Kreml se chlubil Zirkonem jako zázračnou zbraní, kterou nelze zastavit. Inženýři zjistili, že je to naleštěná bída

Prezident Putin v únoru 2019 před kamerami oznámil, že Rusko disponuje střelou schopnou letět rychlostí Mach 9 na vzdálenost přes tisíc kilometrů. Střela prý dokáže zasáhnout jakýkoli námořní i pozemní cíl a žádná protivzdušná obrana na světě ji nezastaví. Státní agentura TASS tvrzení opakovala jako fakt, domácí média ho přejala bez otazníku a Zirkon se stal jedním z pilířů kremelské rétoriky o technologické převaze. Jenže na konci srpna 2026 zveřejnila ukrajinská vojenská rozvědka DIU na portálu War&Sanctions kompletní technický rozbor střely, včetně interaktivního 3D modelu, rozpisu komponentů, seznamu sedmdesáti zapojených podniků a desítek jmen lidí z výroby. Výsledek je pro Kreml trapný.

Mach 9 existuje jen v Putinově projevu

Podle ukrajinské analýzy, která vychází ze zkoumání trosek i zachycených kusů, nejvyšší reálně zaznamenaná rychlost Zirkonu dosahuje Mach 6,8. Ne devíti. A ani tuto rychlost střela neudrží po celé trajektorii, v různých fázích letu klesá. Rozdíl mezi propagovaným a skutečným výkonem činí zhruba čtvrtinu, což u zbraně prodávané jako technologický průlom není drobná nepřesnost, ale systémové přehánění.

Pro srovnání: americký program AGM-183A ARRW, vzduch-země střela typu boost-glide, při testu veřejně potvrdil dosažení rychlosti vyšší než Mach 5, aniž by kolem toho Pentagon budoval auru nezastavitelnosti. Čínský DF-17, balisticko-kluzákový systém s dosahem kolem 1 500 kilometrů, je Pentagonem klasifikován jako střela s hypersonickým kluzákem, opět bez tvrzení, že ji nelze zachytit. Kreml si ovšem ze Zirkonu udělal propagandistický totem. A totemy se špatně konfrontují s realitou.

Malá hlavice, velká cena

Jedním z nejpřekvapivějších zjištění je hmotnost bojové hlavice. Zirkon nese zhruba 120 kilogramů výbušniny. Na střelu, která má být vlajkovou lodí ruského raketového arzenálu, je to pozoruhodně málo. Ukrajinská rozvědka sama nabízí srovnání s ruskou střelou S8000 Banderol, levnějším a konstrukčně jednodušším projektilem, jehož hlavice OFBCh-150 váží celkově přes 114 kilogramů a nese téměř 50 kilogramů trhaviny. Deklarovaná kapacita Banderolu přitom dosahuje až 150 kilogramů. Jinými slovy, i skromnější ruská střela unese víc než „zázračný“ Zirkon.

Konstrukční detaily prozrazují další kompromisy:

• Celá ocasní sekce je vyrobena z titanu, což zvyšuje výrobní náklady.
• Navedení kombinuje inerciální systém v pochodové fázi s aktivní radarovou hlavicí v závěrečném přiblížení, řešení funkční, ale závislé na palubním počítači Baget-83, standardním výpočetním komplexu ruských balistických střel, jehož spolehlivost není veřejně kvantifikována.
• Střela byla původně navržena pro vertikální odpalovače 3S14 na fregatách projektu 22350 a jaderných ponorkách. Na bojiště se ale dostala jinak.

Z moře na pevninu: improvizace místo strategie

Ruská Černomořská flotila ztratila během války na Ukrajině schopnost volně operovat v severní části moře. Ztráty lodí, hrozba ukrajinských námořních dronů a protilodních střel donutily Moskvu hledat alternativu. Výsledkem bylo narychlo přizpůsobení Zirkonu pro pobřežní raketový komplex Bastion-M, původně určený pro protilodní střely Onyx.

Praktický důsledek je dvojí. Odpaly z Krymu sice zkracují reakční čas ukrajinské obrany na pouhé minuty, ale zároveň se odpalovací infrastruktura sama stává cílem. V březnu 2026 ukrajinská rozvědka oznámila zničení odpalovače Bastion-M i se dvěma připravenými Zirkony na Krymu. Námořní zbraň přesunutá na souš se tak stala zranitelnou pozemním úderem, což je přesný opak toho, co měla „nezastavitelná“ střela symbolizovat.

Americké čipy v ruské „superzbraní“

Možná nejostudnější kapitola celého rozboru se týká součástek. Ukrajinská rozvědka identifikovala v Zirkonu mimo jiné programovatelný čip Altera Cyclone II EP2C5T144I8N od americké firmy Altera Corporation, dnes součásti Intelu, a mikrovlnný zesilovač TGA2704 od TriQuint Semiconductor, dnes spadající pod Qorvo. Obě firmy sídlí v USA. Obě podléhají americkým exportním kontrolám.

Nejde přitom o izolovaný případ. Databáze War&Sanctions dokumentuje americké komponenty i v dalších ruských střelách: v řízené střele Ch-101 figurují čipy od Intelu, Analog Devices a Texas Instruments, v Iskanderu-K díly od Renesas, Texas Instruments a Altery. Vzorec je jasný: ruský zbrojní průmysl je strukturálně závislý na západní elektronice, kterou získává přes síť prostředníků a reexporty přes třetí země.

Pro Česko to není abstraktní téma. Ministerstvo průmyslu a obchodu v dubnu 2026 zpřísnilo režim povolení pro vývoz zboží a technologií, které mohou posílit ruský obranný sektor. Finanční analytický úřad v červenci 2026 představil dvacátý balíček sankcí rozšiřující seznam zakázaných citlivých položek i sankcionovaných subjektů. Problém totiž nikdy nebyl jen v tom, co Česko vyváží do Ruska přímo, ale v tom, co přes třetí země skončí uvnitř ruské rakety.

Sestřelitelný „nezastavitelný“ Zirkon

Kremelská legenda o nezastavitelnosti dostala trhlinu už dávno před zveřejněním technického rozboru. 25. března 2024 média publikovala fotografie trosek střely identifikované jako Zirkon, sestřelené nad Kyjevem. A v únoru 2026 ukrajinské ministerstvo obrany přímo uvedlo, že systémy Patriot s raketami PAC-3 ničí i „nejnovější hypersonické střely Zirkon“. Stejný osud potkává i Kinžal, další ruskou zbraň s aurou nedotknutelnosti.

Neznamená to, že Zirkon je neškodný. Střela letící rychlostí přes Mach 6 zkracuje reakční čas obrany na jednotky minut a vyžaduje špičkovou vrstvu protivzdušné obrany, právě Patrioty a střely PAC-3, kterých Ukrajina nemá dost. Ale tvrzení, že ji „nelze zastavit“, je vyvrácené. Bojiště ho vyvrátilo.

Zirkon tak není zázračná zbraň. Je to drahá, rychlá střela s malou hlavicí, nafouklými parametry a americkými čipy uvnitř, prodávaná jako symbol ruské převahy, která ve skutečnosti dokumentuje závislost ruského průmyslu na technologiích protivníka. Naleštěná bída je přesný popis.