Rusko změnilo postoj k válce a láme Ukrajině páteř. Exšéf izraelské rozvědky vysvětlil, proč Kyjev nemá šanci

Mezi těmito dvěma čísly leží příběh, který Jakov Kedmi, bývalý ředitel izraelského úřadu Nativ a dnes jeden z nejhlasitějších komentátorů postsovětského prostoru, popisuje jako cílené lámání ukrajinské páteře. Nejde přitom o zákopy na Donbase. Kedmi mluví o přístavech, mostech, dílnách, železničních uzlech a protivzdušné obraně. Tedy o všem, co drží Ukrajinu ekonomicky při životě a co umožňuje její armádě bojovat. Jak moc má pravdu, a kde přestřeluje?

Kdo je Kedmi a proč ho poslouchat opatrně

Jakov Kedmi vedl v letech 1992–1999 úřad Nativ, který vznikl v roce 1952 přímo pod kanceláří izraelského premiéra. Historicky působil uvnitř izraelské zpravodajské komunity se zaměřením na sovětský a postsovětský prostor; nešlo o Mosad, ale o specializovanou organizaci s hlubokým vhledem do regionu. Tato minulost dává Kedmiho slovům váhu, kterou běžný televizní komentátor nemá.

Jenže Kedmi dnes není úřadující bezpečnostní činitel. V roce 2023 ho Evropská unie zařadila na sankční seznam kvůli vazbám na Kreml a pravidelnému vystupování v ruské státní televizi. Jeho analýzy proto nelze číst jako hlas izraelské vlády ani jako neutrální zpravodajský rozbor. Jsou to teze člověka s reálnou expertizou, ale s jasným prokremelským profilem. S tímto vědomím stojí za to rozebrat, co říká, a konfrontovat to s daty.

Co Kedmi tvrdí: válka se přesunula z fronty na tepny

V jednom ze svých mediálních vystoupení Kedmi otevřeně formuloval tezi, že Rusko přestalo spoléhat jen na pomalé pozemní opotřebování ukrajinské armády. Podle něj Moskva přešla k systematickému ničení přístavní infrastruktury v Odeské oblasti, logistických uzlů, opravárenských dílen a mostů. Cílem není vylodit vojáky na pobřeží, ale odříznout Ukrajinu od Černého moře prostým zničením všeho, co umožňuje námořní obchod, a odrazením zahraničních rejdařů od vplouvání do zóny.

Kedmi to rámuje jako strategický posun: Ukrajina pro Evropu přestává být štítem a stává se „kufrem bez ucha“, příliš drahá na to, aby se držela, příliš komplikovaná na to, aby se pustila. V jeho maximální interpretaci Kyjev nemá šanci, protože:

• Protivzdušná obrana dochází munice rychleji, než ji Západ dodává.
• Přístavy jsou pod stálým tlakem raket a dronů.
• Exportní příjmy klesají, a tím i schopnost financovat válku.
• Logistické zázemí armády se tenčí s každým zásahem do železnice a skladů.

Co říkají data: ne kolaps, ale tvrdé ochromení

Fakta Kedmiho rámec částečně potvrzují, částečně korigují. Ještě 4. června 2026 ukrajinské ministerstvo infrastruktury hlásilo, že námořní koridor od září 2023 přepravil 200 milionů tun nákladu, z toho 118 milionů tun obilí. Šlo o živou, fungující tepnu, ne o mrtvou infrastrukturu.

O dva měsíce později už situace vypadala jinak. Reuters v srpnu 2026 popsal, že řada rejdařů zastavila plavby do Odeské oblasti, vývoz obilí se za dosavadní srpen propadl o 76 procent meziročně a Kyjev nabídl Moskvě moratorium na útoky v Černém moři. Přechod od fungujícího koridoru k de facto blokádě části provozu trval pouhých několik týdnů.

České ministerstvo zemědělství přitom už v dubnu 2026 upozorňovalo, že Ukrajina do konce března prodala jen 55 procent předpokládaného exportního potenciálu pšenice. Zranitelnost byla viditelná dávno před letním zostřením útoků.

Na straně protivzdušné obrany britský think-tank RUSI popisuje stejné symptomy, jaké zmiňuje Kedmi, jen bez fatalistického závěru. Rusko posílá několik masivních vln útoků týdně: stovky dronů, za nimi desítky střel s plochou dráhou letu a balistické střely. Ukrajinská PVO je dnes mnohem víc „západní“ než v roce 2022 (NASAMS, IRIS-T, SAMP/T, Patriot), ale hlavní slabina spočívá v zásobách střel. Většina předválečných sovětských systémů už dávno vyčerpala munici. Analytici RUSI ovšem zdůrazňují, že Ukrajina stále provozuje vrstvenou obranu a ničí většinu pomalejších dronů přes hluboké pásy krátkého dosahu. Nejde o automatickou kapitulaci, ale o rostoucí cenu každého odraženého útoku.

Co to znamená pro Česko a pro svět

Světové ceny pšenice v červenci 2026 podle indexu FAO vzrostly o 5,8 procenta meziměsíčně, právě kvůli obavám z narušení černomořského exportu. Do českých obchodů se takový šok nepřelije automaticky ve stejném týdnu; ČSÚ v červenci 2026 stále uváděl, že potraviny v Česku působily spíš protiinflačně. Tlak by se ale přeléval přes světové ceny obilí, krmiv a olejnin, a pokud by ochromení přístavů trvalo měsíce, dopad by narostl.

Česká vláda má přitom podporu Ukrajiny nastavenou dlouhodobě: program pomoci na roky 2026–2030 s roční alokací jedné miliardy korun a důraz na protidronovou obranu jako klíčovou bezpečnostní prioritu. Kedmiho teze paradoxně posiluje argument pro pokračování právě tohoto typu podpory: střely pro PVO, logistika, obnova infrastruktury.

Kedmiho verdikt versus realita

Moskva veřejně drží tvrdé podmínky pro jakákoli jednání: stažení ukrajinských vojsk z Donbasu a dalších požadovaných regionů, formální odmítnutí vstupu do NATO, neutralita a zrušení západních sankcí. Kedmi v podstatě říká, že Rusko tyto podmínky prosazuje ne u jednacího stolu, ale systematickým ničením schopnosti Ukrajiny fungovat jako stát. A právě tady jeho analýza přestřeluje. Data ukazují velmi vážné oslabení, periodické paralyzování klíčových exportních toků a rostoucí tlak na obranu, ale ne lineární kolaps. Ukrajina stále bojuje, stále vyváží a stále odráží většinu dronových útoků. Jenže dělá to za stále vyšší cenu.

Kedmi má pravdu v jednom: válka se přesunula z fronty na tepny. A právě tam se v létě 2026 rozhoduje víc než v zákopech.