„Americká armáda je slabší, než jsme čekali.“ Írán se chce zničit, válku s USA hodlá protáhnout a pohřbít Trumpa

Mohammad Reza Naghdí, jeden z nejviditelnějších hlasů íránského vojenského establishmentu, neříká, že by íránská armáda byla silnější než americká. Říká něco jiného, a z pohledu Washingtonu možná nebezpečnějšího: že Spojené státy vedou „válku bez strategie“, nedokázaly svrhnout íránské vedení ani rychle otevřít Hormuzský průliv a že každý další týden konfliktu stojí Ameriku víc než Írán. Podle dostupného přepisu rozhovoru pro PBS Naghdí doslova uvedl, že americká armáda je „slabší, než jsme vnímali“. Nemínil tím tanky a letadlové lodě. Mínil politickou vůli, zásoby interceptorů a schopnost dotáhnout válku do konce, aniž by se rozpadla doma.

Co Naghdí skutečně řekl a co z toho plyne

Naghdího výroky je třeba číst ve dvou rovinách. První je propagandistická: poradce vrchního velitele Revolučních gard mluví pro americké médium a zároveň pro domácí publikum. V rozhovoru pro íránskou státní televizi IRIB tvrdil, že ostrov Abú Músá vydržel přes 2 100 projektilů a téměř 300 střel země-země, aniž by obrana padla. Tato čísla nejsou nezávisle ověřena.

Druhá rovina je strategická a tu potvrzují i západní analytici. Podle AP Teherán sází na to, že znovuotevření Hormuzu silou by bylo extrémně drahé, že americké a spojenecké zásoby klíčových interceptorů Patriot a THAAD se tenčí a že samotná schopnost narušovat námořní dopravu dává Íránu páku, kterou konvenční vojenská převaha USA nedokáže snadno zlomit. CSIS v červenci 2026 výslovně varoval, že obnovená eskalace by testovala „ztenčené zásoby interceptorů“, a to je přesně ten druh slabosti, o které Naghdí mluví.

Pohřbít Trumpa, ne fyzicky, ale politicky

Když Naghdí říká, že Írán chce válku protáhnout do „dalšího prezidentského období“, cílí na nejcitlivější místo americké demokracie: volební cyklus. Nejbližší prezidentské volby jsou až v listopadu 2028, ale mnohem dříve, v listopadu 2026, přijdou kongresové midterms. A právě ty jsou podle AP klíčovým milníkem.

Průzkum AP-NORC z konce července 2026 ukázal, že zhruba dvě třetiny dospělých Američanů považují válku s Íránem za něco, co „nestálo za to“. Ceny benzinu rostou, válka je nepopulární a republikáni potřebují výsledky. Naghdího logika je prostá: čím déle průliv zůstane problémem, tím dražší bude benzin, tím víc bude Trump pod tlakem a tím pravděpodobnější je, že Washington nakonec přistoupí na podmínky, které by dnes odmítl. Írán nesází na vojenské vítězství. Sází na americký volební kalendář.

Sebedestruktivní ochota, ne sebevražedný plán

Formulace, že se Írán „chce zničit“, neznamená doslovný plán likvidace vlastního státu. V Naghdího citacích se takové slovo neobjevuje. Co se ale objevuje, je ochota nést náklady, které by většinu států odradily. Íránská ekonomika je válkou a blokádou tvrdě zasažená. Council on Foreign Relations potvrzuje značné škody na íránském námořnictvu, raketových kapacitách i velitelské struktuře. CSIS dodává, že rozsah destrukce zůstává částečně nejasný, ale Teherán bude rychle usilovat o obnovu.

Přesto Írán pokračuje. A právě tato ochota přijímat další rány, ztráty infrastruktury, propad ekonomiky, izolaci, a přesto držet tlak na Hormuz, je tím, co lze nazvat sebedestruktivní strategií. Írán nevyhrává. Ale počítá s tím, že ani USA nevyhrají levně.

Hormuz jako zbraň a co to znamená pro Česko

Hormuzský průliv není abstraktní geopolitický pojem. Podle americké EIA jím prochází zhruba pětina světové spotřeby ropy a ropných produktů a asi pětina globálního obchodu se zkapalněným zemním plynem. K březnu 2026 klesl tranzit lodí průlivem o 97 % oproti předválečnému průměru.

Pro Evropu není hlavní hrozbou fyzický výpadek ropy; do Evropy mířilo jen kolem 5 % surové ropy procházející Hormuzem. Kritický je cenový šok. Evropský benchmark TTF pro zemní plyn vyskočil po uzavření průlivu o 35 %, protože asi 13 % objemů LNG z Hormuzu směřovalo právě do Evropy. A pro české řidiče? Ministerstvo financí v cenovém věstníku uvádí korelaci mezi cenou Brentu a maloobchodní cenou pohonných hmot přes 0,98 se zpožděním zhruba jednoho týdne. Mezinárodní výkyvy se do českých cen propisují, slovy ministerstva, „prakticky okamžitě“. Vláda v roce 2026 schválila opatření na zmírnění růstu cen paliv a sama přiznala obavu, že příliš nízké marže by mohly ohrozit dodávky ropy do Česka.

Válka, kterou nikdo nevyhrává rychle

Státy Perského zálivu, které by měly být přirozenými spojenci Washingtonu, se stáhly do pragmatické deeskalace. Carnegie Endowment popisuje jejich frustraci: USA a Izrael válku rozjely bez ohledu na bezpečnost zemí GCC, které teď nemají plné slovo u jednacího stolu. Členové Rady pro spolupráci v Zálivu podpořili provizorní dohodu o režimu plavby s Ománem, ne proto, že by souhlasili s Íránem, ale proto, že otevřený průliv potřebují víc než kdokoli jiný.

Naghdího strategie vyčerpávání není nová. Írán vždy sázel na asymetrii: rakety, drony, námořní obtěžování, proxy síly. Nové je, jak otevřeně a tvrdě teď Teherán cílí přímo na americkou domácí politiku a na ekonomickou páku přes energetický trh. Nejde už o šedou zónu omezeného odvetného úderu. Jde o pokus přeměnit každý den války v politický náklad pro Bílý dům.

USA mají drtivou konvenční převahu. Írán má čas, ochotu trpět a americký volební kalendář. Kdo z toho vyjde hůř, nerozhodnou generálové; rozhodnou voliči u pump.