Rusové posílají pěchotu přes pole, kde nemá šanci přežít. Taktika u Pokrovsku nemá konce, Ukrajinci je kosí ve velkém

Artem Prybylnov, komunikační důstojník 155. mechanizované brigády, to popsal bez příkras: ruští útočníci jdou přes otevřené pole, nedojdou a umírají ještě v terénu, daleko od ukrajinských zákopů. Přesto další vlna vyráží. A pak další. Tato taktika se opakuje měsíce, bez přestávky, bez zjevného ohledu na ztráty. Vypadá to jako obětní rituál, jenže za ním stojí brutálně racionální logika, která Rusku fungovala už u Bachmutu a Avdijivky.

Pole smrti jako metoda

Pokrovský směr v Doněcké oblasti je dnes jedním z nejkrvavějších úseků fronty. Terén kolem města tvoří otevřená pole, přerušovaná úzkými lesními pásy a rozptýlenou zástavbou. Pro útočící pěchotu je to noční můra, žádný kryt, žádný stín, jen holá zem pod dohledem dronů.

Přesto ruské velení posílá skupiny vojáků právě tudy. Malé týmy tří až pěti mužů, někdy větší formace, se pokoušejí přeběhnout otevřený prostor a dostat se k lesíkům nebo okrajům obcí. Podle 7. sboru rychlé reakce ukrajinských výsadkových sil jde o systematický postup: útočníci se snaží proniknout mezi ukrajinskými pozicemi, zatáhnout se do krytu a tam čekat na další vlnu. Z pěti jich často projde jeden. Ten se pak ukryje ve sklepě nebo za zdí a stává se zárodkem dalšího tlaku.

Nejde o nahodilé sebevražedné výpady. Je to průzkum bojem, každá vlna odhalí, odkud Ukrajinci pálí, kde mají drony, kudy vedou logistiku. Na základě těchto informací pak přichází dělostřelecká palba a navazující síly. Studie amerického ministerstva obrany, která analyzovala ruský model u Bachmutu a Avdijivky, popisuje přesně tento cyklus: postradatelné útočné skupiny, vysoké ztráty, nalezení slabiny, další úder.

Proč Rusko nekončí

Prybylnov už v lednu 2026 popsal ruský přístup jednoduše: „Tlačit masou a neustále útočit.“ Ruské velení kompenzuje nedostatek manévrovací schopnosti a omezenou ochotu riskovat drahou techniku tím jediným, čeho má relativní dostatek, lidmi.

Na pokrovském směru se to projevuje zvlášť výrazně. Dronové prostředí je dnes tak husté, že obrněná vozidla i lehká technika se stávají snadným cílem ještě v týlu. Prybylnov v srpnu 2026 potvrdil, že Rusové už na tomto úseku nezvládají nasazovat techniku jako dříve. Motocykly a auta slouží maximálně k rychlému přesunu pěchoty do přední zóny, a často končí zničené dřív, než dojedou.

Taktika je pro útočníky lokálně krajně neefektivní. Ale pro ruské velení dává smysl tak dlouho, dokud dokáže doplňovat stavy. A právě to se děje: 7. sbor opakovaně hlásí, že protivník průběžně obnovuje útočnou schopnost a přisouvá nový personál. Pokrovsk zůstává prioritním směrem. Nepřetržitý tlak vyčerpává obranu i tehdy, když žádný jednotlivý útok neuspěje.

Jak funguje ukrajinská „kosa“

Ukrajinská odpověď stojí na jednom principu: zabít útočníka co nejdál od vlastních pozic, aby vůbec nedošlo na kontaktní boj.

• Drony jsou hlavním nástrojem. Operátoři bezpilotních systémů sledují přístupy a loví útočníky ještě na poli. Pokud se někdo zatáhne do lesíku, hledají ho dál. Koordinační centrum dronů 7. sboru podle vlastních údajů zkracuje dobu od detekce k zásahu a snižuje vlastní ztráty.
• Dálkové minování pokrývá pravděpodobné osy postupu a zpomaluje infiltrační skupiny.
• Dělostřelectvo, raketomety BM-21 Grad a 155mm houfnice, zajišťuje plošnou a přehradnou palbu. Prybylnov jejich nasazení potvrdil v září 2026.
• Palebné skupiny a lovci v zástavbě likvidují ty, kteří přesto proniknou do krytu.

Výsledek? Koordinační centrum dronů 7. sboru hlásilo 518 zabitých a zraněných ruských vojáků jen od začátku roku 2026 do poloviny ledna; za prvních deset dní června to bylo dalších 446. Samotná 155. brigáda na svém webu uvádí, že až 95 % ruských šturmovíků padá před linií bojového dotyku, číslo bez zveřejněné metodiky, ale i jako tvrzení brigády ilustruje, jak daleko od zákopů se rozhoduje.

Limity obrany, které nikdo neskrývá

Drony jsou skalpel, dělostřelectvo kladivo. Ale ani jedno nestačí samo. Ukrajinští obránci přímo z Pokrovsku opakovaně říkají, že bez dostatku pěchoty město neudrží. Reuters v listopadu 2025 citoval vojáky, kteří varovali: drony samy o sobě obranu neutáhnou.

Klíčových faktorů je pět a musí fungovat současně: drony, elektronický boj, dělostřelecká munice, logistika a lidé. Stačí, aby jeden z nich selhal, a celý řetězec se oslabí. Prybylnov jako hlavní problémy jmenuje logistiku, maskování a obranu proti nepřátelským dronům; Rusové denně nasazují stovky FPV dronů, včetně typů na optických vláknech s dosahem přes dvacet kilometrů.

Česká muniční iniciativa do tohoto řetězce zapadá. V roce 2024 dodala Ukrajině 1,5 milionu kusů dělostřelecké munice, v roce 2025 přes 400 tisíc velkorážových granátů, z toho značnou část v ráži 155 mm, tedy přesně té, kterou 155. brigáda na pokrovském směru používá. Přímé trasování konkrétních granátů ke konkrétní brigádě veřejné zdroje neumožňují, ale logika zásobování mluví jasně.

Město, které nesmí padnout

Pokrovsk není jen bod na mapě. Je to logistický a dopravní uzel, jehož ztráta by Rusku otevřela prostor k dalšímu tlaku na Doněckou i Dněpropetrovskou oblast. Čím déle ho Ukrajina udrží, tím slabší je ruská vyjednávací pozice, a právě to je deklarovaný cíl české i širší evropské podpory.

K 10. září 2026 Ukrajinci pozice drží a masové útoky odrážejí. Ruská taktika posílání pěchoty přes holá pole stojí útočníky stovky mrtvých týdně a nepřináší operační průlom. Ale tlak nepolevuje. A dokud Moskva dokáže doplňovat lidi, nepovolí.

Válka u Pokrovsku se tak stala měřítkem něčeho, co přesahuje jeden frontový úsek, je to test, zda lze nekonečnou masu lidí porazit přesností, technologií a vůlí bránit každý metr.