Rok po summitu na Aljašce je jasné, proč Putin a Trump pili čaj 40 minut a pak odešli každý jinam. Klíčem je Ukrajina

Zdvořilá kulisa summitu v Anchorage, úsměvy, podání rukou, Putinova anglická poznámka „A příště v Moskvě“, zakryla fakt, který se naplno odhalil až v následujících měsících. Spor mezi Washingtonem a Moskvou se netýkal tempa mírového procesu ani formátu jednání. Týkal se samotné existence Ukrajiny v podobě, kterou Kyjev a Evropa považují za přijatelnou. Trump po summitu řekl větu, která zněla jako diplomatická fráze, ale zpětně funguje jako diagnóza: „Žádná dohoda, dokud není dohoda.“ Žádná dohoda nebyla. A rok poté je zřejmé, že ani být nemohla.

Co se na Aljašce skutečně stalo

Summit trval jeden den. Obraz dvou lídrů u čaje, čtyřicet minut zdvořilé konverzace, po níž každý odešel svým směrem, vystihuje atmosféru přesněji než jakýkoli diplomatický protokol. V oficiálním přepisu společného vystoupení není zmínka o konkrétním průlomu. Putin mluvil o „kořenech problému“ a „spravedlivé rovnováze bezpečnosti v Evropě“. Trump zdůrazňoval, že proces pokračuje a že bude volat Zelenskému i spojencům v NATO.

Bílý dům schůzku okamžitě zarámoval jako součást širšího procesu, nikoli jako místo, kde se měl podepsat mír. Americký ministr zahraničí Marco Rubio a zvláštní vyslanec Keith Kellogg v následujících dnech opakovali, že bez Ukrajiny u stolu nemůže vzniknout plná mírová dohoda. Anchorage byl test pozic. A test dopadl jasně: pozice jsou neslučitelné.

Dva příběhy jednoho summitu

Skutečný problém se ukázal až v měsících po Anchorage. Moskva začala budovat narativ, který ruská diplomacie nazvala „duchem Anchorage“. Šlo o tvrzení, že na summitu vzniklo jakési porozumění, že se ukrajinské síly stáhnou ze zbytku Donbasu výměnou za zmrazení fronty jinde, že Washington omezí dodávky zbraní. Lavrov v červnu 2026 veřejně prohlásil, že Spojené státy neplní to, co bylo v Anchorage údajně dohodnuto.

Odpověď přišla ostrá. Rubio v červnu 2026 výslovně popřel, že by v Anchorage existovala jakákoli dohoda. Byl tam návrh, řekl. Žádná dohoda.

Tenhle roční rozpad výkladů zpětně osvětluje, co se na Aljašce odehrálo. Obě strany odcházely s vlastní verzí. Washington viděl nedokončený proces. Moskva viděla zárodek ústupků, které se nikdy nenaplnily. Analytici nezávislé Meduzy to v červenci 2026 shrnuli přesně: „duch Anchorage se definitivně rozplynul“.

Proč Ukrajina zůstává neřešitelným jádrem

Srovnání s jinými Trumpovými diplomatickými pokusy ukazuje, kde leží rozdíl. V případě Íránu a Hormuzského průlivu Bílý dům skutečně doručil podepsané memorandum o porozumění, průliv se znovu otevřel, boje se zastavily. Analytici z Council on Foreign Relations sice upozorňují, že šlo spíš o příměří a šedesátidenní proces než o hotový mír, ale existoval text. Existoval podpis.

U Ukrajiny je problém strukturálně jiný:

• Území. Rusko požaduje uznání kontroly nad částmi Ukrajiny, které vojensky drží. Kyjev to odmítá.
• Bezpečnostní architektura. Moskva chce Ukrajinu mimo NATO a s omezenou suverenitou v bezpečnostní politice. Pro Evropu je to nepřijatelné.
• Nepřítomnost Kyjeva. V Anchorage seděli dva prezidenti. Ten třetí, Zelenskyj, u stolu chyběl. A bez něj nelze rozhodnout o osudu jeho země.

Minskými dohodami z roku 2015 to už Evropa jednou zkusila. Minsk měl alespoň text, konkrétní „soubor opatření“ podepsaný kontaktní skupinou. Anchorage neměl ani to. A dopadl stejně: dvě strany, dvě interpretace, žádný výsledek.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Selhání Anchorage urychlilo posun, který začal už dříve: Evropa přebírá stále větší díl odpovědnosti za obranu Ukrajiny. NATO v červenci 2025 oznámilo model, v němž evropské státy a Kanada financují americké zbraně pro Ukrajinu, fakticky menší přímá zátěž pro Washington, větší pro evropské rozpočty.

Čísla mluví jasně. Evropská komise pro rok 2026 počítá s podporou Ukrajiny až do výše 45 miliard eur, z toho 16,7 miliardy jako rozpočtová pomoc a 28,3 miliardy na obranné kapacity. Česká republika v roce 2025 odvedla do rozpočtu EU 68,4 miliardy korun. Přesný přepočet, kolik z unijní podpory Ukrajině platí český daňový poplatník, ministerstvo financí nezveřejňuje, ale tlak na české obranné výdaje roste.

Premiér Fiala čtyři dny po summitu mluvil o nutnosti bezpečnostních záruk pro Ukrajinu a dalšího sankčního balíku pro případ, že Putin nebude ochoten válku ukončit. Anchorage tak paradoxně posílil evropskou soudržnost, právě tím, že selhal.

Diagnostika, ne diplomacie

Rok odstupu umožňuje říct to, co bezprostředně po summitu říct nešlo. Anchorage nebyl mírovou konferencí. Byl diagnostikou. Ukázal, že spor mezi Washingtonem a Moskvou není o podmínkách míru, ale o tom, zda má po válce existovat Ukrajina jako suverénní stát v dosavadním smyslu. Dokud trvá tento rozpor, žádný summit, ani případný druhý, třeba v Moskvě, nemůže doručit víc než zdvořilou kulisu.

Pokud se Putin s Trumpem znovu sejdou, tři věci rozhodnou, zda to bude jiné než Anchorage: písemný rámec na stole, Ukrajina u stolu a bezpečnostní záruky, které nejsou jen slova. Bez nich zbude zase jen čaj a dvě verze toho, co bylo řečeno.