42 ledoborců proti jednomu. Amerika prohrává závod v Arktidě, Rusko tam má desítky lodí a staví jednu základnu za druhou

Polar Star vyplul v prosinci 2025 ze Seattlu na měsíce trvající arktickou misi. Je to padesát let stará loď, jediný americký těžký ledoborec schopný operovat v nejtvrdším polárním ledu. Na druhé straně Severního ledového oceánu Rusko podle slov Vladimira Putina z března 2024 disponuje 34 dieselovými a sedmi jadernými ledoborci. Rosatom pak pro sezonu 2025 uváděl osm provozovaných jaderných kusů. Dohromady to dává flotilu kolem 42 plavidel, číslo, které vychází z ruských veřejných údajů, nikoli z nezávislého auditu. I s touto výhradou je nepoměr drtivý. A lodě jsou jen špička ledovce.

Síť, kterou Amerika nemá

Ruská arktická expanze není příběh jednoho přístavu nebo jedné základny. Je to systém. Po roce 2014 Moskva podle analýzy CSIS ohlásila znovuotevření padesáti bývalých sovětských arktických objektů. V praxi to znamená obnovu letišť, radarů, protivzdušné obrany a pobřežních raketových systémů rozmístěných podél celého severního pobřeží.

Klíčové uzly tvoří páteř této sítě: Nagurskoje na Alexandřině zemi v souostroví Františka Josefa, nejsevernější ruská vojenská základna, vzdálená pouhých 500 kilometrů od norského Špicberku. Temp na ostrově Kotelnyj v Novosibirských ostrovech. Rogačovo na Nové zemi. Tiksi v Jakutsku, kde vojenský provoz obnovili už v roce 2013 a kde dnes operuje státní letectvo ministerstva obrany i FSB.

Paralelně roste i „civilní“ vrstva. V Sabettě na poloostrově Jamal, odkud odplouvají tankery s arktickým LNG, ruský EMERCOM v únoru 2026 spustil záchranné centrum; stavba byla z 90 % hotová už na konci roku 2025. Podobné projekty běží i v Tiksi. Formálně jde o záchrannou infrastrukturu. Fakticky to posiluje celoroční státní přítomnost na trase, po které Rusko potřebuje provozovat svůj exportní koridor.

Proč Amerika tak dlouho spala

Důvod amerického zaostávání je prostý: desítky let podinvestování. Spojené státy nepostavily těžký polární ledoborec téměř půl století. Program Polar Security Cutter, který má Polar Star nahradit, se táhne přes opakované revize nákladů a harmonogramu. Podle GAO z prosince 2024 může být první nový těžký ledoborec operační nejdříve v roce 2030.

Zkratka „jeden ledoborec“ přitom platí striktně pro těžkou kategorii. Americká pobřežní stráž vedle Polar Star provozuje střední ledoborec Healy a od srpna 2025 také nově zařazený střední Storis. Tři plavidla proti čtyřem desítkám; poměr se zlepšil, ale pořád je propastný.

V únoru 2026 pobřežní stráž podepsala kontrakty na jedenáct Arctic Security Cutters, střední plavidla s prvním dodáním na začátku roku 2028. V Texasu se rozjela miliardová modernizace loděnic v Galvestonu a Port Arthuru. A přes program ICE Pact spolupracují USA s Kanadou a Finskem na sdílení loďařského know-how a kapacit. Kanada sama zadala dva nové polární ledoborce s dodáním na začátku třicátých let. Mobilizace začala. Otázka je, jestli nepřišla o dekádu pozdě.

Severní mořská cesta: tepna, kvůli které to všechno je

Skutečný závod v Arktidě není jen o počtu trupů. Je o tom, kdo dokáže držet celoroční logistiku, eskortu, dohled a fyzickou přítomnost jako jeden funkční systém. A Rusko tento systém staví kolem Severní mořské cesty.

Rosatom za rok 2025 hlásil 23 tranzitních plaveb a rekordních 3,2 milionu tun tranzitního nákladu. Globálně to stále není liga Suezského průplavu. Pro Moskvu je to ale důkaz, že vysokoseverní trasa funguje komerčně i politicky a ospravedlňuje investice do ledoborců, přístavů, záchranných center i vojenských uzlů podél celé trasy.

I ruský arktický program má ale trhliny. Ledoborec třídy Leader, vlajková loď nové generace, měl být podle kontraktu z roku 2020 hotový v roce 2027. Dnes se termín posunul k roku 2030. Rostou náklady, chybí komponenty, sankce komplikují dovoz špičkového vybavení. Ani prioritní projekt Kremlu neunikl problémům, které válka na Ukrajině způsobila ruskému průmyslu.

NATO reaguje, ale jiným modelem

Americká odpověď v Arktidě nestojí jen na ledoborcích. Pituffik Space Base v Grónsku je uzlem systému včasného varování před balistickými raketami a kosmického dohledu, pro obranu americké pevniny klíčovějším než jakýkoli ledoborec. NORAD průběžně sleduje ruskou leteckou aktivitu nad Arktidou; v lednu 2025 monitoroval ruské letouny, přičemž výslovně uvedl, že nešlo o bezprostřední hrozbu.

NATO v roce 2026 spustilo cvičení Arctic Sentry právě kvůli rostoucí ruské a čínsko-ruské aktivitě na severu. Čína sice není arktický stát, ale Pentagon ji identifikuje jako investora ruské arktické energetiky a partnera ve vojenské spolupráci v okolí Aljašky. Peking funguje v Arktidě spíš jako multiplikátor ruské pozice než jako samostatný hráč.

Pro Českou republiku je arktický závod záležitostí aliančního plánování přes ochranu severního Atlantiku, spojenecké zásobovací trasy a systém odstrašení. Přímý energetický dopad je dnes omezený: podíl ruského potrubního plynu v evropském mixu klesl v roce 2025 zhruba na šest procent a Evropská komise hodnotí infrastrukturu jako dostatečně flexibilní pro náhradu výpadků.

Rusko v Arktidě nestaví jen základny. Staví systém, logistický, vojenský, ekonomický, a drží ho v chodu osmi jadernými ledoborci, sítí letišť a záchranných center a exportním koridorem, na kterém závisí jeho rozpočet. Amerika teprve objednává lodě, které připlují na konci dekády. Do té doby je Severní ledový oceán ruský domácí bazén.