Drony vyhnaly dělostřelectvo z fronty. Rusko i Ukrajina teď přechází na klouzavé bomby, které mění pravidla války

Ještě před dvěma lety rozhodovaly o frontové linii houfnice. Baterie stály v otevřených postaveních, pálily salvami a přesunovaly se podle osvědčených schémat. Pak přišla „stěna dronů“, nepřetržitý pás bezpilotního dohledu, který podle analýzy britského think-tanku RUSI vytvořil zhruba třicetikilometrové pásmo opotřebení u fronty. Houfnice a minomety nezmizely, ale radikálně změnily režim práce: schovávají se v lesících a zásecích, pálí jednotlivě, krátce a posádky před každým výstřelem ověřují, zda nad nimi nekrouží dron. Mezeru v palebném objemu, kterou tato opatrnost vytvořila, začaly obě strany plnit něčím jiným. Klouzavými bombami.

Co je klouzavá bomba a proč nahrazuje granáty

Princip je překvapivě jednoduchý. Vezmete starou „hloupou“ leteckou pumu, připevníte na ni sklopná křídla, řídicí plochy a satelitní či inerciální navádění, a z volnopádové železné koule se stane řízená střela bez vlastního motoru. Letoun ji shodí desítky kilometrů od cíle, bomba klouže vzduchem, koriguje trajektorii a dopadne s metrovou až desítkovou přesností. Pilot se nikdy nemusí dostat nad nepřátelskou protivzdušnou obranu.

Podle vysvětlujícího textu ukrajinského ministerstva obrany z května 2026 mají klouzavé bomby typicky dosah 50 až 95 kilometrů podle výšky a rychlosti nosiče; verze s raketovým přídavným pohonem dokážou překonat i 150 kilometrů. Oproti řízeným střelám s vlastním motorem jsou výrazně levnější. Oproti FPV dronům nesou násobně větší nálož. A oproti klasickému dělostřelectvu nepotřebují posádku v dosahu nepřátelských bezpilotníků.

Ruský průmyslový válec: UMPK na starých FAB

Rusko tuto logiku pochopilo dřív a škálovalo ji brutálně. Systém UMPK je v podstatě stavebnice, navigační modul a křídla, které se namontují na sovětské pumy FAB-250, FAB-500, FAB-1500 i obří FAB-3000. Skladů plných těchto těles zdědilo Rusko po Sovětském svazu obrovské množství a přestavba jednoho kusu stojí zlomek ceny řízené střely.

Výsledek je vidět v číslech. Podle sdělení prezidenta Volodymyra Zelenského, které 21. června 2026 převzala agentura UNN, odpálilo Rusko za jediný týden přes 1 800 řízených leteckých bomb, vedle 2 200 dronů a 87 raket. To už není experimentální zbraň, to je průmyslově masové nasazení.

Ničivost odpovídá. Ukrajinské ministerstvo obrany u těžké FAB-1500 s modulem UMPK uvádí kráter až šest metrů hluboký a dvacet až dvacet pět metrů v průměru. Zóna kontuzního účinku sahá do 300 až 350 metrů. I při horší přesnosti, než jakou nabízejí západní systémy, je takový dopad na opevnění nebo městskou zástavbu devastující. A základní verze UMPK s ověřeným dosahem kolem 60 až 65 kilometrů se dál vyvíjí: novější UMPK-PD dosahuje zhruba 95 kilometrů, varianta s boosterem kolem 150. Hrozba se tak posouvá hlouběji za frontu.

Ukrajinská odpověď: „Uravnivač“ a spojenecké bomby

Ukrajina dlouho spoléhala na dvě západní řešení: americký JDAM-ER s dosahem přes 74 kilometrů a francouzský AASM Hammer s dosahem kolem 70 kilometrů a přesností do deseti metrů. Obě zbraně fungují, ale závisejí na dodávkách a integraci na sovětské letouny, což omezuje tempo.

Proto 18. května 2026 oznámilo ukrajinské ministerstvo obrany bojovou připravenost první domácí klouzavé bomby. Systém nese přezdívku „Uravnivač“ (Vyrovnávač) a vznikl za sedmnáct měsíců. Hlavice váží 250 kilogramů, oficiálně zasahuje cíle desítky kilometrů za linií. Výrobce DG Industry podle serveru LB.ua tvrdí, že jednotková cena je zhruba třetinová oproti JDAM-ER, což by při škálování výroby mohlo být klíčové. Podle informací Defense Express z veletrhu Eurosatory 2026 je systém už v aktivní výrobě a první kusy měly být dodány letectvu. Přesné měsíční výrobní tempo ale veřejně známé není.

Asymetrie zůstává obrovská. Rusko shazuje tisíce bomb týdně, Ukrajina rozjíždí první šarže. Rozdíl ale Kyjev kompenzuje přesností, kombinací domácích a spojeneckých zbraní a snahou odtlačit ruské nosiče dál od fronty. Právě s tímto cílem ukrajinské ministerstvo obrany explicitně spojuje očekávané dodávky švédských stíhaček Gripen vyzbrojených raketami Meteor, které by měly ohrožovat ruské Su-34 a Su-35 ještě předtím, než stihnou bomby shodit.

Obrana proti klouzavé bombě: tři vrstvy, žádná stoprocentní

Zachytit samotnou klouzavou bombu je technicky možné, ale drahé a nespolehlivé: letí rychle, má malý radarový odraz a klasická protivzdušná obrana na ni nebyla navržena. Proto se obrana posouvá do tří rovin:

• Lov nosičů – stíhačky a rakety dlouhého dosahu, které donutí bombardéry shazovat bomby z větší vzdálenosti, kde klesá přesnost.
• Elektronický boj – rušení satelitní navigace, na kterou většina klouzavých bomb spoléhá.
• Specializované interceptory – v rámci NATO a společného testovacího centra JATEC už proběhly zkoušky kombinace radaru, softwaru s umělou inteligencí a interceptorového dronu přímo proti klouzavým bombám.

Žádná z těchto vrstev sama o sobě nestačí. Dohromady ale mohou ruské letecké „dělostřelectvo“ zpomalit a zdražit.

Český rozměr: munice a lekce z Ukrajiny

Česká republika přímo „protibombový“ systém Ukrajině podle otevřených zdrojů nedodává. Pokračuje ale česká muniční iniciativa zaměřená na velkorážnou munici, tedy přesně tu kategorii, která kompenzuje tlak na dělostřelectvo u fronty. V lednu 2026 se Bezpečnostní rada státu zabývala ochranou kritické infrastruktury proti dronovým útokům jako přímou lekcí z ukrajinské války. A české ministerstvo zahraničí ve stejném měsíci v Kyjevě jednalo o spolupráci v oblasti protidrónové obrany a přenosu ukrajinského know-how do Česka. Směr je jasný: Česko se učí z konfliktu, který ukazuje, že „bezpečná hloubka“ zázemí se v moderní válce zkrátila na desítky kilometrů.

Klouzavé bomby nejsou zázračná zbraň, která válku rozhodne sama. Jsou ale levným leteckým dělostřelectvem, které vrací váhu taktickému letectvu v momentě, kdy klasické houfnice nemohou bezpečně pracovat. Kdo je dokáže vyrábět ve velkém, přesně navádět a zároveň bránit vlastní nosiče, ten v létě 2026 diktuje rytmus boje. A právě o tento rytmus se teď obě strany přetahují.