Amerika měla šanci usmířit se s Ruskem a vytvořit spojenectví, které by změnilo svět. Teď má smůlu, ohánějí se Rusové

Andrej Jašlavskij si k 25. výročí útoků na Světové obchodní centrum vybral velké plátno. V rubrice „Hlavní názor“ napsal, že Amerika tehdy dostala jedinečnou příležitost získat Rusko jako strategického partnera, a místo toho zvolila tvrdou sílu, Irák a ignorování „staré Evropy“. Výsledek? Dnešní „rozervaný svět“ s válkou na Ukrajině a dalšími krizemi. Spojené státy prý teď mají prostě smůlu. Zní to jako ucelený příběh. Jenže právě ta ucelenost je podezřelá, protože skutečné dějiny tak úhledné nejsou.

Co se skutečně stalo na podzim 2001

Krátké okno americko-ruského sblížení po 11. září opravdu existovalo a bylo mimořádné. Vladimir Putin patřil mezi první světové lídry, kteří zavolali Georgi W. Bushovi. Odtajněný záznam hovoru, uložený v National Security Archive, zachycuje Putinovu větu „Jsem plně s vámi.“ Bush ho později veřejně označil za prvního vůdce, který se ozval.

A nešlo jen o slova. Rusko zastavilo vlastní vojenská cvičení, sdílelo zpravodajské informace o Afghánistánu, povolilo humanitární přelety přes svůj vzdušný prostor a, což bylo pro Kreml politicky nejcitlivější, nepostavilo se proti americkému vstupu do Střední Asie, kde Moskva tradičně považovala každou cizí přítomnost za ohrožení vlastních zájmů. Kongresová rešerše z roku 2002 výslovně uvádí, že Putin osobně prosadil toleranci amerických základen v regionu. Společné prohlášení Bush–Putin z října 2001 hovořilo o „novém vztahu“ a spolupráci na poválečném uspořádání Afghánistánu.

V květnu 2002 vznikla Rada NATO-Rusko, formální platforma, která měla z krátkého sblížení udělat trvalou instituci. Jašlavskij má tedy pravdu, že šance byla reálná. Otázka je jiná: proč se z ní nestalo to, co si Moskva představovala.

Proč se okno zavřelo, a kdo ho zabouchl

Jašlavského narativ je jednoduchý: Washington odmítl rovnoprávné partnerství, opil se vlastní mocí a zvolil unilateralismus. Realita je složitější.

Už 13. prosince 2001, pouhé tři měsíce po útocích, Bush oznámil odstoupení od smlouvy ABM, která omezovala protiraketovou obranu. Pro Kreml to byl signál, že Amerika nehodlá bezpečnostní architekturu budovat společně. Pak přišel Irák. V březnu 2003 Washington zahájil invazi bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, proti vůli Ruska i části Evropy. Ministr obrany Donald Rumsfeld přilil olej do ohně svým dělením na „starou“ a „novou“ Evropu.

Kritika irácké války přitom není žádný ruský výmysl. Americký think-tank Council on Foreign Relations cituje průzkum mezi historiky zahraniční politiky, v němž invaze do Iráku vyšla jako nejhorší rozhodnutí v dějinách americké diplomacie. Zbraně hromadného ničení se nenašly. Z chaosu po invazi vyrostla al-Káida v Iráku a z ní nakonec Islámský stát.

Jenže Jašlavskij vynechává druhou stranu rovnice. Analytici z Brookings Institution upozorňují, že Putin od partnerství očekával něco, co Washington nikdy nemohl nabídnout: uznání Ruska jako rovnocenné velmoci se sférou vlivu nad postsovětským prostorem a zastavení rozšiřování NATO. Šlo o „rovnoprávné partnerství nerovných“, a právě tady by napětí dříve či později vyplulo na povrch bez ohledu na Irák.

Český kontext: Praha 2002 a konec sfér vlivu

Důležitý je jeden detail, který ruský komentář přehlíží. Česká republika byla členem NATO už od 12. března 1999. A právě v Praze se v listopadu 2002 konal summit Aliance, na kterém bylo pozváno dalších sedm zemí. České vystoupení tehdy zdůraznilo princip, který stojí v přímém protikladu k tomu, co Moskva požadovala: konec sfér vlivu a právo každého státu svobodně si volit aliance.

Pražská deklarace přitom zároveň potvrzovala pokračování spolupráce s Ruskem. Obojí šlo tehdy ještě dohromady. Dnes už ne. Rada NATO-Rusko se po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 přestala scházet. Aliance výslovně konstatovala, že Rusko za partnera nepovažuje.

Kdyby hypotetický americko-ruský pakt po roce 2001 zahrnoval stopnutí rozšiřování NATO, dopadlo by to především na státy za tehdejší alianční hranicí: Pobaltí, Rumunsko, Bulharsko. Česko by o členství nepřišlo, ale bezpečnostní architektura, na které stojí i české záruky, by byla výrazně slabší.

Z historické epizody propagandistický nástroj

Nejsilnější na celém příběhu není to, co se stalo v roce 2001. Je to způsob, jakým Moskva po čtvrtstoletí z reálné, ale krátké epizody spolupráce vyrábí důkaz, že za rozpad vztahů nese vinu výhradně Washington.

Jašlavského text je publikován jako komentář, v rubrice „Hlavní názor“. Není to historická studie. Je to politický výklad minulosti, který selektivně vynechává ruské vlastní kroky: válku v Gruzii 2008, anexi Krymu 2014 a plnohodnotnou invazi na Ukrajinu 2022. Právě ty definitivně rozbily jakoukoliv zbývající šanci na partnerství.

Tvrzení, že jiné americké rozhodnutí po 11. září by prokazatelně zabránilo dnešní válce na Ukrajině, je kontrafaktická konstrukce bez ověřitelného důkazu. Omezená spolupráce proti společné hrozbě prostě neznamená trvalé strategické usmíření, zvlášť když jedna strana od začátku požaduje sféru vlivu, kterou ta druhá nemůže uznat.

Kdo dnes „má smůlu“, záleží na úhlu pohledu. Ale je to právě Rusko, které po své invazi na Ukrajinu stojí pod nejtvrdšími sankcemi v moderních dějinách, ztratilo přístup k západním technologiím a přišlo o institucionální dialog s NATO. Okno z podzimu 2001 se nezavřelo jednou rukou.