Ruský analytik má novou pohádku: „Křižník Moskva možná nezasáhla Ukrajina, ale potopila ho vlastní havárie“

Více než čtyři roky po potopení raketového křižníku Moskva se v ruském informačním prostoru vrací narativ, který z jedné z nejcitelnějších námořních ztrát od druhé světové války dělá pouhou nehodu. Autor vystupující pod pseudonymem „Andrej z Čeljabinsku“ na serveru Topwar znovu rozvedl teorii, že Moskvu mohla zničit havárie plynové turbíny a následný objemový požár, bez jakéhokoli ukrajinského zásahu. Opírá se přitom hlavně o analogii s požárem jiné sovětské lodi z roku 1992. Žádnou novou vyšetřovací dokumentaci, snímky poškození ani svědectví členů posádky nepřináší. A právě proto stojí za to rozebrat, co o potopení Moskvy skutečně víme a proč se tato „havarijní“ verze vrací zrovna teď.

Co se s křižníkem Moskva skutečně stalo

Dne 13. dubna 2022 ukrajinská strana oznámila, že její pobřežní baterie zasáhly křižník Moskva dvěma protilodními střelami R-360 Neptun. Neptun je ukrajinská protilodní řízená střela s dostřelem kolem 300 kilometrů, rychlostí přibližně 900 km/h a bojovou hlavicí o hmotnosti 150 kilogramů, svými parametry srovnatelná například s americkým Harpoonem nebo norským Naval Strike Missile. Ruská strana zásah střelami nikdy veřejně nepřiznala, ale potvrdila požár na palubě a detonaci munice. Dne 14. dubna 2022 ruské ministerstvo obrany oznámilo, že loď při vlečení do přístavu ztratila stabilitu a v rozbouřeném moři se potopila. O osm dní později TASS citoval oficiální údaje: jeden mrtvý, 27 pohřešovaných a 396 evakuovaných členů posádky z celkového počtu přibližně 510 lidí na palubě.

Velitel ukrajinského námořnictva Oleksij Nejižpapa později popsal průběh útoku podrobněji: dva zásahy Neptunem, následná detonace munice a zhoršené povětrnostní podmínky, které znemožnily záchranu lodi. Americký obranný briefing ze 14. dubna 2022 byl formulačně opatrný, ale výslovně uvedl, že vnější zásah střelou Neptun byl v dané vzdálenosti plně možný a nelze ho vyloučit.

Loď, která neměla jít ke dnu

Moskva nebyla „jen nějaká loď“. Šlo o raketový křižník projektu 1164 Atlant, známého také jako třída Slava, těžce vyzbrojený kolos o výtlaku přes 11 000 tun, zařazený do služby v roce 1982. Její výzbroj zahrnovala:

• 16 protilodních střel P-1000 Vulkan s dostřelem přes 700 km
• 64 střel protiletadlového systému Fort (námořní verze S-300)
• 40 střel blízké protivzdušné obrany Osa-MA
• Dvojhlavňový 130mm kanón AK-130
• Šest 30mm protiletadlových kompletů AK-630

Právě kombinace systému Fort a dalších vrstev protivzdušné obrany měla křižník chránit před útoky ze vzduchu i z hladiny. Skutečnost, že loď s takovou výzbrojí nedokázala odrazit útok dvou subsonických střel, je pro ruské námořnictvo mimořádně nepříjemná. Přiznat to veřejně by znamenalo uznat nejen ztrátu symbolu, ale i závažné selhání protivzdušné obrany, situačního přehledu a velení. A právě tady vstupuje do hry „havarijní“ teorie.

Pohádka postavená na analogii, ne na důkazech

Jádrem argumentu „Andreje z Čeljabinsku“ je případ velkého protiponorkového plavidla Admirál Zacharov. V roce 1992 na něm explodovala plynová turbína, střepiny pronikly do palivové nádrže a následný objemový požár ohrozil zásoby 30mm munice. Loď ale byla zachráněna, posádka zůstala na palubě a pomohla další plavidla. Autor z toho dedukuje, že podobná porucha mohla vzniknout i na Moskvě, zapálit sklady munice a zničit loď bez jakéhokoli vnějšího zásahu.

Podobnost je ale jen povrchní. Admirál Zacharov nebyl v bojové zóně, nebyl zasažen nepřátelskou střelou a nepotopil se. Moskva operovala ve válečném prostoru, její posádka musela být evakuována a loď šla ke dnu. Autor nepřináší žádný nový přímý důkaz: žádný protokol z vyšetřování, žádné svědectví přeživších, žádné snímky poškození trupu. Pracuje s mezerami v oficiální komunikaci a s technickou úvahou o stáří lodi a kvalitě její poslední opravy.

Podstatné je, že tuto tezi poprvé rozvedl už v dubnu 2022, krátce po potopení. V září 2025 ji na témže serveru zopakoval. Rusko za tu dobu nezveřejnilo žádnou závěrečnou vyšetřovací zprávu. Ukrajinská verze zůstává konzistentní od prvního dne.

Proč se pohádka vrací právě teď

Nezávisle na havarijní tezi publikoval na Topwaru v květnu 2024 další autor, Alexandr Timochin, text tvrdící, že Černomořská flotila v probíhající válce fakticky neplní žádné bojové úkoly. Obě linie, „Moskvu nezasáhla Ukrajina“ a „flotila nemá co dělat“, spolu vytvářejí narativ, který z bojové porážky dělá sérii technických a organizačních problémů. To je pro ruské prostředí politicky stravitelnější než přiznání, že Ukrajina systematicky rozbila námořní převahu Ruska v Černém moři.

A ta převaha je v roce 2026 skutečně pryč. Podle ukrajinského ministerstva obrany bylo zničeno nebo vážně poškozeno kolem 30 % bojových prostředků Černomořské flotily. Přesun zbývajících lodí do Novorossijsku výrazně zkomplikoval údržbu. Analytický text Carnegie Endowment z dubna 2026 hodnotí flotilu jako funkčně paralyzovanou, neschopnou plnohodnotně prosazovat kontrolu nad mořem. Ukrajina sice nemá klasickou námořní nadvládu, ale dokázala Rusku odepřít operační svobodu a udržet obchodní trasy. Od srpna 2023 funguje ukrajinský černomořský koridor, přes který jen v dubnu 2026 odešlo asi 4,6 milionu tun agrárních komodit. Od začátku roku 2026 ukrajinské přístavy odbavily přes 27 milionů tun nákladu.

Co z toho plyne

Návrat havarijní verze nedává smysl jako nově doložené zjištění, žádný nový důkaz nepřibyl. Dává ale dokonalý smysl jako pokus přepsat význam jedné z nejcitelnějších ztrát ruského námořnictva v jeho moderní historii. Už v prvních hodinách po poškození Moskvy se ostatní ruské lodě v severní části Černého moře stáhly dál od pobřeží. Ten ústup nikdy neskončil. Křižník Moskva leží na dně Černého moře v hloubce asi 45 metrů a žádná pohádka o havárii turbíny ho odtamtud nevytáhne.