Írán zablokoval Hormuzský průliv a Amerika nemůže nic dělat. Na pozemní invazi si netroufne, diplomacie selhala

Čísla z databáze S&P Global ukazují kolaps, který nemá v novodobé historii průlivu obdobu. Írán nepostavil řetěz přes úžinu a nezatopil v ní loď. Udělal něco účinnějšího: kombinací minového rizika, útoků na komerční plavidla a vynucování vlastních pravidel průjezdu přesvědčil rejdaře, že trasa za riziko nestojí. Pentagon mezitím hlásí stovky zasažených íránských cílů a přes padesát tisíc vojáků v regionu. Provoz se přesto nevrátil. Americká palebná síla je obrovská, ale na to, aby se tankery a kontejnerovky vrátily do průlivu, nestačí.

Jak vypadá „blokáda“ bez řetězu

Hormuzský průliv je široký zhruba 34 kilometrů, splavný koridor pro velké lodě je ale výrazně užší. Přes tuto úžinu podle IEA běžně proudilo kolem dvaceti milionů barelů ropy denně, zhruba čtvrtina veškerého námořního obchodu s ropou na světě, a téměř pětina globálního LNG z Kataru a Saúdské Arábie.

Íránská strategie nespočívá v tom postavit se americkému námořnictvu v klasické bitvě. Spočívá v tom udělat průliv tak nebezpečným, že ho komerční lodě samy přestanou používat. Už 18. června, den po podpisu americko-íránského memoranda, vydalo Společné námořní informační centrum (JMIC) varování: průliv je formálně otevřený, ale s minovým rizikem, a doporučená trasa vede jižním koridorem podél ománského pobřeží. 20. června CENTCOM hlásil 55 obchodních lodí a přes 17 milionů barelů za den, provizorní normál. Pak přišly nové útoky.

25. června Íránci zasáhli loď Ever Lovely. CENTCOM odpověděl údery. V červenci eskalace pokračovala: 11. července byl napaden kontejnerovoz GFS Galaxy, loď pod kyperskou vlajkou, ale vlastněná firmou ze Spojených arabských emirátů. Během tří nocí americké síly zasáhly přes tři sta íránských cílů. A přesto: 12. července průlivem proplulo pouhých jedenáct lodí. Nejméně od poloviny června.

Proč stovky úderů nestačí

Pentagon umí ničit radary, raketová stanoviště, sklady dronů i malé útočné čluny Íránských revolučních gard. To všechno dělá a dělá to efektivně. Problém je v tom, co neumí: přesvědčit pojišťovny, rejdaře a posádky, že průliv je bezpečný.

Írán má po desetiletích příprav rozptýlené prostředky podél celého pobřeží: drony, pobřežní protilodní rakety, rychlé čluny, zásoby námořních min. AP v analýze ze 14. července cituje americké experty, podle nichž by plné vynucení volné plavby mohlo vyžadovat výrazně větší vojenský kontingent, ne-li desítky tisíc vojáků přímo na íránské půdě. Zpráva Kongresové výzkumné služby (CRS) doplňuje, že samotné vyčištění min v průlivu může trvat dny, týdny, nebo i měsíce.

A právě tady leží jádro americké „bezmoci“. Nejde o nedostatek raket ani letadlových lodí. Jde o past nákladů, času a eskalačního rizika. Každý další úder Írán trestá, ale neřeší příčinu: dokud má Teherán schopnost kdykoli obnovit ohrožení z pobřeží, ostrovů a skrytých skladů, rejdaři se nevrátí. A pozemní invaze, která by tyto schopnosti fyzicky odstranila, by nebyla krátký chirurgický zásah. Byl by to otevřený vojenský závazek v zemi s 87 miliony obyvatel a složitým terénem.

Diplomacie, která vydržela osm dní

17. června podepsaly USA a Írán čtrnáctibodové memorandum zprostředkované Ománem. Podmínky vypadaly jednoduše: Washington zastaví námořní blokádu, Teherán do třiceti dnů obnoví provoz na předválečné objemy a garantuje bezpečný průjezd. Omán dohodu 23. června veřejně podpořil a s Íránem zřídil pracovní skupinu pro správu plavby.

O dva dny později Íránci zasáhli Ever Lovely. CENTCOM to označil za porušení příměří a odpověděl údery. Diplomacie se nezhroutila naráz; Omán i 14. července stále tlačil rámec obnovy svobody plavby podle mezinárodního práva, do kontaktů se zapojily i Katar a Pákistán, Británie s Francií vydaly 3. července společné prohlášení o podpoře bezpečné plavby. Ale výsledek mluví jasně: memorandum existuje, útoky pokračují, lodě nejezdí.

Podle AP americká strana požadovala, aby Írán veřejně a jednoznačně garantoval otevřený průliv. Teherán místo toho prosazoval vlastní výklad „svrchované správy“, tedy právo určovat, kudy a za jakých podmínek lodě projedou. Dva vzájemně neslučitelné nároky, mezi nimiž ománská diplomacie zatím nenašla průsečík.

Co to znamená pro Česko

Střední Evropa není na ropě z Perského zálivu přímo závislá tak jako Asie; IEA uvádí, že do Evropy mířila v roce 2025 jen asi čtyři procenta ropných toků přes Hormuz. Fyzický výpadek na čerpacích stanicích nehrozí. Co ale hrozí, a už se to děje, je cenový přenos.

Ministerstvo financí ČR počítá maximální přípustné ceny pohonných hmot mimo jiné z denních kotací Platts a velkoobchodních indexů ČEPRO, ORLEN a MOL. K 15. červenci stanovilo strop na 41,89 Kč za litr benzinu a 39,34 Kč za litr nafty. Průměrná červnová cena podle CCS přitom byla 38,22 Kč za litr, prostor pro další zdražování existuje a trh ho využívá. Brent 14. července uzavřel na 84,73 dolaru za barel, měsíční maximum.

Druhý kanál je plyn. Katar dodával v zimě 2025/2026 sedm procent LNG pro EU, tedy asi čtyři procenta celkových unijních dovozů plynu. Evropská agentura ACER varuje, že dražší a nejistý LNG zkomplikuje doplňování zásobníků před nadcházející zimou. Pro český rozpočet a české domácnosti je tak krize v Hormuzu hlavně cenový problém, ale cenový problém, který se propisuje rychle a bolestivě.

Kdo těží z patu

Politicky nejvíc profituje Írán. Dokázal, že dokáže ochromit klíčovou světovou tepnu, aniž by musel porazit americké námořnictvo v přímém střetu. Každý den, kdy průliv funguje pod íránskými podmínkami, je demonstrací moci, kterou žádné bombardování nesmaže.

Ekonomicky krátkodobě vydělávají producenti mimo krizovou zónu. IEA odhaduje, že Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty disponují obchvatnou kapacitou tři a půl až pět a půl milionu barelů denně přes ropovody obcházející Hormuz. Každé nové kolo útoků žene cenu ropy výš, a s ní zisky exportérů, kteří dodávají bez přerušení. Světová ekonomika jako celek ale tratí: dražší energie znamenají vyšší inflaci, pomalejší růst a nervóznější trhy.

Situace v Hormuzském průlivu připomíná šachový pat, ve kterém ani jedna strana nemůže vyhrát bez obětí, které si nemůže dovolit. Írán nemůže průliv držet zavřený věčně, aniž by zničil vlastní ekonomiku závislou na exportu. Amerika nemůže průliv otevřít silou, aniž by riskovala válku, jejíž cena by převýšila cenu zavřeného průlivu. Zbývá diplomacie, ta samá, která selhala 25. června, osm dní po podpisu.