Americké letectvo si hodlá dominanci ve vzduchu nejenom obhájit, ale udržet navždy. Společná flotila 500 letounů bude zřejmě neporazitelná

Na zářijové konferenci Air, Space & Cyber Conference 2026 v Orlandu vyslovilo americké letectvo číslo, které v branži rezonuje dodnes: pět set semiautonomních bojových dronů CCA a dalších pět set levnějších strojů MMA, všechny v aktivní službě do roku 2032. Nejde o pět set klasických stíhaček s pilotem v kokpitu. Jde o bezpilotní proudové letouny, které mají létat po boku F-35, připravovaného F-47 nebo stárnoucích F-22 jako jejich prodloužená ruka, oči i muniční zásobník. Smyslem není jen přidat kusy do hangárů. Smyslem je přepsat celý model americké vzdušné převahy, z logiky „málo extrémně drahých strojů“ na logiku „síť, autonomie a cenově únosná masa“.

Co přesně je ta flotila a proč není klasická

Označení CCA (Collaborative Combat Aircraft) pokrývá dva typy strojů v první vlně. Prvním je FQ-42A Vengeance od General Atomics, druhým FQ-44 Fury od technologické firmy Anduril. Oba jsou proudové, semiautonomní a navržené pro vysoce ohrožené prostředí, kde by pomalejší turbovrtulový MQ-9 Reaper nepřežil. Požadovaný bojový rádius činí nejméně 1 300 km (700 námořních mil). Pilot sedící ve stíhačce plní roli velitele mise; CCA samostatně řeší navigaci, manévry i fúzi senzorových dat, ale rozhodnutí o odpálení zbraně zůstává v lidských rukou.

Paralelně běží program MMA (Medium-altitude Medium-endurance Attritable), který cílí na dalších 500 levnějších dronů s jednotkovou cenou kolem 250 milionů korun za letoun bez senzorů. Ty mají převzít průzkumné a úderné role po decimované flotile Reaperů. Mezi kandidáty patří například Wildfire od General Atomics s uváděným přeletovým doletem přes 14 816 km (8 000 námořních mil), parametr, který z něj dělá stroj šitý na míru rozlehlému Indo-Pacifiku.

Proč by měla být taková síla těžko přemožitelná

Klíčové slovo není „neporazitelná“ ve smyslu nezranitelnosti jednoho stroje. Síla spočívá v saturaci. Protivník, který dnes musí řešit desítky amerických stíhaček, bude muset řešit stovky dalších cílů, levnějších, postradatelnějších a přitom vyzbrojených. Každý CCA rozšiřuje dosah pilotovaného letounu, zvyšuje počet nesených zbraní v sestavě a komplikuje nepřátelské cílení. Ztráta jednoho dronu za zhruba 500 milionů korun bolí nesrovnatelně méně než ztráta F-35 za více než 2 miliardy.

V kombinaci s F-35 Lightning II, chystaným F-47, bombardérem B-21 Raider a spojeneckou sítí velení vzniká vzdušný ekosystém, který je mimořádně obtížné přemoci jako celek. Nejde o jeden zázračný letoun, ale o vrstvu, kterou nelze snadno nasytit ani vyčerpat.

Pro srovnání: Čína vyvíjí vlastní stealth bezpilotník GJ-11 Sharp Sword a lehčí FH-97A, ale podle studie francouzského institutu IFRI zatím nedosáhla fáze sériové produkce srovnatelné s americkým tempem. Ruský S-70 Ochotnik-B s rozpětím křídel kolem 19 metrů a odhadovanou maximální rychlostí 1 000 km/h zůstává ve fázi testování a Rusko v automatizaci i stealth technologiích výrazně zaostává. Právě Čína je přitom hlavním „tempovým soupeřem“, proti němuž je celý koncept CCA dlouhodobě zdůvodňován; její hustá síť protivzdušné obrany a rostoucí letecká kapacita jsou tím, co americké plánovače drží v noci vzhůru.

Z powerpointu do továrny

Nejsilnějším argumentem, že nejde o prázdnou proklamaci, je stav výroby. V červnu 2026 udělilo letectvo produkční kontrakty oběma hlavním dodavatelům. General Atomics potvrdil rozběhnutou výrobu FQ-42A, Anduril v červenci 2026 vyvedl z linky v Ohiu první YFQ-44A a samotná továrna má kapacitu až 150 kusů ročně. Letové zkoušky prototypu YFQ-42A přitom běžely už od srpna 2025.

Rozpočet na fiskální rok 2027 žádá téměř 25 miliard korun na první nákup CCA, dalších zhruba 3,7 miliardy na předběžné objednávky pro následující rok a asi 34 miliard na pokračující vývoj. Celkem kolem 60 miliard korun jen v jednom rozpočtovém cyklu. Současně probíhá oddělená soutěž o autonomní software; letectvo záměrně oddělilo „mozek“ od „draku“, aby mohlo průběžně aktualizovat schopnosti bez čekání na nový hardware.

Experimentální operační jednotka (EOU) už testuje reálné bojové postupy včetně provozu z austérních základen a řízení CCA z přenosných pozemních pracovišť nasaditelných kdekoli na světě. To naznačuje, že od začátku se počítá s rozptýleným nasazením v duchu konceptu Agile Combat Employment, ne s parkováním dronů na několika velkých základnách v Nevadě.

Proč právě teď a proč tak rychle

Urgenci dodaly ztráty. Americké letectvo přišlo při operacích proti Íránu o zhruba 45 dronů MQ-9 Reaper, asi čtvrtinu celé flotily. Stav klesl na přibližně 135 kusů. Reaper, turbovrtulový stroj s vytrvalostí přes 27 hodin, rychlostí kolem 440 km/h a dostupem 15 000 metrů, byl navržen pro prostředí s minimálním ohrožením: Afghánistán, Irák, Sahel. V hustě bráněném vzdušném prostoru se ukázal jako příliš pomalý a příliš drahý na to, aby byl postradatelný. Právě tato zkušenost urychlila program MMA s cílem dodat prvních 100 strojů do roku 2029.

Válka na Ukrajině, trvající již více než čtyři roky, přidala další lekci: levná bezpilotní masa dokáže ničit techniku za násobky své ceny a rychlost opotřebení v moderním konfliktu překonává tempo výroby tradičních platforem. Americké letectvo si tuto lekci vzalo k srdci dřív, než ji bude muset aplikovat na vlastní kůži.

Co to znamená pro Česko a NATO

Pro Českou republiku je dopad nepřímý, ale podstatný. Silnější americká vzdušná složka zvyšuje věrohodnost kolektivní obrany podle článku 5 Severoatlantické smlouvy. Pokud USA skutečně získají škálovatelnou vrstvu bojových dronů, zvedne to odolnost celého aliančního letectva, a z té Česko bezpečnostně těží, i když se programu přímo neúčastní. Konkrétní evropské základny pro CCA zatím veřejně potvrzené nejsou, ale přenosná řídicí pracoviště a koncept rozptýleného nasazení ze stovek spojeneckých letišť naznačují, že s evropským operačním prostorem se počítá.

Skutečná síla programu nespočívá v jednom typu dronu ani v jednom magickém čísle. Spočívá v otevřené architektuře, soutěži více dodavatelů a schopnosti obměňovat software i mise bez čekání na další generaci pilotovaných letadel. Právě to je ta složka, která má ambici trvat, ne roky, ale dekády.