Rusové se děsí, americké zelené barety a elitní mariňáci cvičí 4 km od nich. Chystají něco, na co se Kreml nemůže připravit

Dne 15. srpna 2026 začaly na západním pobřeží Aljašky aktivity, které Kreml sleduje s mimořádnou pozorností. Velitelství speciálních operací pro Severní Ameriku (SOCNORTH) přesunulo elitní operátory do řetězce odlehlých lokalit: Nome, Wales, Tin City a právě Little Diomede, amerického ostrůvku v Beringově průlivu. Na druhé straně necelých čtyř kilometrů vody leží Big Diomede, ruské území. Kratší vzdálenost mezi USA a Ruskem neexistuje. A právě tam teď zelené barety z 10. skupiny speciálních sil a operátoři Navy SEALs nacvičují něco, co se klasickými vojenskými prostředky těžko předvídá a ještě hůř se tomu čelí.

Čtyři kilometry, které dělí dva světy

Beringův průliv je přirozená brána mezi Tichým a Severním ledovým oceánem. Kdo ho kontroluje, má přehled nad jednou z nejcitlivějších námořních a vzdušných os na planetě. Dvojice Diomédů, americký Little Diomede a ruský Big Diomede, tvoří její nejužší hrdlo. Podle U.S. National Park Service je vzdálenost mezi oběma ostrovy zhruba 4,6 km (2,5 námořní míle). Uprostřed navíc probíhá mezinárodní datová hranice, na jedné straně je středa, na druhé čtvrtek.

Právě sem SOCNORTH pro rok 2026 výslovně umístil aktivity operace Polar Dagger. Nejde o náhodu ani o symbolické gesto. Jde o demonstraci schopnosti rychle se objevit v bodě, kde se Pacifik láme do Arktidy a kde jakákoli vojenská přítomnost automaticky rezonuje v Moskvě.

Co přesně cvičí a proč je to pro Kreml noční můra

Polar Dagger není nová operace. SOCNORTH ji provádí každoročně od roku 2021, vždy v letních měsících. Ale každá iterace posouvá hranice. V roce 2023 se speciální síly soustředily na ostrovy Shemya a Attu a spolupracovaly s námořní lodí USS John P. Murtha, letouny AC-130J a vrtulníky MH-60 i CH-47. V roce 2024 se operace přesunula blíž k Rusku, na Little Diomede, do Walesu a Tin City, a zapojila přes 200 operátorů během celého léta.

Rok 2026 na to navazuje. Oficiální oznámení SOCNORTH uvádí termín 15.–31. srpna a zdůrazňuje:

• rychlé rozvinutí speciálních sil v arktickém prostředí,
• průzkum a přehled o situaci ve více doménách,
• ochranu kritické infrastruktury,
• dálkové přesuny a infiltraci/exfiltraci v extrémních podmínkách,
• koordinaci s místními a kmenovými komunitami.

Žádný z těchto bodů nezní jako příprava konkrétního úderu. A přesně v tom spočívá problém pro ruské plánovače. Proti klasické těžké formaci (tankové brigádě, konvoji, letecké skupině) se dá připravit předem. Známe sestavu, trasu, rychlost. Proti malým týmům zelených baretů a Navy SEALs, které se mohou objevit na kterémkoli z desítek bodů podél aljašského pobřeží, měnit tempo a bod nasazení a operovat rozptýleně v terénu, kde teploty padají pod minus třicet, se klasická obranná odpověď staví mnohem hůř.

Arktická strategie Pentagonu z roku 2024 to říká otevřeně: cílem je demonstrovat bojeschopné kapacity a schopnost rychle reagovat na hrozby v Arktidě. Přeloženo do srozumitelného jazyka: ukázat, že americká přítomnost v regionu není papírová.

Jak na to reaguje Moskva

Přímý oficiální protest Kremlu k letošnímu Polar Dagger se v otevřených zdrojích zatím neobjevil. To ale neznamená, že Moskva mlčí. Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová v červnu 2026 obvinila NATO z militarizace Arktidy a prohlásila, že pokusy ignorovat ruské bezpečnostní zájmy v regionu „nezůstanou bez odpovědi“. Stejný tón udala už v lednu, kdy varovala před růstem napětí v arktickém prostoru.

Ruská rétorika je konzistentní: jakákoli západní vojenská aktivita v Arktidě je podle Moskvy provokací. Jenže právě tato rétorika prozrazuje, kde tlačí bota. Kreml dlouhodobě investoval do arktické infrastruktury (základen, ledoborců, radarů) s předpokladem, že Arktida zůstane prostorem, kde má převahu. Americké speciální síly čtyři kilometry od ruského území tento předpoklad narušují. Ne proto, že by hrozily invazí na Big Diomede, ale proto, že ukazují schopnost být kdykoli a kdekoli v prostoru, který Moskva považuje za svůj dvorek.

Není to jen Aljaška, NATO cvičí totéž v Evropě

Polar Dagger není izolovaná akce. Zapadá do širšího vzorce, který se táhne od Beringova průlivu přes severní Skandinávii až po Pobaltí. V srpnu a září 2025 proběhlo ve Finsku cvičení Southern Griffin 25, největší cvičení speciálních sil na finské půdě, s asi 1 600 vojáky z devíti členských států NATO. Organizoval ho finský pluk Utti Jaeger a scénář počítal s národní i kolektivní obranou.

Na východním křídle Aliance spojenecké síly trvale slouží, cvičí a procvičují rychlé posily. Logika je stejná jako u Polar Dagger: ukázat, že článek 5 Washingtonské smlouvy není jen text na papíře, ale schopnost dostat správné lidi na správné místo ve správný čas. Pro Česko jako člena NATO to znamená, že bezpečnostní architektura, na které závisí i naše obrana, se testuje a posiluje na všech osách, od Baltu po Beringův průliv.

Odstrašení, které nelze přečíst předem

Nejpozoruhodnější na Polar Dagger 2026 není samotná vzdálenost čtyř kilometrů od Ruska. Je to kombinace faktorů, která z tohoto cvičení dělá typ hrozby, proti němuž se obtížně staví předem připravená odpověď. Malé, vysoce mobilní týmy. Extrémní prostředí, které vyřadí každého, kdo v něm neumí operovat. Vícebodové rozmístění podél stovek kilometrů pobřeží. A hlavně nepředvídatelnost. Kreml může sledovat satelity, odposlouchávat komunikaci, analyzovat vzorce. Ale když se zelené barety a Navy SEALs naučí měnit bod nasazení, tempo i způsob infiltrace pokaždé jinak, žádný algoritmus jim nepomůže.

Na Little Diomede žije necelá stovka lidí, převážně původních Inupiatů. Americká armáda s nimi koordinuje každý krok cvičení. Čtyři kilometry odtud stojí ruská vojenská stanice na Big Diomede, kde nežije nikdo kromě vojáků. Ten kontrast říká o obou přístupech k Arktidě víc než jakýkoli strategický dokument.