Kunersdorf: Den, kdy Rusové odolali nejlepší armádě v Evropě. Za 6 hodin smazali 2/5 všech sil

Dne 12. srpna 1759 se východně od Frankfurtu nad Odrou odehrál střet, který dodnes platí za nejhorší porážku jednoho z nejslavnějších vojevůdců novověku. Pruská armáda, považovaná dobovými autoritami za snad nejdisciplinovanější a nejlépe vycvičené vojsko celého 18. století, narazila na obranu, která její nejsilnější zbraň, šikmý útok po vzoru triumfu u Leuthenu, obrátila proti ní samotné. Výšiny, rokle, mokřiny a soustředěné baterie udělaly z pruského manévru past. A spojenci, kteří tu past nastražili, věděli přesně, co dělají.

Kdo stál proti komu

Na spojenecké straně velel ruský generál Pjotr Saltykov armádě čítající přibližně 41 000 Rusů. Doplnil ho rakouský sbor Ernsta Gideona von Laudona o síle asi 18 500 mužů, dohromady zhruba 59 500 vojáků. Proti nim stál Fridrich II. s 49 000 až 50 900 Prusy pod svým osobním velením.

Číselná převaha spojenců nebyla drtivá, ale rozhodující rozdíl ležel jinde. Saltykov si vybral bojiště sám. Výšiny Mühlbergy, velký Spitzberg, hluboký průsek Kuhgrund a zatarasené přístupy vytvořily terén, který systematicky dusil právě to, v čem Prusové vynikali: rychlý boční pochod a soustředěný úder do jednoho bodu nepřátelské linie. Navíc spojenci disponovali hustší dělostřeleckou masou, odhadem kolem osmi děl na tisíc mužů oproti pruským pěti.

Šest hodin, které zlomily armádu

Pruští vojáci vstoupili do rozhodujícího dne už vyčerpaní. Stáli 48 hodin pod zbraní, absolvovali dva noční pochody a žili prakticky jen z chleba a vody. Přesto vyrazili kolem druhé hodiny ranní.

Rozhodující dělostřelecká příprava začala kolem 11.30, kdy 50 až 60 těžkých pruských děl zahájilo palbu. Do 14. hodiny se zdálo, že Fridrichova metoda opět funguje. Prusové prorazili východní úsek spojeneckého postavení, dobyli Mühlbergy a ukořistili kolem 70 nepřátelských děl. Fridrich uvěřil, že rozloží i zbytek linie.

Jenže od 14. hodiny se boj zadrhl. Kuhgrund, hluboká rokle mezi dobytými Mühlbergy a velkým Spitzbergem, rozkouskoval pruské formace. Za ním čekaly čerstvé zálohy, připravené baterie a Laudonovy pluky. Kolem 15. hodiny přesunul Laudon na radu spojeneckého velení šest císařsko-královských pěších pluků k výborně umístěné baterii na výšině, kde se právě lámala bitva. Pruská pěchota, unavená a roztrhaná terénem, narážela vlnu za vlnou na obranu, která měla hloubku, o jaké Fridrich nevěděl, nebo ji podcenil.

Po 18. hodině už nešlo o organizovaný boj. Šlo o rozpad. Pruská sestava se rozložila a začal neřízený ústup.

Cena jednoho odpoledne

Historiografie uvádí pruské ztráty v rozmezí 18 609 až 20 700 mužů, mrtvých, raněných, nezvěstných, zajatých i rozptýlených vojáků, kteří po bitvě zmizeli z bojeschopné sestavy. K tomu 172 děl. Při výchozí síle kolem 50 000 mužů to představuje téměř dvě pětiny celé armády smazané za zhruba šest hodin aktivního boje.

Spojenecké ztráty nebyly zanedbatelné, přibližně 16 332 mužů, z toho 14 031 Rusů a 2 301 Rakušanů. Ale menší pruská armáda přišla o větší podíl sil, o téměř veškeré dělostřelectvo a především o soudržnost. Fridrich sám po bitvě napsal zoufalý dopis, v němž tvrdil, že „všechno je ztraceno“, a dočasně předal velení generálu Finkovi. Tradovaná legenda říká, že ho od smrti zachránila tabatěrka, která zastavila kulku; primární potvrzení se ale v dostupných pramenech nepodařilo dohledat.

Proč vítězové nešli na Berlín

Nabízí se otázka, proč tak drtivé vítězství neznamenalo konec Pruska. Důvodů bylo několik. Spojenci sami utrpěli těžké ztráty. Zásobovací linie byly natažené. A především, spolupráce mezi ruským a rakouským velením vázla. Podle Deutsche Biographie chtěl Laudon rozhodnější pronásledování, ale mezi spojenci ho neprosadil.

Fridrich se mezitím vzpamatoval rychleji, než kdokoli čekal. Už za čtyři dny po katastrofě disponoval znovu asi 32 000 muži a 50 děly; rozptýlení vojáci se vraceli k praporům. Válka pokračovala ještě čtyři roky. Skončila až v roce 1763 a Prusko si nakonec udrželo Slezsko, o které se celý konflikt vedl.

Pro habsburskou monarchii, a tím i pro české a moravské zázemí, znamenal Kunersdorf krátkodobé odlehčení. Fridrich po porážce musel opustit tempo ofenzívy v Sasku i ve Slezsku a v závěru kampaně 1759 už nedokázal diktovat vývoj na habsburské frontě.

Kde končí učebnice a začíná realita

Kunersdorf je v dějinách vojenství přesným protipólem Leuthenu. Tam Fridrich provedl šikmý útok na otevřeném terénu, skrytým bočním pochodem, s hodinářskou přesností a zvítězil brilantně. Tady stejný princip narazil na rokle, stísněný prostor, soustředěné baterie a obranu budovanou přímo proti této metodě. Jak shrnuje encyklopedický přehled pruské taktiky, po roce 1758 už nepřišly další Rossbachy a Leutheny.

Rusové a Rakušané u Kunersdorfu nezvítězili počtem. Zvítězili tím, že Fridrichovi vnutili bojiště, tempo i hloubku obrany. A ukázali něco, co platí dodnes: ani ta nejlepší armáda nemůže vyhrát, když protivník určuje pravidla hry.