„Přestaňte se bát ruských jaderných zbraní.“ Polsko vyzvalo Západ, aby skončil s politikou usmiřování Kremlu

Není to výzva k ignorování hrozby. Je to výzva k tomu, aby strach z ní přestal určovat, kam až je Západ ochoten zajít. Sikorski, který je zároveň polským vicepremiérem, v článku odmítá logiku, podle níž nelze Rusko tlačit příliš tvrdě, protože by mohlo sáhnout k jadernému úderu. Právě tato logika podle něj Západ roky paralyzovala, a Kreml ji vědomě využíval. Den po publikaci textu, 28. srpna, Rusko odpálilo z kosmodromu Pleseck mobilní mezikontinentální raketu Jars. Načasování jako z učebnice jaderné signalizace. Jenže právě proti takovému zastrašování Sikorski mluví.

Co přesně Sikorski říká, a co ne

Polský šéf diplomacie netvrdí, že ruské jaderné zbraně neexistují nebo že riziko je nulové. Jeho argument je jiný: Západ si zvykl sám sebe odrazovat od razantnějších kroků pokaždé, když Moskva zamává jadernou kartou. Předčasná jednání, omezování dodávek zbraní Ukrajině, opatrné formulace, to všechno podle Sikorského vytváří prostředí, ve kterém Putin kalkuluje, že mu agrese projde.

V projevu v Atlantic Council Sikorski tuto linii formuloval ještě ostřeji: Putin útočí jen tehdy, když si myslí, že mu to projde. Ustupovat ze strachu z eskalace proto není opatrnost, je to pozvánka k další agresi. Zároveň odmítá i druhou oblíbenou výmluvu: že tlak na Rusko by mohl vést k rozpadu federace nebo k nástupu ještě radikálnějšího vedení. Historicky podle něj ruské porážky vedly spíš k reformám než k nekontrolovatelnému chaosu.

Nervózní konec srpna 2026

Sikorského text nevznikl ve vzduchoprázdnu. Poslední srpnový týden roku 2026 byl nabitý signály, které ukazují, jak napjatá je situace.

• 25.–27. srpna: Podle zdrojů RFE/RL šéf CIA navštívil Moskvu, aby Rusku předal varování před jakýmkoli útokem na pobaltské členské státy NATO. Estonský ministr zahraničí následně prohlásil, že nejlepším odstrašením je jednotné a silné NATO.
• 27. srpna: Sikorského článek vychází v The Economist.
• 28. srpna: Rusko provádí test mobilní mezikontinentální balistické rakety Jars z Plesecku. Analytik Pavel Podvig popisuje start jako ověření takticko-technických a letových parametrů. Kreml ale takové testy opakovaně využívá i jako demonstraci síly směrem k Západu, podobně jako květnový test rakety Sarmat, po němž Putin znovu připomněl svůj jaderný arzenál.

Sikorski se k samotnému testu z Plesecku veřejně nevyjádřil. Do jeho rámce ale zapadá přesně jako příklad toho, co kritizuje: Moskva vystřelí raketu, západní média napíšou o hrozbě jaderné války a politici začnou tlumit rétoriku. Právě tento cyklus chce Polsko přerušit.

Polsko není samo, ale mluví nejhlasitěji

Sikorského výzva není izolovaný výkřik. Polský premiér Donald Tusk už v lednu 2026 mluvil o nutnosti „stále silně tlačit na Rusko, včetně sankcí“. V červnu označil Rusko za největší, nejpřímější a dlouhodobou hrozbu a zdůraznil, že státy východního křídla NATO se musí připravovat. Strategicky jsou se Sikorskim zajedno. Rozdíl je v tónu: Tusk mluví koaliční řečí o sankcích a logistice, Sikorski útočí přímo na intelektuální základy appeasementu.

A Polsko není jediné, kdo mění tón. Tři dny před Sikorského textem, 24. srpna, koalice podporující Ukrajinu výslovně uvedla, že ji „nezodpovědné ruské hrozby“ neodradí a že zesílí vojenskou i sankční podporu. Německo potvrzuje další pomoc Ukrajině a podpořilo 21. balík unijních sankcí, který v červenci 2026 tvrdě zasáhl ruskou energetiku, finanční služby i kryptoměnové obcházení. Francie mluví o udržení a zesílení tlaku.

Posun je patrný. Otázkou zůstává, jestli je dostatečně rychlý.

Kde stojí Česko

Česká zahraniční politika se v tomto spektru řadí spíš k tvrdšímu křídlu. Ministr zahraničí Jan Lipavský už v květnu 2025 potvrdil pokračování muniční iniciativy a sankčního tlaku. Bezpečnostní strategie ČR označuje Rusko za zásadní hrozbu a upozorňuje na nutnost připravenosti, včetně scénáře, kdy by se Česko stalo součástí ozbrojeného konfliktu. Vízová a vstupní omezení pro občany Ruska a Běloruska zůstávají v platnosti i v srpnu 2026.

Česko tedy není v pozici, kterou Sikorski kritizuje. Ale jeho výzva se týká i Prahy, ne jako výtka, spíš jako připomínka, že tvrdší linie vyžaduje víc než rétoriku. Víc munice, silnější protivzdušnou obranu, důslednější postih obcházení sankcí, větší investice do vlastní obranyschopnosti.

Co by to znamenalo v praxi

Kdyby Západ skutečně opustil reflexní sebeomezování, důsledky by byly konkrétní: rychlejší a objemnější dodávky zbraní Ukrajině, tvrdší postih ruské stínové flotily tankerů, technologická spolupráce s ukrajinským obranným průmyslem a hlavně konec tlaku na Kyjev, aby přistoupil na předčasný kompromis za podmínek, které by odměnily agresi.

Polský argument zní kontraintuitivně, ale má svou logiku: vyšší riziko nevzniká z věrohodného odstrašení, nýbrž ze slabosti a nejasných signálů. Právě ty Moskvu historicky vedly k přesvědčení, že si může dovolit víc. Sikorski neříká „ignorujte jaderné zbraně“. Říká: nedovolte, aby jejich pouhá existence rozhodovala o tom, kde končí vaše odvaha.