Ukrajinci vytvořili nový rekord, za měsíc udeřili na ruské rafinérie 21krát. Kreml trpí, má rekordní nedostatek paliva

V Moskvě se vrátily fronty u čerpacích stanic, některé pumpy prodávaly jen naftu, jiné byly zavřené úplně. Řidiči stáli v kolonách dlouhých kolem kilometru a na jedno auto dostali nanejvýš 30 až 60 litrů podle sítě. Ukrajina přitom Rusku nebere ropu jako takovou, systematicky mu rozbíjí schopnost proměnit ji v použitelná paliva pro ekonomiku, logistiku i armádu. A čísla ukazují, že tahle strategie funguje.

Rekord za rekordem: od 17 přes 18 k 21 úderům

Sčítání Bloombergu z veřejných vyjádření obou stran konfliktu ukazuje jasnou eskalační křivku. V květnu 2026 Ukrajina zasáhla 17 rafinérií, v červenci 18. Srpen přidal další tři a posunul laťku na nejméně 21 útoků za jediný kalendářní měsíc.

Nejde přitom o náhodné zásahy na periferii. Mezi srpnovými cíli figurují klíčové závody: permská rafinérie, sedmá největší v Rusku, NORSI v Nižním Novgorodu jakožto druhý největší producent benzínu v zemi, Slavněfť-JANOS v Jaroslavli, TANECO v Tatarstánu, Saratov, Afipskij i Ilskij. Ukrajinský generální štáb navíc potvrdil zásahy na Bašněfť-Novoil a Novokujbyševsk. A do srpnových dodávek se propsaly i útoky z úplného konce července na rafinérie v Rjazani a Volgogradu, které zásobují přímo Moskvu a její okolí.

Prezident Zelenskyj 10. srpna veřejně popsal přenastavení priorit dronové kampaně a zmínil zásah cíle u Tobolska, více než 2 500 kilometrů od ukrajinských hranic. Agentura AP ve stejném období zaznamenala čtyři útoky na rafinérie během pouhých tří dnů. Tempo je bezprecedentní.

Rafinace na dvacetiletém minimu

Čísla, která za srpnem stojí, jsou tvrdá. Podle dat Bloombergu a analytické firmy EA Analytics kleslo ruské zpracování ropy na zhruba 3,8 milionu barelů denně. Pro srovnání: v letech 2020 až 2025 se Rusko ve stejném období pohybovalo na 5,3 až 5,6 milionu barelů denně. Chybí tedy přibližně 1,5 až 1,7 milionu barelů denně rafinačního výkonu, propad o 28 až 31 procent. Jde o více než dvacetileté minimum.

Podle Reuters průměrná srpnová výroba benzínu dosahovala kolem 90 tisíc tun denně při letní poptávce 115 tisíc tun. Na konci měsíce už to bylo jen 80 tisíc tun, pouhých 70 procent toho, co ruský trh spotřebuje. Ani dovozy situaci nezachránily. Námořní dodávky z Indie a Jižní Koreje činily v srpnu asi 270 tisíc tun, z Běloruska přišlo dalších 150 tisíc tun benzínu. I po započtení všech dovozů a platného zákazu vývozu benzínu se celkové dodávky na domácí trh vyšplhaly jen na přibližně 85 procent poptávky. Deficit zůstává reálný a hmatatelný.

Kreml reaguje, ale nestíhá

Moskva sahá po stále razantnějších opatřeních. Zákaz vývozu benzínu a části dalších paliv platí od 1. srpna 2026 do konce ledna 2027. Stát snížil kvalitativní požadavky na pohonné hmoty, čerpací stanice zavedly limity prodeje a Kreml tlačí na dovozy odkudkoli, kde je to logisticky možné.

Nejsilnější signál přišel 25. srpna. Putin podepsal dekret, který umožňuje dočasnou státní správu nad poškozenou kritickou infrastrukturou, pokud její vlastníci nezajistí ochranu nebo obnovu. Jinými slovy: Kreml už útoky na rafinérie nebere jako sérii izolovaných incidentů, ale jako systémový problém. Mluvčí Peskov navíc připustil, že firmy často nevěnovaly protidronové bezpečnosti dostatečnou pozornost.

Opravy zasažených závodů trvají různě dlouho. U saratovské rafinérie Reuters odhadoval návrat do provozu za dva až tři týdny. U permského závodu a NORSI po srpnových zásazích zdroje délku oprav nedokázaly určit. A v tom spočívá jádro problému: než se jeden závod opraví, přijde další úder.

Válka o hloubku, ne jen o frontu

Ukrajinská kampaň proti rafinériím mění charakter celého konfliktu. Nejde jen o frontové boje, ale o systematický tlak na uzly, které Rusku vyrábějí palivo, drží exportní trasy a zajišťují domácí stabilitu. V srpnu navíc drony zasáhly i exportní terminál Šešcharis v Novorossijsku, přístav dočasně přestal přijímat ropu, protože zásobníky byly plné a nakládka stála.

Pro Rusko to znamená nepříjemné dilema: buď obětovat exportní příjmy ve prospěch domácího zásobování, nebo riskovat občanskou nespokojenost. Zatím volí první cestu: zákaz vývozu, dovozy za drahé peníze, administrativní upřednostňování domácího trhu. Ale každý další zasažený závod tuto rovnici zhoršuje.

Přímý fyzický nedostatek paliv v Česku z toho neplyne. Tlak se ale může přelévat do evropských cen ropných produktů, zejména pokud Rusko déle drží exportní omezení a vypadává další rafinační kapacita. Kanálem nejsou ceny surové ropy (tu Rusko stále může vyvážet), ale marže na hotových produktech, benzínu a naftě.

Proč Rusko rafinérie neubrání

Odpověď je překvapivě prostá: je na to příliš velké. Ruská rafinační infrastruktura je rozptýlená po obrovském území a ani posílení protivzdušné obrany nedokáže zacelovat všechny mezery. Ukrajina navíc opakovaně zasahuje stejné závody; jakmile se jeden vrátí do provozu, přijde další vlna dronů. Centrální rafinérie jako Rjazaň, Jaroslavl a NORSI mají přitom disproporční význam pro zásobování Moskvy a nejlidnatějších regionů, takže každý jejich výpadek bolí víc než zásah periferního závodu.

Kilometrové fronty u moskevských pump, limity na tankování a zavřené stanice, to není abstraktní statistika z válečného briefingu. Je to každodenní realita desítek milionů Rusů, kterou žádný Putinův dekret nedokáže přes noc vyřešit.