gaza – Netanjahu v srpnu 2025 tvrdil, že izraelská armáda kontroluje 70–75 % pásma. Opatrnější odhady z jara 2026 hovoří o „více než polovině území“. Oficiální plán počítá s trvalou bezpečnostní zónou podél hranice a s tím, co izraelská vláda nazývá „nadřazenou bezpečnostní odpovědností“.
• Jižní Libanon – pásmo sahá pět až deset kilometrů za modrou linii, podle některých odhadů až k řece Lítání, tedy zhruba osm procent libanonského území. V červnu 2026 izraelské vedení veřejně oznámilo, že vojáky stahovat nehodlá.
• Syrská strana Golanu – zpráva generálního tajemníka OSN o misi UNDOF z března 2026 dokumentuje jedenáct izraelských pozic na syrské straně linie příměří. OSN to výslovně označuje za porušení dohody o odpoutání sil z roku 1974.

Před 7. říjnem 2023 nic takového neexistovalo. Izrael spoléhal na plot, senzory a rychlou reakci. Útok Hamásu tuto doktrínu pohřbil za jediné ráno. Nová doktrína říká: bezpečnost komunit se už neopírá o hranici, ale o kontrolované pásmo za ní.

Co to znamená pro lidi na druhé straně

Čísla z terénu vysvětlují, proč sousedé Netanjahuovu rétoriku nečtou jako stabilizaci, ale jako kolektivní trest.

V Gaze Humanitarian Country Team při OSN k 1. červenci 2026 konstatoval, že rozšiřování oblastí pod izraelskou kontrolou zmenšuje civilní prostor, opakovaně vysídluje obyvatele a omezuje humanitární práci. Mezi říjnem 2025 a začátkem dubna 2026 OSN ověřila 196 zabitých Palestinců v blízkosti těchto zón, mezi nimi 43 dětí.

V Libanonu UNHCR uvádí, že přibližně 64 tisíc vnitřně vysídlených lidí se stále nemůže vrátit domů, mimo jiné kvůli přítomnosti izraelských vojáků v jejich obcích. Infrastruktura je poničená, služby přerušené. České ministerstvo zahraničí v cestovním doporučení z června 2026 potvrzuje, že útoky v jižním Libanonu pokračují navzdory prodlouženému příměří.

Na syrské straně Golanu mise UNDOF eviduje stížnosti místních na noční domovní prohlídky, zadržování civilistů a omezený přístup farmářů k vlastní půdě a stádům. Žádný z těchto lidí nepotřebuje Netanjahuův projev, aby věděl, co se děje. Stačí mu vyjít před dům.

Polopermanentní válka místo míru

Klíčové je, co Netanjahu neprodává. Neprodává mír. Neprodává ani vítězství v klasickém smyslu, tedy porážku nepřítele, po které přijde dohoda a stažení. Prodává novou normu: menší bezprostřední hrozbu výměnou za otevřeně dlouhé držení cizího území.

Reuters citoval šest izraelských vojenských a obranných činitelů, kteří tuto strategii popsali bez iluzí. Bezpečnostní pásy podle nich znamenají přechod do „polopermanentního válečného stavu“, protože protivníky nelze úplně odstranit, pouze odsunout a odstrašovat. Nathan Brown z Carnegie Endowment to shrnul jako logiku „věčné války“. Bývalý poslanec a bezpečnostní analytik Ofer Šelach varoval, že simultánní držení front v Gaze, Libanonu, Sýrii a na Západním břehu dlouhodobě přetíží i tak napjatou armádu.

A právě tady se uzavírá kruh nenávisti. Dokud Izrael drží cizí území, sousedé mají důvod k odporu. Dokud sousedé kladou odpor, Izrael má důvod držet cizí území. Netanjahu tuto smyčku nepřetrhl, institucionalizoval ji.

Český pohled a evropský kontext

Česká vláda drží v blízkovýchodním konfliktu dvojí linku. Uznává bezpečnostní hrozbu ze strany Hamásu, ale obsazení Gaza City označila za „riskantní krok“ a zdůraznila ochranu civilistů i soulad s mezinárodním právem. V roce 2025 Česko poskytlo Palestincům humanitární pomoc přes 41 milionů korun. Není to ani bezvýhradná podpora Izraele, ani její opak, je to pragmatický střed, který ovšem nic neřeší.

Relevantní je otázka, zda eskalace znamená novou migrační vlnu. Zatím ne. Evropská komise k červnu 2026 konstatovala, že vývoj kolem Izraele, Íránu a Libanonu se dosud nepromítl do výrazného nárůstu azylových žádostí v EU. Současně ale mluví o „latentním migračním riziku“. Jinými slovy: zatím klid, ale pojistka neexistuje.

ČT24 připomněla koncem června, že izraelský odchod z Libanonu je podmínkou druhé strany v jakýchkoli širších jednáních. Vítězný rámec, který Netanjahu buduje doma, tak paradoxně zvyšuje politickou cenu jakékoli budoucí ústupové dohody. Čím hlasitěji premiér hlásí, že na hranicích nezůstala jediná teroristická armáda, tím těžší bude jednou vysvětlit, proč se z těch hranic stahuje.

Netanjahu vyhrál bitvu o narativ uvnitř Izraele. Bitvu o mír zatím nevede nikdo.