Ruští propagandisté volají po stalinských čistkách v armádě: „Aby se s*ině soudily podle výsledku, ne paragrafů“

Když nejtvrdší kritika ruské armády nepřichází od protiválečné opozice, ale od lidí, kteří chtějí válku vést ještě brutálněji, stojí za to poslouchat. Telegramový kanál „Dva Majora“ s 1,17 milionu odběratelů, tedy s dosahem srovnatelným s největšími ruskými „Z“ účty, v sérii příspěvků z května a června 2026 rozebral ruský vojenský systém řízení na prvočinitele. A výsledek jeho diagnózy zní: přebujelá byrokracie, hypercentralizace a velitelé, kteří se bojí ne nepřítele, ale odchylky od formuláře. Řešení? Podle autorů kanálu tvrdý zásah shora, personální odpovědnost a konec měření výkonu podle vyplněných tabulek. Symboliku si přitom vypůjčili z nejtemnější kapitoly sovětských dějin.

Kdo jsou „Dva Majora“ a proč na nich záleží

„Dva Majora“ nejsou okrajový účet frustrovaného veterána. Jde o systematicky vedený proválečný komentátorský projekt, který dlouhodobě patří mezi nejčtenější ruské milblogy. Příspěvek z 18. května 2026 nasbíral přes 326 tisíc zhlédnutí, a to v prostředí, kde Human Rights Watch dokumentuje tvrdé represe vůči jakémukoli protiválečnému projevu. Autoři kanálu si mohou dovolit kritizovat armádu právě proto, že nekritizují samotnou invazi. Útočí na způsob vedení války, ne na její existenci. Tento koridor, taktická kritika ano, politická ne, popisuje i The New York Times jako „překvapivě otevřenou debatu“ mezi ruskými veliteli, analytiky a blogery.

Co přesně kanál požaduje

V květnovém příspěvku „Dva Majora“ popsali systém, který produkuje iluzi kontroly. Velitelé posílají reporty nahoru, štáby je zpracovávají do tabulek, tabulky generují „plány odstranění nedostatků“, a mezitím bojová efektivita degraduje. Kanál výslovně žádá:

• Radikální přestavbu systému řízení silových resortů zapojených do války.
• Konec hodnocení podle loajality a zásluh; efektivita se má měřit schopností plnit bojový úkol a snižovat ztráty.
• Osobní odpovědnost velitelů za selhání v organizaci bojových akcí, jak upřesnil navazující příspěvek z 12. června 2026.

Formulace o „souzení podle výsledku, ne paragrafů“ je přitom přesně tím, co odlišuje tuto kritiku od běžného vojenského reptání. Nejde o stížnost řadového vojáka na špatné jídlo. Jde o systémový požadavek z nitra prokremelského tábora, aby se armáda přestala řídit papírem a začala se řídit realitou na frontě. V červenci 2026 kanál pokračoval kritikou organizace protivzdušné obrany na Krymu, kde zpochybňoval včasné odhalování ukrajinských dronů i vybavení ruských „ogněvých skupin“ termovizní technikou. Kritika tedy není jednorázový výbuch frustrace, je to kontinuální tlak.

Rok 1937 jako rétorika, ne jako plán

Odkaz na stalinské čistky není u „Dvou majorů“ nový. Už v prosinci 2022 kanál publikoval příspěvek, v němž tvrdil, že „události roku 1937 byly podmíněny určitou nutností“. V roce 2026 na tuto symboliku navazuje.

Skutečné čistky let 1937–1938 ovšem znamenaly něco zásadně jiného. Šlo o státní teror: masové zatýkání, popravy důstojníků, rozbití velitelského sboru a návrat politických komisařů jako nástroje stranické kontroly nad armádou. Podle dobového amerického diplomatického záznamu z února 1938 byla bojeschopnost Rudé armády po čistkách všeobecně považována za vážně poškozenou. Historik Peter Whitewood v akademické studii The Red Army and the Great Terror dokumentuje, jak teror systematicky podkopal profesionalitu sovětského důstojnického sboru.

Dnešní „Dva Majora“ nenabízejí veřejně doložený plán masových represí. Používají stalinistickou symboliku jako nátlakovou zkratku, volání po tvrdé kádrové odpovědnosti, po tom, aby neschopní velitelé nesli důsledky. Je to extrémní jazyk, ale v kontextu ruské proválečné komunity funguje jako politický signál: stávající systém nefunguje a bez zásahu shora se nezmění.

Proč to říká víc o stavu ruské armády než o Stalinovi

Podstatné na celém příběhu není to, že někdo v Rusku cituje rok 1937. Podstatné je, kdo to říká a proč. Nejtvrdší vnitřní kritika ruské armády dnes nepřichází z protiválečného tábora, ten je umlčený represemi. Přichází z prostředí, které chce válku vést efektivněji. A právě to je pro pochopení stavu ruského válečného úsilí klíčové.

The New York Times v lednu 2026 popsal, jak ruská armáda kvůli dronům útočí v malých skupinách místo klasických masových útoků, a postup charakterizoval jako „jen velmi pomalé posouvání“ za cenu vysokých ztrát. Analýza Foreign Policy Research Institute z dubna 2026 přidala další vrstvu: Rusko sice experimentuje s dronovými jednotkami typu „Drone Line“ a snaží se adaptovat, ale ani po škálování těchto řešení nepřišel rozhodující průlom. Armáda se učí, kopíruje, improvizuje, ale systém velení, který „Dva Majora“ popisují, tuto adaptaci brzdí.

Pro střední Evropu z toho plyne důležité poučení. Ruská hrozba neslábne automaticky jen proto, že je ruský systém neefektivní. Válka Moskvu tlačí k technologickému a institucionálnímu učení, byť pomalému a bolestivému. Zároveň ale platí, že armáda, jejíž vlastní příznivci ji veřejně přirovnávají k předčistkovému sovětskému aparátu, zjevně nedosahuje výsledků, které od ní její politické vedení očekává.

Co z toho Kreml slyší, a co ne

Přímá veřejná reakce Vladimira Putina na výpady „Dvou majorů“ dohledána nebyla. Kreml sice věnuje pozornost problémům protivzdušné obrany a Krymu, ale prostor pro proválečnou taktickou kritiku zatím do určité míry toleruje. Je to logické: umlčet milion odběratelů, kteří chtějí válku vést tvrději, by znamenalo ztratit cenný ventil i zpětnou vazbu z fronty.

Jenže právě tady je paradox. Systém, který „Dva Majora“ kritizují, tedy hypercentralizace, strach z iniciativy a papírová kontrola, je přímým produktem politické kultury, kterou Kreml po desetiletí budoval. Požadovat od tohoto systému, aby se sám reformoval odshora, je trochu jako žádat od nemocného, aby si sám předepsal lék, na který je alergický.

Ruská armáda má být druhou nejsilnější na světě. Už třetím rokem ji ale na Ukrajině zadržuje početně slabší protivník, který rozdíly stírá inovacemi, drony a západní podporou. A když nejhlasitější fanoušci této armády volají po stalinských čistkách, neříkají tím nic jiného než to, že současný stav považují za neúnosný. Na tom se s ukrajinskými obránci shodnou, byť z diametrálně odlišných důvodů.