Polské MiG-29 chtěla narychlo koupit záhadná země NATO. „Půjdou na frontu ničit ‚Rusáky‘,“ rozhodla Varšava

Příběh polských MiGů se od únorového podání rukou v Kyjevě zamotal do trojúhelníku, v němž se kříží politická vůle, technická realita a tvrdý byznys. Premiér Donald Tusk 5. února 2026 v ukrajinské metropoli veřejně oznámil, že Polsko je připraveno své stárnoucí stíhačky poskytnout Ukrajině, a Kyjev na oplátku nabídne sdílení dronových technologií, v nichž má tři roky ostré válečné praxe. Vypadalo to jako hotová věc. O pět měsíců později se ale ukázalo, že mezi politickým slibem a skutečným předáním leží propast plná rozbitých podvozků, nezaplacených faktur a jednoho tajemného konkurenta.

Záhadný zájemce z Aliance

Oficiálně ho nikdo nepojmenoval. Polská strana mluvila jen o „jiné zemi NATO“, která projevila zájem o koupi vyřazovaných MiG-29. Kombinace veřejně dostupných indicií ale směřuje k jednomu kandidátovi, Bulharsku. Sofie provozuje podle přehledu World Air Forces 2026 deset bojových MiG-29 a dva cvičné kusy a na tomto typu stále drží ochranu vzdušného prostoru pro sebe i pro NATO. Objednané F-16 budou plně operační až v roce 2028. A v březnu 2026 zkrachovala bulharská zakázka na opravu až deseti motorů MiG-29, protože se nepřihlásil jediný uchazeč.

9. července pak bulharská vláda potvrdila, že premiér Rumen Radev jednal přímo s polskou opravárenskou firmou WZL-2 o pokračující údržbě bulharských MiGů. Bez ní by Sofie neudržela potřebné operační schopnosti do náběhu F-16. Bulharské ministerstvo obrany sice 23. července výslovně popřelo, že by s Polskem vedlo jednání o nákupu letounů, ale potřeba náhradních dílů, motorů a servisní podpory je natolik akutní, že zájem o polské stroje (byť třeba jen na kanibalizaci) dává strategický smysl. Roční provoz bulharských MiG-29 a Su-25 přitom stojí v přepočtu přes 1,5 miliardy korun a bulharský ministr obrany loni přiznal, že se na těchto typech pět let neprováděl pilotní výcvik.

Varšava řekla: priorita je Ukrajina

Polská odpověď na zájem „záhadné země“ byla jednoznačná. Stíhačky mají jít tam, kde se bojuje, na Ukrajinu. Tuskova vláda tuto linii drží od února a rámuje ji jako součást širší bezpečnostní logiky: bezpečnost Polska začíná na ukrajinské frontě a vojenská pomoc má být svázaná s konkrétním průmyslovým přínosem pro polskou stranu.

Náměstek ministra obrany Paweł Zalewski to 17. června na tiskové konferenci shrnul bez diplomatických obálek: Polsko nemá zájem ani souhlas nést náklady modernizace letounů, ale zároveň je nechce prodat jinému zájemci, dokud existuje šance na barterovou dohodu s Kyjevem. Výměnná rovnice zní jednoduše: MiGy za dronové a antidronové know-how. V praxi je ale všechno složitější.

Proč se převod zasekl na podvozcích a penězích

Začátkem července přinesl polský server Onet zjištění, které celou transakci zkomplikovalo. Ukrajinské delegace, které v Malborku inspektovaly čtrnáct zbývajících polských MiG-29, vyhodnotily jejich technický stav jako slabý. Hlavní výhrady mířily k podvozku. Kyjev dal jasně najevo, že stroje v tomto stavu nepřevezme, a požadoval opravu i modernizaci v polské Bydhošti, v závodech WZL-2.

Tady se zájmy obou stran rozešly:

• Ukrajina chce bojeschopné letouny, ne muzejní exponáty. MiG-29 sice zná, umí ho provozovat a logisticky na něj navázat, ale stroj se slabým podvozkem nemá na frontě co dělat.
• Polsko typ vyřazuje a nechce investovat stovky milionů do modernizace něčeho, co samo už neplánuje létat.
• Barterová dohoda o dronových technologiích zůstává neuzavřená. Podle zdrojů citovaných Onetem byly polské požadavky příliš obecné; chyběl konkrétní průmyslový rámec, kdo co předá, za jakých licenčních podmínek a s jakým dlouhodobým servisním závazkem.

Výsledek? Politická vůle stojí, ale kalendář dodávky neexistuje. Bez vyřešení tří uzlů (kdo zaplatí opravy, co přesně Kyjev nabídne za drony a kolik strojů je vůbec opravitelných) zůstává převod v limbu.

Co to znamená pro širší kontext

MiG-29 není F-16. Nepřináší kvalitativní skok, ale kvantitativní pojistku. Ukrajina už západní stíhačky dostala a F-16 představují modernizační směr jejího letectva. Sovětský MiG má přidanou hodnotu jinde: je to platforma, kterou ukrajinští piloti a technici znají nazpaměť, na kterou existuje logistický řetězec a ze které lze v nejhorším případě získat alespoň náhradní díly pro zbývající ukrajinské stroje.

Zajímavý je i český kontext. Praha sice MiG-29 provozovala, ale vyřadila je už v roce 1994; všech deset kusů o rok později vyměnila právě s Polskem za vrtulníky Sokol. Dnes řeší leteckou pomoc Ukrajině jinak. Bezpečnostní dohoda mezi Českem a Ukrajinou počítá s účastí v koalici pro stíhací letouny a se spoluprací na výcviku. Ukrajina navíc žádala nejméně dvanáct lehkých proudových L-159 včetně podpory výcviku pilotů, ale česká vláda dosud rozhodnutí nepřijala.

Tři hráči, jeden typ, žádná dohoda

Celý příběh polských MiG-29 ilustruje paradox pozdní fáze sovětského dědictví v NATO. Polsko stroje nechce, ale odmítá je prodat pod cenou. Bulharsko je zoufale potřebuje, ale oficiálně popírá zájem o nákup. Ukrajina by je vzala hned, ale ne v současném stavu a ne za vlastní peníze. Tři země, jeden stárnoucí typ a zatím žádná podepsaná smlouva.

Bojovná rétorika Varšavy (MiGy mají jít na frontu proti ruské agresi) je reálná v záměru, ale vzdálená v provedení. Dokud se někdo nerozhodne zaplatit za nové podvozky, zůstane čtrnáct stíhaček v Malborku tím, čím jsou dnes: politickým příslibem zaparkovaným na betonové ploše.