Aritmetika jde proti ruské PVO. Desítky let cvičila střelbu na letadla, teď střílí rakety za miliony na drony za pár tisíc

Ruská protivzdušná obrana patří k nejhustším na světě. Její kořeny sahají do roku 1948, kdy Sovětský svaz zřídil PVO jako samostatnou složku armády s jediným úkolem: chránit průmyslová centra, vojenské základny a velká města před strategickými bombardéry. Celé desetiletí za desetiletím se architektura zdokonalovala proti letadlům, řízených střelám a balistickým raketám, cílům, které stojí desítky až stovky milionů dolarů za kus. Jenže válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, přinesla protivníka, na kterého tato architektura nebyla dimenzovaná: roje levných bezpilotních prostředků, jejichž síla nespočívá v technologické vyspělosti, ale v ceně a množství.

Raketa za 30 milionů na cíl za devět tisíc

Jádro problému se dá vyjádřit jedním zlomkem. Interceptor 48N6, používaný systémy S-300 a S-400, stojí podle veřejně dostupných odhadů Missile Defense Advocacy Alliance kolem 1,3 milionu dolarů, tedy zhruba 30 milionů korun. Proti němu stojí ukrajinský FPV dron, jehož výrobní cena se pohybuje kolem 360 dolarů, necelých devět tisíc korun. I íránský Šáhid, který Rusko používá pod označením Geraň-2 a který Ukrajina nasazuje ve vlastních modifikacích jako útočný prostředek, vyjde odhadem na 20 až 50 tisíc dolarů. Poměr nákladů je tedy v nejextrémnějším případě 1 : 3 600 a i v tom příznivějším zhruba 1 : 25.

Obránce přitom nebrání cenu dronu. Brání rafinerii, sklad munice, letiště nebo velitelské stanoviště, kde škoda z jediného zásahu může dosáhnout stovek milionů. Právě proto se drahá střela odpálí, protože alternativa je ještě dražší. Ale právě proto je ta aritmetika tak krutá.

Tři vrstvy, které nestačí

Ruská protivzdušná obrana funguje ve vrstvách. Vnější deštník tvoří systémy S-400 Triumf s dosahem přes 400 kilometrů a výškovým dosahem kolem 30 kilometrů, určené primárně proti letadlům, balistickým a řízeným střelám. Střední pásmo pokrývá Buk-M2/M3 s dosahem kolem 70 kilometrů. A vnitřní ochranu konkrétních objektů zajišťují systémy krátkého dosahu: Tor-M2 s dosahem do 16 kilometrů a Pancir-S1 kombinující střely 57E6 s dvouhlavňovým 30mm kanonem.

Tor-M2 je z celé sestavy nejblíže tomu, co by se dalo nazvat protidronovým „hasičákem“: nese až 16 střel 9M338, dokáže sledovat a napadat čtyři cíle současně a je konstruován pro nízkoletící a malé objekty. Pancir zase nabízí kanónovou palbu jako levnější alternativu k raketám. Jenže i tyto systémy stojí řádově víc než cíle, které ničí, a hlavně, jejich zásoby střel nejsou nekonečné.

Analytici britského think-tanku RUSI v srpnu 2026 popsali rostoucí přetížení ruské PVO. Systémy Pancir a Tor nesou stále větší díl obrany proti dronům, zásoby munice jsou pod tlakem a Rusko je nuceno přesouvat protivzdušné prostředky hlouběji do vlastního území, aby chránilo kritickou infrastrukturu. Hlavní konstruktér Panciru přitom už v roce 2020 hovořil o vývoji menší střely proti minidronům s dosahem 5 až 7 kilometrů, která by umožnila nést až 48 kusů na jednom vozidle místo standardních 12. Samotná existence tohoto projektu je nepřímým přiznáním, že původní munice je na masové roje dronů příliš drahá.

Stovky sestřelů, a přesto hoří

Čísla z léta 2026 ukazují obě strany mince. 6. června ruské ministerstvo obrany oznámilo zničení 339 ukrajinských dronů za pouhých 13 hodin. O dva měsíce později, 16. srpna, Moskva tvrdila, že přes noc zlikvidovala 822 bezpilotních prostředků. Jsou to impozantní čísla, která ale nelze nezávisle ověřit; veřejně dostupná jsou především ruská oficiální hlášení a potvrzené dopady na zemi.

