59letý Čech ze Žatce utekl do Ruska kvůli chemtrails. Bydlí v polorozpadlé chalupě a teď jde bojovat za Putina

Václav Herzinger ze Žatce v červnu 2026 nastoupil do ruské armády. Předtím roky žil v sibiřské vesnici bez tekoucí vody a záchodu v domě.

Ruští vojáci na motocyklech i Zdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace
                   

Příběh téměř šedesátiletého muže, který opustil Česko s hlavou plnou konspiračních teorií a skončil jako rekrut Putinovy armády, zní jako scénář absurdního filmu. Jenže je skutečný. Herzingerovu cestu od žateckého bytu přes dřevěnou chatrč v Irkutské oblasti až k podpisu smlouvy s ruskou armádou zmapoval novinář Roman Máca na základě reportáže ruské státní televize Rossija i veřejných příspěvků dalšího českého emigranta Vladimíra Gruncla. A ukazuje se, že chemtrails byly jen špička ledovce.

Konspirace jako kompas: proč odešel z Česka

Herzinger neodešel kvůli jedné bizarní myšlence. Ve veřejných výrocích, které zachytily české i ruské zdroje, mluví o chemtrails, škodlivosti 5G sítí, nebezpečných vakcínách, covidu jako nástroji kontroly, o BIS údajně ničící telefony přes SIM karty, o britské MI6 a především o „nastupujícím fašismu“ v České republice. Chemtrails v jeho podání fungují jako jeden ze symbolů, viditelná stopa na obloze, která mu potvrzuje, že „systém“ lidi otravuje.

Důležité je, že nejde o jednorázový výstřelek. Jde o konzistentní světonázor budovaný roky, který postupně začal řídit konkrétní životní rozhodnutí. Nejprve internetové debaty, pak přesvědčení, že Česko je nesvobodná země, a nakonec emigrace do Ruska, státu, který Herzinger vnímá jako prostor skutečné svobody. Právě tady se láme hranice mezi online přesvědčením a reálným činem. A ta hranice je tenčí, než by se mohlo zdát.

Sibiřská realita: chalupa bez vody a záchod na louce

Herzinger se usadil v Irkutské oblasti, konkrétně v obci Butyrki, kam se dostal na základě Putinova takzvaného humanitárního dekretu umožňujícího přesídlení. Představa ruského venkova jako idylického útočiště se ale rychle rozplynula.

Podle popisu na Tiscali.cz i videí, která na platformě Rutube zveřejňoval jeho spolubydlící Gruncl pod kanálem VG Production, bydleli oba Češi v dřevěném domku bez tekoucí vody, bez koupelny a bez záchodu v domě. Latrína stála venku na louce, pračka byla napojená na nádrž. Prostředí silně provizorní, daleko od jakéhokoli standardu, na který byli zvyklí z Česka.

K tomu se přidaly praktické problémy. Herzinger narážel na jazykovou bariéru, potíže s ruskými doklady a nemožnost sehnat řidičskou práci odpovídající jeho kvalifikaci. Sklouzával k hůře placenému zaměstnání. Přesto veřejně tvrdil, že je v Rusku „velice spokojený“. Ideologicky nelitoval. Existenčně ale viditelně narážel.

Z řidiče civilního na řidiče vojenského

V červnu 2026 přišel zlom. Podle sekundárně citované reportáže ruské státní televize Rossija Herzinger nastoupil do ruské armády a počítá s nasazením v zóně takzvané speciální vojenské operace. Má využít svou řidičskou praxi, převážet munici, léky a lidi. Gruncl ve svém veřejném příspěvku psal o odchodu „jako řidič vojenských staveb“.

Motivace? Kombinace ideologie a pragmatismu. Herzinger věří, že brání správnou věc. Zároveň jeho bývalý spolužák podle Máčova článku na Médium.cz naznačil, že Herzinger sám uvažoval o tom, že mu válka „vyřeší spoustu věcí“ a přinese benefity: ruské občanství, finanční odměnu, sociální zázemí. Pro člověka bez stabilní práce a s problematickými doklady to může znít jako nabídka, která se neodmítá. Ruská armáda to dobře ví a cíleně verbuje právě lidi v takové situaci, migranty, cizince, lidi na okraji.

Jenže sliby ruské armády mají svou cenu. Analytická studie think-tanku Chatham House i výroční zpráva estonské zahraniční rozvědky shodně popisují, že výcvik nováčků se pohybuje od pouhých dvou až tří týdnů po několik měsíců, záleží na aktuální potřebě jednotek, ne na tom, co bylo rekrutovi slíbeno. Migrantům bývá přislíbena nebojová role, ale část z nich končí v útočných jednotkách. Slíbený týl není záruka.

Ani týl není bezpečný

I kdyby Herzinger skutečně zůstal řidičem daleko za frontovou linií, neznamená to bezpečí. Ukrajinské drony v posledních měsících opakovaně zasáhly cíle hluboko v ruském vnitrozemí. Operace „Spider’s Web“ podle agentury Reuters zahrnovala údery až 4 300 kilometrů od fronty, včetně Irkutské oblasti, tedy regionu, kde Herzinger žil. V červnu 2026 prezident Zelenskyj potvrdil zásah rafinérií v Ťumeňské oblasti, více než 2 000 kilometrů od Ukrajiny, a zmínil drony s dosahem přes 3 000 kilometrů. V červenci 2026 následoval útok na rafinerii v Omsku, asi 2 700 kilometrů od ukrajinského území.

Sibiř zkrátka přestala být automaticky bezpečným zázemím. Řidič zásobovacího konvoje je legitimní vojenský cíl bez ohledu na to, jak daleko od Donbasu se nachází.

Co mu hrozí doma, a co říkají další případy

Pokud by se Herzinger někdy vrátil do Česka, čeká ho s vysokou pravděpodobností trestní stíhání. Podle § 321 trestního zákoníku je služba v ozbrojených silách cizího státu bez souhlasu prezidenta republiky trestná s horní sazbou až pět let. Branný zákon výslovně vyžaduje prezidentský souhlas a Herzinger ho zjevně nemá. Při přísnější kvalifikaci, například za stavu ohrožení státu, sazby rostou na tři až deset let, v nejzávažnějších případech až na dvacet let.

Herzinger přitom není úplně ojedinělý případ. Dalším Čechem na proruské straně je Petr Michalů, který ruskému médiu Gazeta.ru v červnu 2026 řekl, že v Rusku žije deset let, účastnil se bojů u Avdijivky a v Chersonu a v Česku byl údajně odsouzen v nepřítomnosti na dvacet let. Podle českých zdrojů se z operace vykoupil s pomocí peněz od českých podporovatelů a žije v Rusku v bídných podmínkách. Vzorec se opakuje: velká slova o svobodě, pak tvrdá realita.

Herzingerův příběh je varováním, jak daleko může člověka dovést soustavné ponoření do konspiračního světa, od videí o chemtrails až po podpis smlouvy s armádou, která vede válku proti suverénnímu státu. Jeho osud po červnové rozlučce v sibiřské vesnici Revjakina zatím nikdo nezná.

Myslíte si, že Čech našel v Rusku lepší život?

Diskuze Vstoupit do diskuze
Autor článku

Lubomír Vávra

Zobrazit další články