Proruský Fico nezklamal, odmítá článek 5 NATO: „Pošlou nás bojovat a my nebudeme vědět proti komu, proč ani za co“

Robert Fico stál 17. září 2026 na pódiu v Prešově a mluvil o válce, vojácích a článku 5 Severoatlantické smlouvy, tedy o základním kameni, na kterém stojí bezpečnost jeho vlastní země. „Nepřeji si, aby bylo Slovensko součástí nějakého vojenského konfliktu kvůli nějakému článku 5,“ řekl podle záznamu citovaného ta3. Rozvinul scénář, v němž by Slovensko dostalo pokyn připravit pět až deset tisíc vojáků a poslat je „někam bojovat“, aniž by věděli s kým a proč. Druhý den měl letět na summit Karpatské osmičky na Ukrajinu. Neletěl. Cestu zrušil kvůli nemoci a zastoupil ho státní tajemník Marek Eštok. Výrok ale zůstal viset ve vzduchu jako signální raketa a zahraniční média ho okamžitě převzala.

Co článek 5 skutečně říká a co z něj Fico udělal

Ficova řečnická konstrukce stojí na představě, že někdo zvenčí pošle slovenské vojáky do neznámé války. Jenže článek 5 Severoatlantické smlouvy funguje jinak. Každý spojenec sám rozhoduje, jakou pomoc napadenému členovi poskytne; může jít o logistiku, protivzdušnou obranu, finanční podporu, ale i o nasazení ozbrojených sil. Nikde v textu smlouvy nestojí automatický rozkaz na konkrétní počet vojáků. NATO navíc rozhoduje konsensem, tedy společným souhlasem všech členů, nikoli hlasováním většiny. Slovensko by u každého takového rozhodnutí sedělo u stolu.

A ještě jeden pojistný mechanismus: o vyslání ozbrojených sil mimo území Slovenska rozhoduje Národní rada SR, nikoli premiér jednou větou na pódiu. Fico tedy dramatizoval scénář, který by musel projít jeho vlastním parlamentem.

Podstatné je, co v prešovském projevu chybělo. Fico nepojmenoval konkrétního protivníka. Neřekl Rusko, neřekl žádnou jinou zemi. Neurčitost („nevíme proti komu, proč ani za co“) do výroku vložil on sám. A právě ta neurčitost je klíčová: proměňuje alianční závazek z bezpečnostní záruky v hrozbu.

Proč „proruský“ není jen nálepka

Označení „proruský“ u Fica nestojí na jedné izolované větě. Stojí na řetězci konkrétních kroků. V únoru 2025 na setkání s velvyslanci přímo řekl, že Slovensko odmítá členství Ukrajiny v NATO. V březnu téhož roku oznámil, že Bratislava nebude dávat Ukrajině zadarmo vojenské výrobky ani peníze na válku. A v květnu 2025 odcestoval do Moskvy na oslavy 9. května, podle agentury AP jako jediný lídr země Evropské unie.

Každý z těchto kroků by sám o sobě mohl mít alternativní výklad. Dohromady ale tvoří konzistentní linii: členství v NATO ano, ale bez tvrdé solidarity vůči Ukrajině a bez ochoty mluvit jazykem kolektivní obrany. Ficovi kritici u něj tento vzorec sledují roky. Prešovský výrok ze 17. září ho pouze vyostřil na novou úroveň.

Zajímavý je přitom kontrast s jeho vlastními slovy z února 2026. Při jednání s americkým ministrem zahraničí Markem Rubiem Fico říkal, že pokud chce být Slovensko součástí kolektivní bezpečnosti v Evropě a NATO, musí posilovat své kapacity. Od kompatibilního aliančního jazyka k veřejnému zpochybnění článku 5 uběhlo sedm měsíců.

Načasování, které mluví samo

Nejsilnější moment celého příběhu není samotná věta. Je to kalendář. Fico promluvil den před plánovanou cestou na bezpečnostní summit na Ukrajinu a udělal to jako politik, který doma předem relativizoval nejtvrdší bezpečnostní záruku, z níž jeho země sama těží.

Na slovenském území totiž působí alianční uskupení, jehož součástí je i český kontingent. Slovenští vojáci zároveň slouží v předsunuté přítomnosti NATO v Lotyšsku a slouží tam od roku 2018, tedy na základě přesně toho principu vzájemné solidarity, který Fico v Prešově zpochybnil. Slovenská armáda působila i v afghánské misi ISAF. Nejde o hypotetické téma; jde o realitu, kterou slovenští vojáci žijí.

Směrem dovnitř Slovenska si Fico před cestou na Ukrajinu pojistil image lídra, který do Kyjeva nejede na válečnou notu. Směrem ven vyslal signál, že ani osobní účast na summitu neznamená souhlas s tvrdší bezpečnostní linií. A pak nepřijel vůbec.

Co to znamená pro Alianci a pro Česko

Ficův výrok sám o sobě nevypíná článek 5 ani slovenské členství v NATO. Jeden stát nemůže zrušit závazek ostatních spojenců. Může ale oslabit něco, na čem celá Aliance stojí víc než na smlouvách: důvěru. NATO funguje na předpokladu, že spojenci v krizové chvíli nebudou veřejně couvat. Generální tajemník Mark Rutte ještě v květnu 2026 na tiskové konferenci označil závazek spojenců k článku 5 jako „nezlomný“. Ankarská deklarace z července 2026 znovu potvrdila jednotu i rozsáhlou podporu Ukrajině.

Ficova rétorika jde proti tomuto proudu. A jde dál než třeba Viktor Orbán, který si v roce 2024 vyjednal maďarskou neúčast na části podpory Ukrajině, ale současně ujistil NATO, že Budapešť bude plnit alianční závazky. Fico nezpochybnil jen podporu Kyjeva, zpochybnil samotný mechanismus kolektivní obrany.

Pro Česko to není abstraktní spor. Čeští vojáci slouží v aliančním uskupení přímo na Slovensku. Pokud Bratislava vysílá signál o neochotě k tvrdé solidaritě, zvyšuje to nervozitu v celém prostoru, kde se obrana plánuje společně. Bezprostřední vojenská změna to není. Trhlina v politické důvěře ano.

Fico v Prešově neřekl „odcházíme z NATO“. Řekl něco sofistikovanějšího a v jistém smyslu nebezpečnějšího: zůstáváme, ale nepočítejte s námi.