Rusové by spáchali sebevraždu, pokud by zkusili zaútočit. Estonsko dostane rakety pro HIMARS, které je rozmetají

Slovo „sebevražda“ zní jako nadsázka. Jenže když se podíváte na mapu, na aliančních vojáků v estonských kasárnách, na devět mnohonárodních bojových skupin NATO rozmístěných podél východního křídla a na raketomety schopné zasáhnout cokoliv v okruhu desítek kilometrů s přesností na metry, začne ta nadsázka vypadat spíš jako střízlivý popis ruské kalkulace. Estonsko není osamělý malý stát. Je to spoušťový drát, jehož přetržení by automaticky vtáhlo do války celou Severoatlantickou alianci. A právě proto Tallinn tak usilovně zbrojí, ne aby válku vyvolal, ale aby ji udělal pro Moskvu nesnesitelně drahou ještě dřív, než by vůbec začala.

Munice, která mění rovnováhu

Zásilka, o které Pevkur mluví, obsahuje rakety v takzvané 70km třídě, přesně naváděné střely GMLRS. Jeden pod pojme šest raket, každá naváděná kombinací GPS a inerciální navigace. Estonsko si v původním americkém kontraktu z roku 2022 objednalo dvě varianty: M31A2 Unitary s tříštivotrhavou hlavicí pro bodové cíle a M30A2 Alternative Warhead s wolframovými fragmenty pro zasažení větší plochy. Obě varianty mají dosah přes 70 kilometrů a dokážou zničit sklad munice, velitelské stanoviště nebo soustředěnou kolonu techniky s chirurgickou přesností.

Součástí původního kontraktu byly i střely ATACMS s dosahem až 300 kilometrů, tedy zbraň zcela jiné kategorie, schopná zasáhnout cíle hluboko v týlu protivníka. Ty ale Washington spojencům aktuálně nepředává. Podle Pevkura je důvodem situace kolem konfliktu s Íránem, kvůli kterému si USA drží omezené zásoby ATACMS pro vlastní potřebu. Stanice CBS News potvrdila, že zásoby kratších GMLRS jsou na tom výrazně lépe, což vysvětluje, proč právě tyto rakety putují ke spojencům jako první.

Šest strojů v poli, tři na cestě

Estonsko není ve fázi plánování. Šest raketometů M142 HIMARS dorazilo do země 30. dubna 2025 a od té doby probíhá výcvik a certifikace estonské jednotky. V dubnu 2026 Tallinn podepsal druhou smlouvu na další tři odpalovače s dodáním v roce 2027. Celkem tedy bude mít devět kusů, což je pro zemi s 1,3 milionu obyvatel mimořádně silná palebná kapacita.

Jenže odpalovač bez munice je jen drahý kamion. A odpalovač bez servisu je časovaná bomba jiného druhu. Proto estonské ministerstvo obrany v březnu 2026 oznámilo, že Lockheed Martin vybuduje přímo v Estonsku servisní centrum pro HIMARS, které bude sloužit všem třem pobaltským státům. Počáteční investice činí zhruba 250 milionů korun, centrum má být funkční do dvou let. Cíl je jasný: zkrátit opravárenské cykly, zapojit místní firmy a zbavit se závislosti na tom, že každý porouchaný díl musí cestovat přes Atlantik.

Pobaltí zbrojí, ale každý jiným tempem

Estonsko je v zavádění HIMARS nejdál, není ale jediné. Litva v květnu 2026 veřejně představila své první odpalovače a první baterii očekává do konce roku. Vilnius navíc už objednal druhou baterii a jeho ambicí je Estonsko počtem překonat. Lotyšsko podepsalo kontrakt s USA v roce 2023, ale dodávky čeká až mezi lety 2027 a 2029.

Srovnání ukazuje společný směr, ale různé tempo:

Estonsko navíc buduje pojistku proti závislosti na jediném dodavateli. Vedle amerických HIMARS plánuje i jihokorejské raketomety Chunmoo. Pokud Washington opět zadrží část munice, Tallinn nebude úplně bez alternativy.

Proč by útok na Estonsko byl sebedestruktivní

Estonská zahraniční zpravodajská služba ve výroční zprávě pro rok 2026 uvádí, že Rusko v příštím roce nemá v úmyslu vojensky napadnout Estonsko ani jiného člena NATO. Zároveň ale varuje, že Moskva pokračuje v armádní reformě a zůstává dlouhodobou hrozbou. Objevily se i zprávy polského deníku Rzeczpospolita o přípravě 16 až 20 tisíc nemocničních lůžek v severozápadním Rusku, ty ale vycházejí ze sekundárních zdrojů a nelze je považovat za důkaz bezprostředního invazního plánu.

Podstatné je, co by Rusko čekalo, kdyby se přesto rozhodlo zaútočit. Na estonském území je trvale přítomna britsky vedená mnohonárodní bojová skupina NATO, připravená růst až na brigádu. Aliance na celém východním křídle udržuje devět takových skupin, což je největší posílení kolektivní obrany za generaci. Estonsko samo dává na obranu 5,4 % HDP, tedy téměř čtyřnásobek oproti roku 2021. Kromě HIMARS zavádí protivzdušný systém IRIS-T, rozšiřuje dělostřelectvo K9 a CAESAR a masivně nakupuje munici; v letech 2025 až 2029 za 3,4 miliardy eur.

Ruský útok by tedy nebyl střetem s malou pobaltskou zemí. Byl by okamžitým otevřením konfliktu s celou Severoatlantickou aliancí. Zisk, kousek území s nepřátelským obyvatelstvem, by neodpovídal ceně: plnohodnotné válce s třiceti státy disponujícími drtivou konvenční i jadernou převahou. Přesně proto estonská rozvědka mluví o tom, že Evropa nutí Moskvu počítat velmi opatrně.

Co to znamená pro širší bezpečnost

Pro Českou republiku jako člena NATO platí jednoduchá logika: čím silnější je východní křídlo, tím menší je pravděpodobnost, že bude někdy aktivován článek 5. Estonské servisní centrum, regionální výcvik a sdílená infrastruktura posilují odolnost celého baltského prostoru. A každý HIMARS, který Tallinn uvede do provozu, je další položka v ruské kalkulaci nákladů a výnosů, položka, která tu kalkulaci posouvá hlouběji do červených čísel.

Devět raketometů samo o sobě válku nevyhraje. Ale devět raketometů s přesnou municí, zasazených do alianční struktury s protivzdušnou obranou, dělostřelectvem, rozvědkou a automatickou eskalační logikou NATO, to už je kombinace, kvůli které si v Moskvě dvakrát rozmyslí, jestli stojí za to přejet estonskou hranici.