Lavrov popsal, jak Evropa přemluvila Trumpa a pohřbila dohodu z Aljašky. Kreml teď hrozí, že si cíle splní vojensky sám

Sergej Lavrov stál před novináři v kyrgyzském Čolpon-Atě a rozehrál příběh, který Moskva ladí už měsíce: na summitu v Anchorage 15. srpna 2025 prý vznikla reálná šance na konec války, Putin Trumpův kompromisní návrh přijal, a pak to všechno zhatily evropské vlády spolu s Volodymyrem Zelenským. Tentýž den mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov přidal druhou polovinu sdělení: pokud se diplomatická cesta neotevře, Rusko bude svých cílů dosahovat „vojenskými prostředky“. Jenže celý tento narativ stojí na jednom zásadním problému: veřejně podepsaný text anchorageské „dohody“ neexistuje a americká strana ji za dohodu vůbec nepovažuje.

Co se v Anchorage vlastně stalo, a co ne

15. srpna 2025 se Donald Trump sešel s Vladimirem Putinem na Aljašce. Podle Lavrova přivezl americký vyslanec Steve Witkoff ještě před summitem „absolutně konkrétní“ návrhy, Putin je přijal „s nuancemi“ a vznikl rámec pro zastavení bojů. Lavrov to označuje za „částečně kompromisní“ Trumpův plán.

Realita doložená z druhé strany vypadá jinak. Americký ministr zahraničí Marco Rubio 25. června 2026 novinářům v Bahrajnu řekl, že v Aljašce „žádná dohoda nebyla“, pouze návrh. Analytici z Brookings i investigativní rekonstrukce serveru Meduza se shodují: šlo nanejvýš o ústní porozumění bez veřejného dokumentu. Kreml z toho přesto vyrobil značku, „duch Anchorage“, a teď ji používá jako důkaz, že mír byl na dosah a někdo jiný ho zabil.

Jak Evropa nastavila červené linie

Lavrov tvrdí, že Evropané „odtáhli“ Trumpa od jeho vlastních návrhů. Z veřejně dostupných dokumentů je ale vidět něco konkrétnějšího než pouhé přemlouvání. Už 13. srpna 2025, dva dny před summitem, vydali lídři Francie, Británie a Německa jako spolupředsedové takzvané Coalition of the Willing společné prohlášení s jasnými podmínkami:

• Žádná dohoda o Ukrajině bez Ukrajiny.
• Žádné změny hranic silou.
• Silné bezpečnostní garance pro Kyjev.
• Žádné omezení ukrajinské armády.
• Žádné ruské veto na cestu Ukrajiny do EU nebo NATO.

Německý kancléř Friedrich Merz den poté prohlásil, že tyto vzkazy předali Trumpovi „s jasností a jednotou“. A 19. srpna, pouhé čtyři dny po Aljašce, se ve Washingtonu sešli Trump, Zelenskyj, Macron a další evropští lídři v rozšířeném formátu. Emmanuel Macron tehdy otevřeně řekl, že problém Anchorage spočíval v tom, že „u stolu nebyla ani Ukrajina, ani Evropa“. Proces se tak fakticky vrátil do kolejí, kde Moskva neměla monopol na vyjednávání.

Český premiér Petr Fiala se 17. srpna 2025 připojil k videokonferenci Coalition of the Willing a zdůraznil, že bezpečnostní garance USA a Evropy pro Ukrajinu jsou „absolutně klíčové“. Praha nebyla frontmanem, ale stála v koordinované evropské linii, která anchorageský formát odmítla jako nedostatečný.

Lavrovův „důkaz“ a Rubiovo odmítnutí

Den před svým vystoupením v Čolpon-Atě se Lavrov v Manile sešel s Rubiem. Podle vlastních slov mu předal „výběr citátů“ Donalda Trumpa z doby kolem summitu, výroky, v nichž prezident údajně říkal, že je „téměř vše vyřešeno“ a zbývá už jen jeden problém. Důležitý detail: nešlo o smlouvu, memorandum ani zápis z jednání. Šlo o soubor veřejných prezidentských výroků, které Moskva interpretuje po svém.

Rubio na to reagoval po svém. V Manile 23. července mluvil o potřebě „nových nápadů“ a dal najevo, že starý anchorageský rámec nefunguje. Propast mezi oběma verzemi je obrovská: Lavrov prezentuje Anchorage jako zmařený průlom, Rubio jako překonaný návrh, který nikdy nebyl finální.

Kreml přitvrzuje, a není to poprvé

Peskovova slova o „vojenských prostředcích“ z 24. července nepřišla z ničeho. Už 2. července, po masivním raketovém útoku na Kyjev, mluvčí Kremlu oznámil, že Rusko bude „dál zvyšovat tlak“ na Ukrajinu. O tři týdny později formulaci zpřesnil: pokud nejsou vyhlídky na mír, Moskva půjde po svých cílech silou, „do úplného vítězství“. Lavrov tentýž den doplnil, že Rusko „dosáhne svých cílů za všech okolností“.

Nejde o kvalitativně novou doktrínu. Jde o postupné přiostřování rétoriky navázané na údajné ztroskotání Anchorage. Kreml si buduje narativ: my jsme dohodu chtěli, oni ji pohřbili, takže nám nezbývá než válčit dál. Pro Ukrajinu to prakticky znamená pokračování opotřebovací války a dalších útoků. Pro NATO je ruská válka proti Ukrajině „nejvážnější hrozbou pro euroatlantickou bezpečnost za desítky let“, a Kreml právě potvrdil, že na tom nemíní nic měnit.

Kdo smí definovat mír

Spor o Anchorage ve skutečnosti není spor o jednu schůzku na Aljašce. Je to spor o to, kdo má právo rozhodovat o budoucnosti Ukrajiny. Moskva chce bilaterální formát s Washingtonem, kde se dva velcí dohodnou a zbytek přijme výsledek. Evropa a Kyjev trvají na tom, že bez nich žádná dohoda nemá legitimitu ani šanci na trvalost. Rubio mluví o nových nápadech, Peskov o čekání na nové americké návrhy; diplomacie tedy úplně mrtvá není.

Anchorageská „dohoda“ jako politická značka je ale v troskách. Lavrov se ji snaží oživit souborem Trumpových citátů, Evropa ji odmítla ještě dřív, než vůbec vznikla, a americká strana popírá, že by kdy existovala. Co zůstává, je válka, a Kreml právě řekl, že v ní hodlá pokračovat.