A právě ty dopady vypovídají o tom, že i vysoký počet sestřelů nestačí. Agentura AP ve stejném období doložila požár obřího skladu společnosti Wildberries u Podolsku a útok na ropný uzel v Nižněkamsku v Tatarstánu, stovky kilometrů od frontové linie. Ukrajině k politickému a ekonomickému efektu stačí, aby proniklo jen několik dronů z každé vlny. Jeden zásah rafinerie způsobí škodu, jejíž oprava trvá měsíce. Jeden hořící sklad munice znamená ztrátu tisíců tun materiálu. Obránce musí uspět pokaždé. Útočníkovi stačí uspět občas.

Nejde jen o Rusko

Cenová asymetrie mezi levným útokem a drahou obranou není výlučně ruský problém, je to strukturální výzva moderní protivzdušné obrany jako takové. Americké námořnictvo to zažilo v Rudém moři při obraně proti útokům jemenských Húsíů. Podle zprávy Kongresové výzkumné služby (CRS) dosáhly výdaje na munici téměř miliardu dolarů, přičemž americký námořní institut USNI vyčíslil, že obnova 220 vypálených střel SM-2, SM-3 a SM-6 by stála přes 500 milionů dolarů. Drony Húsíů přitom stály od 2 000 do 20 000 dolarů za kus.

Pro srovnání: ani moderní systém IRIS-T SLM, který v červnu 2026 převzalo Estonsko a který s dosahem kolem 40 kilometrů a výškovým stropem 20 kilometrů chrání vzdušný prostor proti letadlům i střelám, není určen jako rutinní levný nástroj proti každému dronu. Sám výrobce Diehl Defence ho označuje za „poslední instanci“ proti bezpilotním prostředkům. Tor-M2 je v tomto ohledu blíže specializaci na malé cíle, ale za cenu kratšího dosahu a menší flexibility.

Právě proto NATO v červenci 2026 oznámilo investice přesahující 40 miliard dolarů do protidronových schopností během pěti let. Česká armáda není výjimkou. Koncepční dokument CAFDC 2035 počítá s rozvojem C-RAM a C-UAS jako samostatné schopnosti, ministerstvo obrany v březnu 2026 představilo český protidronový interceptor Chaser vyvíjený kolínskou firmou U&C a české vrtulníkové jednotky už procvičují postupy proti dronům při ochraně polského vzdušného prostoru na východním křídle Aliance.

Válku ve vzduchu vyhraje ten, kdo vydrží déle

Ukrajina mezitím hledá vlastní odpověď na tutéž rovnici, jen z opačné strany. Podle National Defense Magazine už v jednom ukrajinském armádním sboru tvoří interceptorové drony 70 % všech záchytů vzdušných cílů. Tyto levné stíhací bezpilotníky stojí 3 000 až 5 000 dolarů a dokážou sestřelit Šáhid za zlomek ceny klasické rakety země-vzduch. Je to přesně opačný ekonomický model: místo drahé střely na levný cíl nasadíte levný efektor na dražší cíl.

Elektronický boj sice část dronů vyřadí bez jediného výstřelu, ale útočníci své stroje průběžně upravují proti rušení a elektronický boj sám o sobě neodstraní potřebu fyzicky zničit ty drony, které rušením projdou. Vrstvená obrana zvyšuje pravděpodobnost zásahu, ale nesnižuje její cenu; americký Kongresový rozpočtový úřad odhaduje, že komplexní vrstvená ochrana jediné základny proti malým dronům by stála kolem 74 milionů dolarů s dalšími pěti miliony ročně na provoz.

Válku ve vzduchu nad Ukrajinou nakonec nerozhodne nejlepší raketa ani nejchytřejší radar. Rozhodne ji ten, kdo dokáže udržet levnější obranu v provozu déle, než protivník dokáže vyrábět levný útok. A právě v této disciplíně ruská PVO, navzdory hustotě, tradici a objemu, zatím prohrává na body.