Peklo pro ukrajinskou armádu pokračuje, Rusové ji svírají v Charkovské oblasti ze dvou stran, zatímco se tlačí na Kramatorsk

Vesnice Milove v severovýchodní Charkovské oblasti ještě na konci června existovala. V polovině července ji šéf oblastní správy Oleh Syněhubov popsal jako prostor bez jediného civilisty, proměněný v ruiny a šedou zónu. Právě tady, v pásmu mezi dosavadním vovčanským a kupjanským směrem, Rusko otevřelo zcela novou osu útoku a spojilo ji s trvalým tlakem na silnice vedoucí ke Kramatorsku, vzdálenému přes dvě stě kilometrů jižněji. Výsledkem není jeden průlom, ale systémové dušení ukrajinské obrany na dvou citlivých místech najednou.

Nový sektor u Milového: třetí osa v Charkovské oblasti

Až do začátku července byl úsek mezi Vovčanskem a Kupjanskem relativně klidný. Pak se situace změnila rychle. Podle analytického přehledu ISW/Critical Threats ruské síly obsadily Milove a sousední Strojivku kolem 3.–4. července a začaly tlačit dál směrem k Čugunivce, severovýchodně od Velykého Burluku. Ukrajinský generální štáb potvrdil ruské útoky u Čugunivky v následujících dnech.

„Ze dvou stran“ v tomto kontextu neznamená uzavřený kotel. Znamená konvergentní tlak: z nově otevřeného milovského sektoru a současně z širšího kupjansko-pohraničního pásma. Rusko nemusí obklíčit velkou skupinu vojsk, aby dosáhlo efektu, stačí zhoršit manévrovací prostor, ztížit zásobování a donutit Ukrajinu přesouvat jednotky z jiných úseků. Přesně to se děje.

Po týdnu tvrdých bojů se Milove podle RBC-Ukraine proměnilo v šedou zónu. Ukrajinské síly opakovaně ničily pronikající ruské jednotky, ale prostor už nelze nazvat kontrolovaným územím. Civilní život tam zanikl.

Kramatorsk pod tlakem, ale ne tak, jak si většina lidí představuje

Když se řekne „tlačí na Kramatorsk“, vybaví se pouliční boje. Realita je jiná a v jistém smyslu zákeřnější. Ruské síly necílí přímo na centrum města, ale na jeho obranné předpolí, kramatorskou aglomeraci tvořenou čtyřmi městy: Kostiantynivka, Družkivka, Kramatorsk a Slovjansk. Podle ukrajinských zdrojů v ní v létě 2025 stále žilo 200 až 300 tisíc civilistů.

Klíčový tlak jde přes Kostiantynivku. Už na přelomu května a června byly ruské síly 10–12 kilometrů od jejího okraje a snažily se dostat pod palebnou kontrolu silnice, která spojuje aglomeraci se zázemím. Analýza Ukrajinské Pravdy z června popsala ruskou strategii jako pokus obejít Kostiantynivku a Družkivku, dostat komunikace pod palbu a postupně „ukousnout“ část aglomerace bez plnohodnotné městské bitvy.

Strukturou to připomíná spíš dlouhé rdoušení Avdijivky než bleskový průlom. Každý kilometr, o který se ruské pozice přiblíží ke Kostiantynivce, ohrožuje i Družkivku a nepřímo celý Kramatorsk. Ne proto, že by tam dopadaly granáty do centra, ale proto, že se tenčí počet silnic, po kterých lze zásobovat obranu a evakuovat civilisty.

Co dělá situaci peklem

Slovo „peklo“ není nadsázka, je to popis podmínek, ve kterých ukrajinské jednotky operují. Na celé frontě probíhalo kolem 170 bojových střetů denně. Kriticky nízké příděly dělostřelecké munice znamenají, že ukrajinská děla často mlčí, i když mají cíl. A ruské FPV drony nezasahují jen přední linie, systematicky ohrožují komunikace desítky kilometrů za frontou, kde se pohybují zásobovací konvoje.

Nejsilnější ruský efekt teď nespočívá v rychlém obsazování velkých měst. Spočívá v tom, že Moskva otevírá nové směry a postupně dělá ukrajinskou logistiku i obranu dražší, pomalejší a krvavější. Každý nový sektor, ať už u Milového, nebo na přístupech ke Kostiantynivce, nutí Ukrajinu rozprostřít omezené zdroje na delší linii. A právě to je strategie opotřebování v praxi.

Česká muniční iniciativa: záchranné lano, které drží

V kontextu kritického nedostatku munice na ukrajinské straně stojí za zmínku, že česká muniční iniciativa nejenže neskončila, ale podle oficiálních zdrojů nabírá na objemu. Premiér Fiala po květnovém jednání se Zelenským uvedl, že od začátku roku 2025 bylo dodáno půl milionu kusů velkorážové munice. Ministr zahraničí Lipavský v červnu doplnil, že cílem je dodat letos více než v roce 2024 a pokračovat i v roce 2026.

Podle odpovědi Ministerstva obrany na žádost podle zákona 106 šlo v roce 2024 ze státního rozpočtu na nákup munice ráže 155 mm v rámci iniciativy téměř 866 milionů korun. To není symbolická pomoc, je to reálný přísun toho, co ukrajinská armáda potřebuje nejvíc. Otázkou zůstává, zda tempo dodávek stačí na to, aby kompenzovalo rostoucí ruský tlak na dvou frontách současně.

Německo: ne odmítnutí, ale zdržení, které stojí životy

Zatímco Česko dodává munici, Německo řeší složitější rovnici. Kancléř Merz v červenci deklaroval ochotu nakoupit pro Ukrajinu další systémy Patriot z USA. Nejde tedy o principiální odmítnutí. Problém je v tempu: Berlín řeší technické rozdíly mezi verzemi, náhradu systémů pro vlastní armádu a závazky v NATO. U řízených střel Taurus vláda komunikaci záměrně zamlžuje a mluvčí obrany systém označil za „přeceňovaný“.

Pro Ukrajinu to má praktický dopad. Zdržení u Patriotů znamená delší zranitelnost proti balistickým úderům. Absence potvrzených Taurusů drží ukrajinské možnosti hlubokých úderů na ruskou logistiku pod úrovní, kterou by situace vyžadovala. A každý den zdržení se na frontě počítá v životech.

Kramatorská aglomerace zatím není v přímém obležení a charkovský severovýchod není uzavřeným kotlem. Ale směr vývoje je jednoznačný a tempo západní pomoci rozhodne o tom, zda se z pomalého svírání stane něco horšího.