Indonéská armáda v září 2026 převzala bitevní vrtulníky Mi-35M, které proti starším strojům přinášejí zásadně lepší noční boj, digitální kokpit a pohyblivý kanon.
Fotografie zachycující nejméně jeden nový Mi-35M v barvách indonéského armádního letectva Penerbad se na otevřených zdrojích objevily 3. září 2026, sekundární zprávu o převzetí pak přinesl Indonesia Business Post o jedenáct dní později. Jakarta tím rozšiřuje svou vrtulníkovou flotilu, ve které už léta vedle sebe slouží americké AH-64E Apache a starší ruské Mi-35P. Právě srovnání s oběma typy ukazuje, proč Mi-35M není ani zastaralý relikt, ani přímý konkurent západních strojů, ale něco mezi tím, co má v určitých scénářích stále nezastupitelnou roli.
Co přesně znamenají „nejnovější technologie“
Označení Mi-35M může na první pohled vypadat jako pouhý facelift sovětského Mi-24, který poprvé vzlétl v sedmdesátých letech. Rozdíly proti staršímu Mi-35P, který Indonésie dosud provozovala, jsou ale podstatné.
Nejviditelnější změna se týká hlavní zbraně. Starší Mi-35P nese pevně montovaný boční dvouhlavňový kanon GŠ-30K ráže 30 mm, k míření musí pilot natáčet celý vrtulník. Verze M má pod přídí pohyblivou věž s dvouhlavňovým kanonem GŠ-23L ráže 23 mm, která pokrývá široký sektor palby nezávisle na směru letu. Menší ráže znamená nižší ničivost na jeden zásah, ale výrazně vyšší flexibilitu v boji.
Další změny jsou méně viditelné, o to důležitější:
- Noční boj: kabina kompatibilní s brýlemi pro noční vidění (NVG), termovizní a televizní senzory, optoelektronický zaměřovací systém. Starší Mi-35P byl podle analýzy RAND prakticky strojem pro denní použití.
- Digitální kokpit: přechod z analogových přístrojů na digitální displeje a modernizovaný navigační celek.
- Rotorový systém: listy z kompozitních materiálů a sklolaminátové prvky převzaté z novějšího Mi-28, které zlepšují ovladatelnost v malé výšce.
- Podvozek: pevný místo zatahovacího, což zjednodušuje údržbu a snižuje hmotnost.
Právě syrská zkušenost z let 2015–2018 vedla Rusko k tomu, aby Mi-35M nasadilo jako denně i nočně použitelnou náhradu za starší Mi-24P. Nejde tedy o kosmetickou úpravu, ale o generační posun v použitelnosti.
Bitevní vrtulník, který umí i přepravovat
Tady leží klíč k pochopení, proč má Mi-35M i v roce 2026 smysl. Většina moderních bitevních vrtulníků, ať už americký AH-64E Apache, ruský Ka-52 Aligátor, nebo Mi-28 Noční lovec, jsou čisté útočné stroje. Dvoučlenná posádka, žádný přepravní prostor, jediný účel: ničit cíle na zemi.
Mi-35M je jiná kategorie. Podle údajů srbského ministerstva obrany, které typ rovněž provozuje, pojme až osm plně vyzbrojených vojáků v pancéřované kabině za piloty. Umí tedy současně poskytovat palebnou podporu, eskortovat konvoje a vysadit malý výsadek nebo evakuovat raněné. Žádný západní bitevní vrtulník tohle v jednom trupu nenabízí.
Standardní výzbroj Mi-35M zahrnuje až osm řízených protitankových střel (typicky Ataka s dosahem kolem 6 km), až 80 neřízených raket S-8 ráže 80 mm a zmíněný 23mm kanon. Maximální rychlost dosahuje přibližně 305 km/h, praktický dostup kolem 5 400 metrů.
Jak si stojí proti Apachi a ruským novějším typům
Srovnání s AH-64E Apache ukazuje dvě zcela odlišné filozofie. Apache je čistý lovec: maximální operační hmotnost 10 433 kg, rychlost přes 279 km/h, dostup 6 096 metrů, výzbroj až 16 řízených střel Hellfire, 76 neřízených raket a 1 200 nábojů do 30mm řetězového kanonu M230. K tomu datový spoj Link 16 a plná integrace do síťově vedeného boje NATO. V tomto ohledu je Apache bezpochyby sofistikovanější stroj.
