Trump bouchl do stolu a ukončil jednání s Íránem. Chce ho ekonomicky udusit, věří, že sám přileze a bude prosit o mír

Stalo se to v Oválné pracovně, před kamerami, bez diplomatických obálek. Donald Trump řekl novinářům, že Spojené státy s Íránem nemají naplánovaná žádná jednání, a Bílý dům odkázal na jeho slova jako na oficiální pozici. O den později, 19. srpna, Trump připustil jen neurčité „možná v určitém bodě“ a zmínil „drakonické sankce“. Diplomatická linka, která se budovala od jara přes prostředníky včetně kurdského prezidenta Nečirvána Barzáního a vedla až k neoficiálnímu kanálu s velením Revolučních gard, byla veřejně zmrazena. Washington přepnul do režimu, který sám nazývá „maximální tlak“, a tentokrát ho myslí vážněji než kdykoli předtím.

Šedesát dní, které nikam nevedly

Memorandum podepsané 17. června 2026 vypadalo jako průlom. Bílý dům ho oslavoval jako „America First v akci“. Írán se měl zavázat k bezpečnému průjezdu obchodních lodí Hormuzským průlivem, k ukončení obohacování uranu a k návratu pod ověřitelný mezinárodní dohled nad jaderným programem. Šedesát dní mělo stačit na rozpracování detailů.

Nestačilo. Podle AP nebyl k 17. srpnu vidět kompromis ani na Hormuzu, ani v jaderné otázce; detailní jednání o obohacování uranu zjevně pořádně nezačala. Bílý dům navíc tvrdí, že Teherán memorandum porušil už 6.–7. července útoky na neutrální obchodní lodě v průlivu. Mezinárodní agentura pro atomovou energii v červnu uvedla, že nedokáže potvrdit aktuální stav zásob obohaceného uranu ani to, zda Írán obohacování skutečně pozastavil. Jinými slovy: ani vojenská, ani jaderná část dohody se nepohnula kupředu. Trump z toho vyvodil důsledek.

Arzenál ekonomického tlaku

Formulace „ekonomicky udusit“ není jen rétorika. Za ní stojí konkrétní sada nástrojů, kterou Washington buduje od počátku druhého Trumpova mandátu. Základem je prezidentské memorandum NSPM-2 z února 2025, které stanoví jasný cíl: stlačit íránský export ropy k nule. Včetně dodávek do Číny.

Co to znamená v praxi:

• Stínová flotila. Americké ministerstvo financí v únoru 2026 uvalilo sankce na více než 30 osob, firem a plavidel napojených na íránský ropný export. V červenci přišla další vlna, přes 50 entit kolem sítě Mohammada Hosseina Šamcháního, včetně tankerů, zprostředkovatelů a nastrčených firem.
• Rušení výjimek. OFAC 7. července zrušil červnovou licenci, která dočasně povolovala prodej íránské ropy a petrochemie. Washington i krátké uvolnění zase rychle zavřel.
• Pojišťovny, přístavy, banky. Tlak nesměřuje jen na Írán, ale na každého, kdo s ním obchoduje. Ministerstvo financí mluví o tažení proti stínovému bankovnictví, kryptokanálům a dokonce proti „mýtnému“, které Írán vybírá za průjezd Hormuzem.
• Exportní kontroly. Omezení technologií a komponent, které by Teherán mohl využít pro zbrojní nebo jaderný program.

Nejde o jeden úder, ale o systematické škrcení příjmů. A vedle ekonomického tlaku stojí vojenská hrozba. Trump 27. července řekl Axiosu, že pokud diplomacie selže, je připraven vrátit se k „velmi silné vojenské akci“. Po červencových útocích na lodě v průlivu USA skutečně znovu udeřily na cíle v Íránu.

Proč to nemusí stačit

Sankce umějí bolet. Zprávy americké Kongresové výzkumné služby (CRS) dokumentují, že předchozí kola „maximálního tlaku“ způsobila Íránu výrazné ekonomické škody: propad exportu ropy, inflaci, znehodnocení měny. Jenže CRS zároveň upozorňuje na něco podstatného: sankce v minulosti spíš posílily íránské tvrdé jádro, než aby ho zlomily. Režim se naučil obcházet omezení přes stínové flotily, čínské „teapot“ rafinerie a neformální finanční kanály.

Paralely s jinými zeměmi nejsou pro Trumpovu sázku povzbudivé. Severní Korea čelí jedněm z nejtvrdších sankčních režimů na světě, a od roku 2019 odmítá jednat o denuklearizaci, zatímco svůj jaderný arzenál rozšiřuje. Venezuela je pod americkými sankcemi roky, aniž by došlo k politickému zlomu, který Washington požadoval. Ekonomický tlak je účinný nástroj poškození, ne spolehlivý nástroj kapitulace.

Co je v sázce za Hormuzem

Hormuzský průliv není jen íránský problém. V roce 2025 jím prošlo téměř 15 milionů barelů ropy denně, je to exportní tepna Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Kuvajtu, Kataru i Iráku. Podle Mezinárodní energetické agentury jsou alternativní objízdné kapacity jen 3,5 až 5,5 milionu barelů denně. Jakékoli delší narušení znamená cenový šok.

Trhy to už cítí. Po červnovém příměří cena ropy Brent spadla k 68 dolarům za barel. Po porušení příměří v červenci vyskočila zpět na 77 dolarů. Když Trump 18. srpna oznámil konec jednání, Brent stál na 89,15 dolaru. Pro Česko je dopad hlavně nepřímý: republika v roce 2025 dovážela ropu především z Ázerbájdžánu, Norska, Kazachstánu a Saúdské Arábie, na íránské ropě přímo závislá není. Ale globální cena ropy se promítá do cen pohonných hmot i u českých pump bez ohledu na to, odkud ropa fyzicky přiteče.

Sázka bez záruky

Trumpova strategie stojí na předpokladu, že íránský režim přežívá z ropných příjmů, a když mu je Washington utne, bude muset přijít a přistoupit na americké podmínky. Bezpečný průjezd Hormuzem, konec cesty k jaderné zbrani, zákaz obohacování uranu, návrat pod mezinárodní dohled. Podle nás je to logika, která dává smysl na papíře, ale v praxi naráží na to, že Teherán historicky reaguje na maximální tlak maximálním vzdorem, a má v tom třicet let zkušeností.

Nejpravděpodobnější scénář teď není ani rychlá dohoda, ani otevřená válka. Je to vleklý mezistav: sankce, incidenty v průlivu, vzkazy přes prostředníky, občasné vojenské údery a pomalu rostoucí cena ropy. Trump sám 19. srpna nevyloučil, že se k jednáním „možná někdy“ vrátí. Otázka není, jestli Írán ekonomický tlak pocítí, to pocítí jistě. Otázka je, jestli ho pocítí dost na to, aby přišel prosit. Historie podobných sázek naznačuje, že odpověď není tak jednoduchá, jak by si Washington přál.