Skunk Works odhalil nové detaily o bojovém dronu Vectis. Má „potopený“ vstup vzduchu, jaký zatím nikdo nepoužil

Na konferenci Air, Space & Cyber v polovině září 2026 stál před novináři model stroje v plné velikosti, který dosud existoval jen v počítačových renderech a zmenšených maketách. Ron Fehlen, šéf programu Vectis v divizi Skunk Works, při briefingu ukázal na místo, kde se hřbet trupu mírně propadá do tvaru písmene V a pod ním mizí otvor pro přívod vzduchu k motoru. Právě toto „potopené“ horní sání bylo dosud na všech veřejných vizualizacích záměrně vynecháno. Teď je venku a s ním i řada dalších technických údajů, které ukazují, kam Lockheed se svým bezpilotníkem míří.

Co je „potopený“ vstup vzduchu a proč na něm záleží

Většina proudových letounů nasává vzduch bočními otvory nebo horním vstupem, který více či méně vystupuje nad obrys trupu. Vectis jde jinou cestou. Jeho sání sedí na hřbetě, ale je hluboko zapuštěné do konstrukce, odtud označení „potopený“. Za klesajícím kanálem ve tvaru V pokračuje esovitý vnitřní tunel, který vede vzduch k turbofanu Williams FJ44-4 s tahem přes 16 kN.

Proč je to důležité? Fehlen na briefingu zmínil tři konkrétní přínosy:

• Nižší čelní odpor – hladký hřbet bez vystouplého nástavce znamená menší aerodynamický odpor, a tedy lepší dolet.
• Ochrana před cizími předměty – horní umístění daleko od země snižuje riziko nasátí kamínků, šroubů nebo úlomků z provizorních přistávacích ploch, což je klíčové pro koncept rozptýlených operací.
• Radarová nenápadnost – hluboké zapuštění a esovitý kanál brání radaru „vidět“ na lopatky kompresoru, které patří k nejsilnějším odrazovým plochám jakéhokoli proudového letounu. Lockheed tento bod výslovně nepotvrdil, ale tvar a uspořádání k tomuto závěru vedou jednoznačně.

Formulace „jaký zatím nikdo nepoužil“ drží především v kontextu amerických bojových dronů třídy CCA. Žádný z veřejně odhalených konkurentů nemá sání zapuštěné takto hluboko v kombinaci s bezocasou konfigurací typu lambda. Fehlen sám ale upozornil, že princip má u Skunk Works „dlouhou tradici“; odborné zdroje připomínají experimentální demonstrátor P-175 Polecat z první dekády tisíciletí, který pracoval s podobnou filozofií.

Dron, který se staví bez objednávky

Vectis je v jednom ohledu unikát i mimo aerodynamiku. Lockheed Martin do něj investuje vlastní peníze. Americké letectvo v dubnu 2024 vybralo pro první fázi programu Collaborative Combat Aircraft dva jiné výrobce: General Atomics s dronem FQ-42 Vengeance a Anduril s FQ-44 Fury. Oba už mají výrobní kontrakty a oficiální vojenská jména. Skunk Works zůstal za dveřmi.

Firma se ale nevzdala. Naopak rozšířila interně financovaný program na celkem pět prototypů. První kus se podle Fehlena fyzicky staví, díly jsou ve výrobě a první let míří na konec roku 2027. Zbylé čtyři stroje mají sloužit k testům a rozběhu sériové produkce, pokud se najde zákazník.

Základní parametry Vectisu, jak je Lockheed zveřejnil:

Propagační video naznačuje odpálení střely podobné AIM-120 AMRAAM a dvojici řízených pum připomínajících GBU-53/B StormBreaker. Konkrétní integraci ale Lockheed nepotvrdil.

Stealth za každou cenu, nebo sázka na špatného koně?

Americké letectvo u programu CCA opakovaně zdůrazňuje cenový strop kolem 500 milionů korun za kus. Fehlen tvrdí, že Vectis tuto hranici může splnit díky komerčnímu motoru, digitálnímu vývoji a jednodušší výrobě. Ověřit to ale zatím nelze, smlouva neexistuje a kusovníkové údaje firma nezveřejnila.

Podle nás je Vectis sázkou na to, že americké letectvo nakonec bude chtít víc než jen levné spotřební drony. Konkurenti z první fáze CCA stavějí na rychlosti zavádění, modularitě a ceně. Vectis vsází na přežitelnost. V prostředí, kde má bezpilotník letět před stíhačkou F-35 do silně bráněného vzdušného prostoru, je schopnost přežít sama o sobě hodnotou, a zapuštěné sání je viditelným důkazem, že Skunk Works tuto filozofii myslí vážně.

Čínský stín nad americkým programem

Zatímco Spojené státy teprve pojmenovávají své první bojové drony, Čína už má v letu víc veřejně doložených stealth bezpilotníků typu létajícího křídla. Dron GJ-11 byl v listopadu 2025 zachycen ve formaci s J-20 a J-16D, tedy v reálném teamingu s pilotovanými stíhačkami. Další velký stealth program WZ-X se podle satelitních snímků testuje od léta 2026.

Vectis ale cílí na jiný segment. Nejde o obří průzkumný stroj, nýbrž o menší bojový dron optimalizovaný pro spolupráci s F-35, a potenciálně i pro spojenecká letectva. Lockheed výslovně mluví o „Americe a jejích spojencích“ a Nizozemsko už vstoupilo do amerického znalostního programu CCA právě kvůli integraci s F-35. Česká republika, která F-35 pořizuje a má s Lockheedem průmyslovou spolupráci přes podnik LOM Praha, je teoreticky v okruhu možných budoucích uživatelů, ale reálně je to záležitost nejdříve druhé poloviny třicátých let.

Pět dronů bez zákazníka

Vectis řídí člověk, z kokpitu F-35 přes dotykové rozhraní nebo z pozemní stanice. Plně autonomní boj bez lidského dohledu Lockheed nedeklaruje; bezpilotník využívá řídicí platformu MDCX a operuje v režimu, kdy člověk zůstává v rozhodovací smyčce. Může ale létat i samostatně, bez přímého párování s pilotovaným strojem.

Bez kontraktu a bez zákazníka je realistické počítat se zavedením do výzbroje nejdříve na přelomu dekády, spíš v první polovině třicátých let, a to pouze pokud Lockheed uspěje v některé z dalších soutěží CCA. Firma nicméně investicí do pěti prototypů ukazuje, že na výsledek čekat nehodlá.

Pět dronů za vlastní peníze je v americkém obranném průmyslu neobvyklý risk. Buď Skunk Works ví něco, co veřejné zdroje zatím neříkají, nebo věří, že válka o budoucnost vzdušného boje se nevyhraje cenou, ale schopností přežít.