Jenže Apache neumí vzít na palubu ani jednoho vojáka. Pro armádu, která operuje v rozlehlém ostrovním terénu, a přesně to je případ Indonésie s jejími více než 17 tisíci ostrovy, má kombinace palebné podpory a omezeného transportu v jednom stroji praktickou hodnotu, kterou čistý útočný vrtulník nenahradí.
| Parametr | Mi-35M | AH-64E Apache | Ka-52 Aligátor |
|---|---|---|---|
| Hlavní kanon | 23 mm GŠ-23L (pohyblivý) | 30 mm M230 (pohyblivý) | 30 mm 2A42 (pohyblivý) |
| Řízené střely | až 8 (Ataka) | až 16 (Hellfire) | až 12 (Vichr/Ataka) |
| Neřízené rakety | až 80 × S-8 (80 mm) | až 76 × Hydra 70 (70 mm) | až 80 × S-8 (80 mm) |
| Přeprava vojáků | až 8 | ne | ne |
| Max. rychlost | ~305 km/h | ~279 km/h | ~300 km/h |
| Noční boj | ano (NVG, termovize) | ano (TADS/PNVS) | ano (termovize, radar) |
Proti ruským novějším typům Mi-28N a Ka-52 je Mi-35M starší, ale praktičtější víceúčelová platforma. Oba novější stroje jsou specializovanější pro čistě útočnou práci; Ka-52 byl na Ukrajině podle analýzy RUSI nasazován velmi intenzivně, zejména v noci. Žádný z nich ale nenabízí přepravní kabinu.
Lekce z Ukrajiny a politické riziko nákupu
Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, přinesla pro bitevní vrtulníky tvrdou realitu. Ruské stroje, včetně Mi-35M, utrpěly značné ztráty od přenosných protiletadlových systémů typu MANPADS a další protivzdušné obrany. Reakcí byl přechod na opatrnější taktiku: takzvané „lofted“ raketové útoky ze vzdálenosti osmi až deseti kilometrů od cíle, kdy vrtulník vystřelí salvu neřízených raket S-8 nebo řízených Atak a okamžitě se stáhne. Obraz neporazitelného létajícího tanku, který agresivně loví nad bojištěm, vzal za své.
Pro Indonésii to ale neznamená, že stroj postrádá smysl. Jakarta nepočítá s frontovým bojem proti moderní protivzdušné obraně. Její scénáře zahrnují protiteroristické operace, palebnou podporu pozemních sil v džungli a ostrovním terénu a rychlé výsadky, přesně to, v čem Mi-35M vyniká.
Politicky je nákup ruské techniky komplikovanější. Americký sankční režim CAATSA zůstává aktivní a Indonésie už jednou podle analytické služby Janes ustoupila od kontraktu na stíhačky Su-35 právě kvůli obavám ze sankcí. Zároveň ale Jakarta drží západní kanály široce otevřené: provozuje osm AH-64E Apache, v srpnu 2026 probíhala jejich certifikace, a s Francií podepsala kontrakt na 42 stíhaček Rafale. Nejde tedy o geopolitický příklon k Rusku, ale o pragmatickou diverzifikaci dodavatelů, strategii, kterou Indonésie uplatňuje desítky let.
Český kontext: opačná cesta
Česká republika šla s bitevními vrtulníky sovětské provenience přesně opačným směrem. Své Mi-35 a Mi-24V postupně vyřazovala, přičemž podle výroční zprávy Armády ČR měl proces skončit do konce roku 2023 s nástupem amerických strojů H-1. Praha oddělila útočnou a transportní roli na západní platformy. Indonésie naopak vsadila na to, že obě role v jednom trupu stále dávají smysl, a Mi-35M je právě ten stroj, který to umožňuje.
Zajímavé je, že sovětské bitevní vrtulníky z NATO úplně nezmizely. Bulharské letectvo stále uvádí mezi prioritami obnovu a modernizaci svých Mi-24. Koncept obrněného vrtulníku schopného palebné podpory i přepravy zkrátka přežívá tam, kde rozpočet nebo operační potřeby nedovolují provozovat dva oddělené typy.
Mi-35M není technologická špička moderního vrtulnictva. Je to ale robustní, prověřený a v nové verzi výrazně schopnější stroj, který umí něco, co žádný západní bitevní vrtulník neumí: přivézt do boje osm vojáků a zároveň jim poskytnout palebnou podporu kanonem, raketami i řízenými střelami. Pro Indonésii s jejím ostrovním terénem a pestrou paletou bezpečnostních hrozeb je to argument, který váží víc než srovnávací tabulky s Apachem.